Weedshop 696x86

Jen tak si trochu žvýknout

Dnešní komerčně vyráběné žvýkačky jsou především produktem potravinářské chemie. Žvýkání je prima a patrně napomáhá při redukci stresu. Nicméně se zdravotní nezávadností si dnešní žvýkačky moc nezadají. A co víc? Obecně jde o druhé nejvíce běžné znečištění našeho životního prostředí. Víte, které je to první?

Žvýkání je jeden ze základních lidských instinktů vůbec, jenž se dá významově srovnat s tím sacím. Závisí na něm prakticky naše bytí a nebytí, co se týče přijímání potravy (stejně jako na tom sacím; ačkoli o něco později ve vývoji jedince). A toto platilo hlavně v pravěkých dobách, kdy se konzumovala především syrová a tuhá strava. Tudíž silného chrupu a čelistí byla potřeba a žvýkalo se a žvýkalo. Vůbec na tom žvýkání něco bylo a stále je.

Prehistorická

Prozatím nejstarší žvýkačkou je ta nalezená v západním Finsku blízko městečka Kierikki. V roce 2007 ji při archeologickém ohledávání našla britská archeoložka (v té době ještě studentka) Sarah Pickin. Nález nesl jasné otisky chrupu neolitického člověka a její stáří je odhadováno na cca 4000 – 3000 let před n. l. Nyní je tento „žmolek“ spolu s dalšími k vidění v místním archeologickém centru Kierikkikeskus. Materiální struktura napovídá, že v Pozdní době kamenné si je lidé vyráběli extrakcí téru z březové kůry. Získanou hmotu, kterou zřejmě používali především na opravu hliněných nádob a k lepení hrotů na šípy, často jen tak žvýkali. Tér z březové kůry je poměrně bohatý na sloučeniny fenolu, které jsou známy pro své antiseptické účinky. Profesor Trevor Brown, vedoucí archeologické skupiny a konzultant, dodal, že s největší pravděpodobností si jeho žvýkáním neolitický člověk snažil léčit infekce dásní.

Toto je vlastně jeden z prvořadých přesvědčovacích mechanismů výrobců, abychom si koupili právě tu jejich žvýkačku, protože to je ta pravá, která udrží správné pH v ústech, předchází zubnímu plaku, kazu, tlaku, pachu i vašemu sousedovi paku a vaše zuby budou zároveň oslnivě bíle… Vskutku zázračné.

Co na tom žvýkání máme?

Některé studie otevřeně naznačují, že existuje přímá souvislost žvýkání s redukcí stresu či zlepšením koncentrace. Tak například Dr. Richard Amaral, uznávaný kanadský psycholog působící v Torontu, v dokumentu Dark Side of the Chew je o tom sám přesvědčen. Otevřeně ve snímku popisuje, že samotný pohyb čelistního kloubu, který je v lékařské terminologii nazýván velmi sexy termínem kloub temporomandibulární, má patrný efekt na redukci stresu a zlepšení nálady.

Studie [2] z roku 2009, za kterou stojí prof. Andrew Paul Smith z Centre for Occupational and Health Psychology, Cardiff University, naznačuje, že se s velkou pravděpodobností dá tvrdit, že žvýkáním lze předejít nepříznivému efektu akutního stresu. Výzkum byl proveden ve formě on-line průzkumu a zaměřil se na „vývoj stresu“. Zúčastnilo se celkem 2248 dobrovolníků, kde všichni byli lidé nějakým způsobem profesně pracující na plný úvazek. Věkový rozsah byl od 18 do 75 let s největším zastoupením věku kolem 35 let, kde 68 % respondentů byly ženy. Z celkového počtu bylo 61 % lidí, kteří byli aktivními „žvýkači“. Výsledky ukázaly, že žvýkání se obecně spojuje s nižší hladinou vnímání stresu. Pro některé byla tato činnost především efektivním mechanismem odolnosti vůči stresovým faktorům v práci a v osobním životě. Pro jiné však nikoliv. Studie výsledky shrnuje tak, že žvýkání lze považovat jako jednu z jednoduchých metod jak předejít stresu a zlepšit si koncentraci při činnostech prováděných „pod tlakem“. Všeobecně se podle průzkumu dá tvrdit, že „žvýkači“ disponují lepším zdravím, protože jsou velmi pravděpodobně více odolní vůči stresu. Nicméně studie zdůrazňuje, že vše se může lišit od jedince k jedinci a je tudíž nutné provést další, především klinické, výzkumy.

Moderní

Lidé žvýkají rádi, hodně a dlouho. Evolučně jsme se prožvýkali od prvních neolitických térových hmot přes aztécké či mayské čikle (druh přírodního elastomeru – pružné látky, podrobněji popsáno níže, pozn. red.) až do současného několika miliardového businessu.

Od poloviny devatenáctého století, kdy byly komerčně vyrobeny vůbec první žvýkačky (v roce 1848 John B. Curtis začal výrobu doslova „na koleni“, když první várku „uvařil“ v hrncích své manželky), toto výrobní odvětví prošlo obrovskými změnami a muselo rychle reagovat na ještě rychlejší požadavky trhu.

Základem každé žvýkačky je elastická hmota – žvýkačková báze. Až do poválečné doby byla její veškerá spotřeba hravě pokryta produkcí přírodního materiálu – čikle (počeštěný výraz přejatý z anglického chickle, pozn. red.). Jde o přírodní latex, který se získává z nasekání kůry Zapoty obecné, stromu původně rostoucímu ve Střední Americe, a nechává se volně vytékat do připravených nádob u spodní části stromu. Aby se zachovala udržitelná produkce, každý strom se může „poškodit“ jen do určité míry a pak se musí nechat v klidu až 8 let, aby se stačil zhojit. Což se za relativně krátkou dobu (cca 120 let) stal problém, protože právě po 2. světové válce, tento zdroj báze začal být příliš nákladný a pravděpodobně také nezvládal uspokojovat poptávku. Takže se lídři na dravě se rozvíjejícím trhu začali poohlížet po nějaké syntetické alternativě.

Na scénu přichází v tu dobu už poměrně rozvinutý a mocný chemický průmysl. Přední výrobci rozšiřují svá výzkumná oddělení o další laboratoře a začínají vyvíjet náhradu za čikli. Dlouho to netrvalo a světlo světa spatřila první syntetická žvýkačková báze. Vývoj se zde samozřejmě nezastavil; vývoj je vývoj a vyvíjí se dál, přináší nám pokrok. A tak s modernizací (vývojem?) potravinářské chemie přichází další ingredience, jako jsou umělá barviva, dochucovadla a další „éčka“. To už se nacházíme v současné době a v ruce si prohlížíte poslední model.

Ty nejpoužívanější suroviny v dnešních žvýkačkách jsou: syntetická žvýkačková báze (25 – 30 % objemu), sladidla (alkoholové cukry 40 – 50 %, umělá sladidla: 0,05 – 0,5 %), glycerin (2 – 15 %), změkčovadla (1 – 2 %), dochucovadla (1 – 3 %), barviva (objem se liší podle druhu produktu), polyolové potahy (polyoly jsou vícesytné alkoholy; obsahují více jak jednu OH skupinu, pozn. red.).

I přesto, že se recept žvýkačkové báze považuje za výrobní tajemství, složení je (až na malé odlišnosti jednotlivých značek) směsí styren-butadienového kaučuku, izobutylen – isoprenu, parafínu, petrolejové vosku, polyetylenu, polyvinylacetátu, polyisobutylenu (který je vůbec hlavní přísadou báze, jež jí dává její elasticitu) a té tajné přísady. Dál už to snad ani nemá cenu rozepisovat; když vám někdo nabídne žvýkačku, je to v podstatě to stejné, jakoby se vás zeptal, zda si chcete požvýkat kus pneumatiky s trochou plastu.

Sladidla

jsou kapitolou sama o sobě. Hysterie kolem cukru (to ovšem neznamená, že nadměrná konzumace rafinovaného cukru je v pořádku) otevřela Pandořinu skříňku, odkud se na nás začala valit taktéž pěkně rafinovaná reklamová masáž o sladkých produktech bez cukru (nejen těch žvýkacích). A lidi nakupují a nakupují s přesvědčením, že jim to pomůže s nadváhou, kdy si pořád budou moct užít jimi oblíbený nápoj či jídlo.

Umělá sladidla můžeme rozdělit na ta s okamžitou sladkostí a sladidla intenzivní. Mezi ty první patří především alkoholické cukry, jako jsou sorbitol a xylitol. Tyto dva zástupci jsou přírodními prvky, které se přirozeně vyskytují v různých druzích ovoce a zeleniny. Sorbitol má asi poloviční sladkost než běžný cukr a po požití se v organismu mění na fruktózu (ovocný cukr). Využívá se především pro tzv. polyovou potahovou vrstvu u dražé žvýkaček. Xylitol je zase znám pro svojí schopnost bránit růstu určitých bakterií, které jsou zodpovědné za tvorbu zubního kazu. Nevýhoda xylitolu je, že při vyšších dávkách působí projímavě. Další nevýhoda obou spočívá v nízké a nepříliš dlouhotrvající sladkosti. Čili je potřeba sladkost (chuť) udržet déle a pokud možno bez použití cukru.

Tuto roli zastávají syntetická sladidla. Ta můžou mít až 3000x vyšší sladkost než sacharóza (stolní cukr). Do téhle skupiny patří acesulfam draselný (E950), sacharin (E954) či nejznámější a vůbec nejpoužívanější aspartam (E951).

Aspartam je asi 200x sladší než sacharóza a zcela postrádá hořký „ocas“, který je specifický právě u sacharinu či acesulfamu draselného. Proto je tak široce oblíbený u výrobců a najdete ho prakticky v každém sladkém výrobku, jenž je označen jako dietní či „bez cukru“. Odhaduje se, že v USA je přidáván až do 6000 druhů potravin. Protože se skladba potravin na evropském trhu druhově dost podobá tomu americkému, je jasné, že tomu bude obdobně i v EU.

Aspartam byl v roce 1965 zcela omylem objeven chemikem Jamesem M. Schlatterem, který v tu dobu byl součástí týmu pracujícím pro farmaceutickou společnost G. D. Searle and Company. Toto umělé sladidlo je vůbec nejvíce kontroverzní a nejpropíranější produkt potravinářského průmyslu od počátku uvedení na trh v roce 1973.  Někteří z řad odborné obce aspartam haní, jiní se ho zastávají. Nezávislá organizace CSPI (Centre for Science in the Public Interest) jeho konzumaci striktně nedoporučuje. Aspartam byl opakovaně přijat americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv jako bezpečný. Evropský úřad pro bezpečnost potravin podobně usoudil naposledy v prosinci 2013. Pokaždé byla tato rozhodnutí doprovázena silným nesouhlasem veřejnosti a odborné obce z řad lékařů a vědců na celém světě. Já osobně, majíc chemické vzdělání, se tomuto svinstvu vyhýbám už jen z principiálního důvodu. Jde o syntetický produkt, jež zkrátka nemá v organismu člověka (zvířete) co pohledávat. Protože toto je natolik komplexní téma, dá se mu podrobněji věnovat pouze v samostatném článku. Určitě se mu budeme věnovat někdy v příštích vydáních ROOTS.

Další přísadou moderní žvýkačky je nezbytný glycerol pro udržení vlhkosti. Jde o slabě jedovatou látku, která v menších dávkách způsobuje bolesti hlavy a žaludeční potíže. V extrémních může způsobit poškození jater.

Změkčovadla jsou, jak název napovídá, pro zvýšení flexibility a zabránění „lámavosti“. Díky těmto přísadám se vám hmota v puse nerozpadne na malé kousky a vydrží nápor vaší mastikace po dlouhé chvíle. Zástupci jsou: lecitin, hydrogenované rostlinné oleje, lanolin, rýžový otrubový vosk a další. Například poslední zmíněný se používá především jako změkčovadlo v kosmetickém průmyslu. Lanolin je zase žlutá látka vylučována mazlavými žlázami některých zvířat. Nejširší využití lze nalézt u lanolinu z ovcí.

Barviva nemají nějaký velký význam pro chuť, nýbrž pro vizuální efekt. To samozřejmě není špatně. Jíme i očima. Je ovšem potřeba rozmanitou barevnou paletou přilákat i vaše děti. Do kontaktu přijdete jak s přírodními, tak syntetickými barvivy. Opět téma na samostatný článek. Takže jeden jediný příklad za všechny; jak nezpívá Žlutý pes, modrá – brilantní modř (E133) – není dobrá!

Ochucovadla dělají žvýkání žvýkaček tolik atraktivní. Chuťové přísady mají formu tekutou (vodou rozpustné, na olejové bázi nebo emulze), práškovou a ve formě tzv. mikro-kapsulí. Nejvíce se setkáte s variabilitou chutí získaných z různých druhů máty. Problém může nastat u ovocných příchutí, které jsou z většiny synteticky vytvořeny a „vyladěny“ v laboratořích. Nic přírodního na nich nenajdete. Žvýkaní musí zkrátka chutnat. Nic ovšem netrvá věčně, a když z ní vyždímáme i ty poslední chutě, z velké většiny končí vyplivnuta na zemi.

Bordel všude

A tady nastává obrovský problém. Náš svět, i když se to nezdá, je vyplivnutou vyžvýkanou hmotou dost zaplaven. Jen pouhý zlomek z nich končí v odpadkovém koši. Po cigaretovém nedopalku je tedy žvýkačka druhým nejčastějším znečištěním (nejen) v našich městech. Ovšem oproti vajglu, který lze lehce zamést, žvýkačka vyžaduje mnohem více úsilí a energie (a peněz daňových poplatníků) na to, dostat ji například z chodníku u vás před domem.

V Kanadě se jako vůbec první pokusili kvantifikovat počet vyplivnutých žvýkaček na chodníky Toronta. Na základě matematických algoritmů, ideálně vybraných vzorků snímků ploch (chodníky u baru, zastávky, klubu, promenády, letiště, parku atp.) a za pomoci mapovacích technologií, se tým odborníků z ERSI Canada dopátral k dost drsným číslům. A sice v Torontu s asi 7200 km chodníků, které zabírají plochu kolem 10,5 km2, se za pomoci tohoto postupu zjistilo, že vyplivnuté žvýkačky zabírají něco kolem 2,7 % této plochy. Přepočítáno na kvantitu, jde odhadem o něco kolem 719 miliónů kusů! Pokud vezmeme v úvahu, že jedna žvýkačka má něco kolem 1,5 – 2,5 g, dostaneme se k rozmezí zhruba od 1080 – 1800 tun vyplivnutých žvýkaček jen v kanadském Torontu!

Když si tedy něco takového zkusíme představit v globální měřítku a za předpokladu, že žvýkačky nekončí pouze na chodnících, není přehnané tvrdit, že je Země zaneřáděna více než biliónem malých, vyžvýkaných, neforemných žmolků. Jen pro úplnost uvádím, že se podle serveru statsticbrain.com na celém světě ročně prodá kolem sto tisíc tun žvýkačky. Momentálně nikdo neví, jak s tímto dále nepoužitelným svinstvem naložit.

Co s tím?

V první řadě se jedná se o zodpovědnost nás všech a až poté výrobců. Je pouze jen a jen nás, abychom na ně vytvořili dostatečný tlak, aby se stali součástí této zodpovědnosti. Tvrzení, že žvýkačka pomáhá předcházet zubnímu kazu či zhubnout je obchodní trik. Hledejme tedy jiné praktiky, jak se zbavit stresu, předejít kazivosti zubů, nadváhy nebo nepříjemného zápachu v ústech. Neplýtvejme a preferujme například biologicky rozložitelné žvýkačky z čikle. Žvýkejme méně. Nebo žvýkejme něco jiného, protože v důsledku je úplně jedno, co to je. Sáhnout po žvýkačce je jen pouhý zvyk.

Námět a zdroje:

[1] Dark Side of the Chew, documentary, USA, 2014

[2] Smith, A. P. (2009), Chewing gum, stress and health. Stress and Health, 25: 445–451.

[3] Wikipedia.org

Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

weedshop 3

Další články:

Nepřehlédněte:

Capsicum Baccatum se obvykle odlišuje od ostatních druhů žlutými nebo světle hnědými fleky na okvětí a žlutými prašníky.
Vydatné deště, horké počasí a vysoká vlhkost vzduchu vytvářejí dohromady z oblasti jižního Pacifiku jeden velký skleník, ve kterém roste potrava takřka...