Svatolína cypřiškovitá, známá také jako svatolína cypřišová nebo santolína, svatá rostlina, patří do čeledi hvězdnicovité, kde najdeme množství známých rostlin, jako např. slunečnice, sedmikrásky nebo smetanky. Vypadá ale jinak než tyto květiny. Tvoří malé dřevnatějící keříky. Kdyby neměla žluté, terčovité květy, připomínala by vzrůstem levanduli. Na to upomíná také její anglické jméno: cotton lavender (neboli bavlněná levandule).
V němčině jí zase říkají Olivenkraut, i v Česku někdy narazíme na označení olivová bylinka.
Olivy svoji vůní skutečně může připomínat a stejně jako olivy najde uplatnění jako zpestření
italských pokrmů. Právě v Itálii má svůj domov.
Svatolína je asi 20–90 cm vysoký stálezelený polokeř nebo keř s mnoha jemnými větvičkami,
které ční k nebi nebo mírně polehávají, takže keřík tvoří polokulovitý tvar. Listy jsou velmi
úzké, střídavé, jemně peřenosečné, hřebenovitě uspořádané, stříbřité barvy, plstnaté. Svojí
strukturou mohou připomínat u nás známější řebříček, listy však větvičky zarůstají mnohem
bohatěji.
Kvete od června do srpna žlutými knoflíkovitými úbory, složenými pouze z trubkovitých
květů – představte si např. květ sedmikrásky bez postranních jazykovitých bílých lístků, tedy
jen jejich žluté středy. Květenství jsou umístěna na konci vzpřímených větviček pokrytých
plstnatými chlupy.
Svatolína se rozrůstá tak bujně, že ji lze považovat za půdopokryvnou rostlinu vhodnou na
skalky, na zelené střechy, na obruby záhonů a cest a podobně. Může tvořit i zajímavý nízký
živý plot. Ze své domoviny je zvyklá na chudé půdní podmínky, snese sucho a sluneční žár,
takže její pěstování je snadné. Stačí jí dostatek slunce a propustná, nejlépe písčitá půda.
Netrpí chorobami ani škůdci a nevyžaduje žádné hnojení.
Pozor musíme dávat pouze na dvě věci: nesnese extrémní mrazy (méně než –17 °C) a
přemokření. Na zimu ji tedy musíme přikrývat a být opatrní při zalévání, nebo ještě lépe:
vůbec nezalévat. Množí se semeny nebo řízkováním. Řízky se odebírají během léta. Semínka
se sejí od března, je nutné si ji ale předpěstovat v teple a na záhon vysadit až v květnu,
podobně jako rajčata. Po odkvětu se rostlina zastřihává, na jaře se pak provádí hluboký řez.
Ten zajistí bohatý a kompaktní tvar rostliny.
Svatolína se k léčení využívala už v dobách starého Řecka a poté u Arabů, hlavně proti
střevním parazitům, na choroby spojené s pohybovým aparátem, záněty kloubů a
revmatismus, na výplachy očí a k omývání pokožky při různých kožních problémech.
Pro tyto účely se sbírá kvetoucí nať, která se suší a ze které se dělá odvar. Ten pomáhá při
nedostatečné i silné menstruaci, léčí ledviny a povzbuzuje jaterní činnost, dále působí proti
střevním parazitům. Zevně se užívá proti nejrůznějším kožním chorobám a ekzémům.
Většinu esenciálních olejů obsahují kvetoucí hlavičky. Z chemických analýz vyplývá, že
svatolína obsahuje hlavně 1,8-cineol, známý také jako eukalyptol, dále myrcen, pineny,
terpineny, limonen, myrtenol, kafr, cymen a mnoho dalších. Dále monoterpeny a
seskviterpeny. Jde o unikátní kombinaci látek, které mají prokázané antibakteriální,
antimykotické, antiparazitické, insekticidní a další účinky.
Mimo toho čaj ze svatolíny povzbuzuje produkci trávicích šťáv a enzymů, což účinně
pomáhá ke zklidnění žaludku, podporuje činnost jater (doporučuje se proto jako podpůrný
prostředek při žloutence a problémech s žlučníkem), pomáhá proti křečím spojeným s
menstruací, proti nadýmání a také proti zánětům v kloubech i s bolavými svaly.
Stejně jako u jiných rostlin s vysokým účinkem, ani u svatolíny se nemá překračovat denní
dávka nebo ji užívat dlouhodobě; pro těhotné ženy a malé děti není vhodná vůbec.
Upřednostňujeme proto malé dávky jako součást čajových směsí nebo vnější užití – do
koupelí, k omývání pokožky a bolavých kloubů, případně při aromaterapii. To má ostatně
dlouhou tradici. Svatolína se po staletí užívala, spolu s dalšími aromatickými bylinami, jako
vykuřovadlo. Jestli její vůně vyžene zlé síly, dokázat nemůžeme, spolehlivě ale vyhání
nepříjemný hmyz a moly. Doporučuje se vysadit rostlinky jako lem terasy, od které svou vůní
odhání hmyz.
O této „svaté bylině“ se zmiňují i magické příručky, které jí připisovaly schopnost učinit
člověka neviditelným. Ani toto nemůžeme nijak dokázat. Raději se proto vrátíme k
pragmatičtějšímu využití: čerstvé i sušené listy a květy lze použít v kuchyni – jako přísada do
bylinkového másla, tvarohových pomazánek, grilovacích marinád nebo pesta (v kombinaci s
dalšími středomořskými bylinkami). Jako zelené koření dochutí zeleninové saláty, také
brambory nebo rybí speciality. Do teplých jídel se přidává až těsně před koncem přípravy.
“V Česku někdy narazíme na označení olivová bylinka”
“O této „svaté bylině“ se zmiňují i magické příručky, které jí připisovaly schopnost učinit
člověka neviditelným”
Foto: istock.com
