Někdy v půlce srpna tohoto roku dostali ostravští policisté od svých polských kolegů echo, že odněkud z Moravy k nim do Polska proudí docela slušné množství marihuany.

Policisté neváhali, založili novou složku, plácli na ni název Timur a zahájili klasickou sledovačku. Velmi
záhy zjistili, že Ostrava je pouze občasným překladištěm toho „nebezpečného“ kontrabandu a že
stopy vedou na slunný moravský jih do oblasti Hodonínska, kde na tom všem bohatne čtveřice
místních obyvatel.

Po měsíci sledování měla policie jasno. Pánové z Polska přijíždí v dohodnutých termínech s naditými
peněženkami na Hodonínsko, tam je vyprázdní a do auta nacpou pytle se sušeným konopím.
Následně vyrazí zpět do své vlasti uspokojit tužby svých zákazníků. Kolik od nich dostávali za gram, to
nevím. Na Hodonínsku ale vysolili sedmdesát dva tisíc za kilo. Zdá se vám to moc? Pak je váš dojem
velmi mylný.

Náš stát umožňuje odběr konopí pouze nemocným lidem se speciálním receptem. Znovu podotýkám:
pouze svým vlastním nemocným lidem. A těmto nemocným lidem pak v lékárně účtuje dvojnásobek
sumy, než kterou ti Poláci platili svým dodavatelům z Hodonínska. Zvláštní, že? Stát odírá své
nemocné a bezmocné lidi víc, než to dělají drogoví dealeři svým klientům.

Podle odhadů policie byly takto přes hranici do Polska převezeny stovky kilogramů. Co si ze zisku
opatřili ti Poláci, to také nevíme. Mí krajané z Hodonínska si pořídili dva hezké domy a několik aut.
Teď o ně přijdou. Podle policie toto vše získali nezákonnou činností a zcela určitě prokurátor podá
návrh na propadnutí věci. A samozřejmě přijdou i o těch osm kilo zatím neprodané kvalitní konopné
sušiny a jeden milion tři sta tisíc korun na hotovosti nalezené při domovních prohlídkách.

Možná by stálo zato se zamyslet nad tím, proč vlastně skupiny lidí riskují a dělají něco, za co jim hrozí
vysoké tresty. A taky by stálo zato se zamyslet nad tím, kdo jim vytvořil a vytváří takové podmínky
pro tuto nelegální činnost, že jim i přes tu velmi vysokou nebezpečnost stojí zato riskovat.

Na to, aby bylo možno cokoliv výhodně prodávat, je potřeba vytvořit podmínky. Jak? Nu, například
tím, že to něco učiníte nedostatkovým zbožím, nebo to přímo zakážete. Kdysi dávno, ještě za císaře
pána, se někdo rozhodl, že domácím pálením kořalky ve Slezsku a v severních Uhrách je císařská kasa
připravována o spoustu peněz. Byli vysláni četníci a žandáři, aby tomu učinili přítrž. Ti vtrhli do
vytipovaných domů, palírny zabavili či zlikvidovali a s hrdě vztyčenou hlavou se vrátili do svých
služeben, kde jim byly předány frčky a metály. Problém měl být vyřešen. Nebyl. Naopak se zvětšil.
Pálenka se ve velkém začala pašovat z Polska. Vznikly organizované skupiny pašeráků, kteří občas pro
svou ochranu sem tam nějakého policajta, v Uhrách pak žandára, v přestřelkách postřelili či zabili.

Případ technického konopí

Pamatuji si na televizní záběry z Německa z doby, kdy u nás ještě kvetl socialismus. Producenti mléka
ho tam před televizními kamerami vylévali statisíce litrů do kanalizace. Proč? Dostávali za ně od
zpracovatelů a koncových prodejců málo. Mléka bylo hodně, a tím jeho cena klesla pod výrobní
náklady. Aby se cena zase zvýšila, bylo nutno tento stav napravit a množství mléka zredukovat. A tak
šlo do kanálu.

Je naprosto jedno, jestli to něco, alkohol, konopí atd., bylo zakázáno z blbosti či náboženského
fanatismu (což je vlastně totéž) nebo z vypočítavosti, aby ten, co to něco zakáže, na tom také vydělal.
Jak často se jako etalon hlouposti vzpomíná alkoholová prohibice ve Spojených státech amerických za
prezidenta Roosevelta nebo totéž v Rusku za cara a následně za Gorbačova. Nikoho tyto zákazy pít
alkohol neodnaučily. Naopak pomohly s vytvořením zločineckých uskupení, se kterými si ani v
Americe, ani v Rusku dnes nevědí rady.

V meziválečném a také nějakou dobu v poválečném období bylo konopí běžnou zemědělskou
plodinou. Využívalo se v textilním průmyslu, v potravinářství, v kosmetice, papírenském průmyslu i
medicíně. Také se využívalo i k vyvolání klidu v duši či domácímu léčení pomocí mastí a tinktur. A
přestože lány konopí bylo možno najít všude okolo, stejně jako například lány pšenice, nikde se
nepovalovaly žádné davy jeho zfetovaných uživatelů. Pokud by chtěl někdo argumentovat tím, že se
jednalo o technické konopí, které v sobě žádné psychoaktivní THC nemělo, tak se plete. Dnešní
„technické konopí“ je uměle vyšlechtěná odrůda z Francie. Udělalo se tím zadost americkému
idiotismu a nátlaku, včleněnému do Jednotné úmluvy OSN o narkotických drogách z roku 1961.
Původní konopí, pěstované nejen u nás na tisících a tisících hektarů, v sobě THC mělo a nebylo ho
málo. A bylo naprosto volně dostupné. Pokud si někdo chtěl pro sebe udělat mast či ubalit jointa, měl
dvě možnosti. Buď si zašel za jeho pěstitelem a požádal ho o jednu rostlinu, nebo si ji zasadil na svém
dvorku. Nikdo mu v tom nebránil a nikdo jej nepokládal za feťáka. Naopak, kdo uměl vyrobit dobrou
mast a tinkturu, byl vážený a chodilo se k němu na nákup.

V našem státě, stejně jako všude jinde ve světě, jsou miliony lidí, kteří konopí potřebují. Někteří k
léčení, jiní na to, aby své celodenními stresy rozhozené tělo a mysl uvedli do klidu a další den aby
mohli podávat zase stoprocentní výkon. Třeba při řízení svého podniku.

Nesmysl?

Před pár lety jsem si vyslechl rozhovor jednoho poměrně významného podnikatele ve Spojených
státech. Ten rozhovor byl natočen v rámci výzkumu stavu, který tam tehdy vládl. Ten muž ve svých
podnicích zaměstnává tisíce lidí. On sám dělá až dvacet hodin denně. A bylo velice zajímavé
poslechnout si jeho zdůvodnění k tomu, že když mu to všechno někdy psychicky již přerůstá přes
hlavu, tak po příjezdu domů vezme v kteroukoliv denní či noční dobu telefon, zavolá do patřičného
obchodu, tam mu vyjmenují momentální nabídku, on si vybere a za pár minut u jeho dveří zazvoní
chlapík s jointem, který on si vybral. Pak si sedne a jeho vykouřením si srovná své myšlenky a dá
odpočinout celému svému organismu tak, že příští den může znovu s plnou silou vyrazit do toho
podnikatelského světa vypjatého myšlení a neustálých stresů.

Ten muž tehdy v závěru řekl něco v tomto smyslu: „Kdybych si po práci dal pár skleniček whisky a
třeba se i opil, tak to nikomu vadit nebude. Problém je v tom, že další den nebudu schopen pracovat
naplno a nadělám spoustu chyb, které mne budou stát spoustu peněz. Pokud by se ale mí obchodní
partneři dověděli, že relaxuji s jointem v ruce, tak se ode mne odvrátí a já postupně zkrachuji. Vše je
to hloupé a nesmyslné.“

Tehdy jej museli natáčet tak, aby nebyl k poznání. Jak by to bylo dnes, nevím. Hloupost,
implantovaná do lidské mysli, se tam drží velmi sveřepě.

Kalifornie a možné řešení konkrétní otázky

V Kalifornii před časem konopí legalizovali a dali ho na roveň ostatních produktů. Takže na jeho
pěstování, distribuci a prodej musíte splnit stejné podmínky, jako kdybyste chtěli pěstovat pšenici,
tabák nebo švestky pro výrobu slivovice. Dostanete povolení a platíte daně. Díky těmto daním náhle
do finančního rozpočtu Kalifornie přibyly desítky miliard dolarů. A guvernér rozhodl, že tyto peníze
půjdou do školství, sportu, zdravotnictví a na boj s následky užívání tvrdých drog. Jednou z metod
odvykání tvrdých drog je totiž právě cílené podávání konopí s poměrně vysokým obsahem THC. A je
to metoda nejen velmi úspěšná, ale také velmi bezpečná, protože zde není vytvářena další závislost.

Užívání konopí mezi mladými lidmi se tam snižuje. Konopí již není nelegální, takže jeho uživatel již
nemůže před svými kamarády vystupovat jako hrdina pohrdající zákony.

Pro nemocného, který to konopí potřebuje pro své léčení, není problém si ho koupit, protože jeho
cena je proti dřívějšku mizivá. Nelegální pěstování a obchodování s konopím bez pravidel mizí a je
nahrazováno legálními pěstiteli a distributory s licencí, kteří musí platit daně a dodržovat daná
pravidla, mimo jiné i o kvalitě. Kruh se uzavřel a vydělávají na tom všichni. Tedy všichni vlastně ne.
Dřívějším nelegálním pěstitelům a dealerům se to již nevyplácí a jsou to oni, kdo krachují.

Pokud by konopí bylo legální a zacházelo by se s ním v celé Evropě stejně, jako například u nás za
první republiky nebo dnes v Kanadě či Kalifornii, žádní ilegální překupníci by neexistovali. Neuživili by
se. Policisté by se nevěnovali kontrole zahrádek a balkonů starých a nemocných lidí a nepořádali by k
nim žádné loupeživé nájezdy. Taky by se mohli věnovat skutečné pomoci a ochraně obyvatel, a ne
farmaceutické loby a jejich politických pohůnků.

Politici by se věnovali skutečným problémům státu a svých voličů a my bychom od nich nemuseli
poslouchat přihlouplé výlevy o tom, jak je konopí nebezpečné a jak musíme volit právě jen je, protože
oni jediní jsou schopni nás před touto kytkou ochránit.

Farmaceutický průmysl by si velmi dával pozor na to, aby nepouštěl mezi léčiva léky, které na jedné
straně mají potlačit nějaký zdravotní problém, ale na druhé straně mají vyvolat jiné zdravotní potíže,
na které je potřeba kupovat další jejich produkty. Zde znovu připomínám, že dle názorů odborníků
konopí má potenci do dvaceti let nahradit 80 % současných syntetických léků, a to bez nebezpečných
vedlejších účinků. A dalo by se pokračovat dál.

Závěr

Na Hodonínsku zatkli čtyři osoby a chystají se je na dlouhá léta zavřít do vězení. Přitom oni neudělali
nic jiného, než že využili nabídky, kterou pro ně svými nesmyslnými zákony připravili naši
zákonodárci. Prostě se jen opakuje stejným idiotismem zapáchající situace, jaká byla ve Spojených
státech či v Rusku v době, kdy tam přijali zákony o prohibici alkoholu.

Postoj mnoha států vůči konopí se radikálně mění. Tam, kde vládnou lidé schopní používat svůj
mozek k logickému myšlení a kde k řešení vzniklých problémů jsou používány staleté zkušenosti a
výsledky vědeckých prací, a ne fanatismus a argumenty typu „jedna paní povídala“, se konopí znovu
stává naprosto legální plodinou. Paradoxně s tím začali v některých státech USA. Tedy tam, kde
konopnou prohibici vyvolali. A přidávají se další a další. Uruguay, Kanada, Chile, Španělsko,
Portugalsko, Dánsko, Holandsko atd. Někde s tím jdou rychleji, někde s váháním, ale přece.

Jen u nás to vypadá tak, že se naši zákonodárci raději přiklánějí k metodám států, jako je například
Čína. Jistě, nelegální pěstitelé u nás popravováni nejsou. Jsou „jen“ posíláni do vězení.
Těm z Hodonínska hrozí až 18 let.

“Náš stát umožňuje odběr konopí pouze nemocným lidem se speciálním receptem”

“Je naprosto jedno, jestli něco, alkohol, konopí atd., bylo zakázáno z blbosti či náboženského
fanatismu nebo z vypočítavosti”

“Postoj mnoha států vůči konopí se radikálně mění”