Existuje jedno velmi citlivé téma, o kterém se příliš nehovoří. Jistě, občas, když dojde k maléru, tak se připomene. Ale pak od něj raději všichni utíkají pryč. Možná je to proto, že se z velké části týká armády. Ponejvíce pak té armády, jejíž příslušníci se zúčastňují ostrých bojů. To znamená i té naší. I naši vojáci se zúčastňují zahraničních misí. Perský záliv, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Afghánistán, Irák, Mali…

Ne všude se naši vojáci dostávají do bojových akcí. Ale ta možnost, že se náhle něco stane, tady stále je. Dokonce i ti, kteří jsou tam někde jen jako pozorovatelé, se do maléru mohou dostat raz dva.

Ostatně naši padlí z těchto misí o tom „hovoří“ až příliš přesvědčivě. I jen to neustálé napětí, v jakém tito vojáci jsou, se na nich podepíše. Ti, kteří se z těchto misí vrací, již nejsou ti, kteří tam odcházeli.

To téma se jmenuje posttraumatická stresová porucha. PTSP (nebo také PTSD).

Pamatuji si, jak jsem se kdysi dávno setkal v tehdejší Jugoslávii s německým turistou, který byl ubytovaný ve stejném domě, jako jsme byli i my. Všichni jsme seděli na zahradě u dřevěného stolu, popíjeli jsme víno a zobali hranolky, které nám paní domácí udělala v olivovém oleji. Bylo horko a všichni jsme byli jen v plavkách. Prakticky hned jsme si všimli, že ten pán má uprostřed hrudi asi centimetrovou kulatou jizvu. A když se otočil, tak stejná jizva, jen již skoro třícentimetrová, byla i na jeho zádech pod pravou lopatkou. Byl to sice Němec, ale hovořil zcela plynně česky. Pocházel totiž z Plzně. Ale jako Němec musel narukovat k wehrmachtu. Dostal se až ke Stalingradu. A tam si jej našla kulka z kulometu. Smál se tomu a říkal, že ten průstřel mu zachránil život. Jinak by tam asi zůstal, jako ta naprostá většina ostatních. V jednu chvíli se ale jeho obličej změnil. Stáhl se mu do takové podivné grimasy. Asi se mu něco připomnělo. Pak se na nás podíval a řekl: „Nikdo si neumí představit ty hrůzy. Nikdo, kdo tam nebyl.“ Odešel a do druhého dne jsme ho již neviděli. Pak byl zase dobrý.

A nemusíte jít ani do války, aby se vás tento problém mohl týkat. Stačí, abyste nějakým dramatickým způsobem přišli o svého blízkého, partnera, děti… Nebo aby nějakou dívku, mladou ženu nebo chlapce někdo brutálně znásilnil. Nebo aby si spoluvězni ve věznici udělali z někoho neustále napadaný sexuální objekt. Obyčejně se to týká těch nejslabších.

Co to je posttraumatická stresová porucha?

V odborné literatuře se dočteme, že se jedná o velmi dramatickou reakci organismu na traumatickou událost.

Četl jsem o případu dvou amerických vojáků speciální jednotky z vietnamské války. Ti dva byli přátelé již z dětství. Při přesunu jeden z nich šlápl na nastraženou minu. Utrhla mu obě nohy a otevřela břišní dutinu. Přesto neztratil vědomí. Křečovitě se držel ruky svého přítele, celý se třásl a jen se mu zoufale díval do očí, jako by jej prosil o pomoc. Pak mu zemřel v náručí. I tento druhý voják utrpěl těžký šok. Nebyl schopen pohybu, nemohl mluvit, nereagoval na rozkazy, nebyl schopen se zapojit do boje, který se vzápětí rozpoutal. Po čase přiletěly přivolané vrtulníky, bitvu rozhodly a raněné a padlé odvezly na základnu. Tento voják se tam ale jako živý již nedostal. Během letu náhle, a bez zjevné příčiny, zemřel.

Jsou známy případy dívek i chlapců, kteří byli znásilněni osobou blízkou. Někým, komu bezmezně věřili. Někým, koho považovali za svou neochvějnou oporu. Za svou jistotu. Rodičem. Příbuzným. Knězem. To trauma navždy změnilo jejich životy. Nemohli spát, a když již usnuli, vše znovu prožívali ve svých snech a s křikem a hrůzou v očích se budili. Na nic se již nedokázali soustředit. Nebyli schopni se učit. Nedokázali se radovat.

Neexistují dva stejní lidé. Každý jsme nějaký. Někdo takové trauma skrývá celý svůj život. Mnozí ho již v dětském věku ukončí sebevraždou.

Co se s tím dá dělat? Jak to udělat, aby takto postižený člověk tu hrůzu dokázal vytěsnit ze své mysli? Nebo aby ji tam někde ve své hlavě zamkl do trezoru a zahodil klíč?

Ještě jednou se vrátím k vojákům. Jsou dva státy na této planetě, které jsou prakticky permanentně ve válce. Je to Izrael a Spojené státy americké. Oběma se z těch bojů vrací domů vojáci postižení PTSP. A mnozí z nich se pro sebe, pro své blízké, ale i pro svou společnost, stávají odjištěnými granáty, volně se pohybujícími mezi ostatními.

Četl jsem o americkém vojákovi, který se také vrátil z vietnamské války. Zúčastnil se mnoha bojů, ale nikdy nebyl raněn. Přesto i on se domů vrátil jako úplně jiný člověk. Trpěl nočními můrami. S křikem, s hrůzou v očích a úplně propocený se budil a hledal svou zbraň, protože jeho sny ho opět přenesly doprostřed bojů plných roztrhaných těl a zoufale křičících umírajících kamarádů. Nebyl schopen si hrát se svými dětmi. Nebyl schopen o svých problémech mluvit ani s psychology, ani se svou ženou. Ta se mu z počátku snažila pomoci. Moc mu chtěla pomoci. Jenže to nešlo a vše se jen a jen horšilo.

Pak již z něj měla jen strach. Vzala jejich děti a hledala bezpečí jinde. Ten bývalý voják zoufale potřeboval pomoc, ale nikdo mu ji nedokázal poskytnout. Nedokázal to pochopit. Jeho země ho poslala do války a teď na něj kašle. Jeho žena a děti byly pro něj vším a teď mu odešli i oni. A zoufalství se změnilo ve vztek a touhu pomstít se. Zabarikádoval se v domě a začal střílet po lidech venku. Všichni náhle byli jeho nepřátelé. Několik jich zranil, několik zabil. Pak jeho dům obklíčili policisté a vyzvali ho, aby se vzdal a vyšel ven. Chvíli se nic nedělo. Pak se otevřely dveře a on vyběhl proti policistům. V jedné ruce revolver a v té druhé automatickou pušku. Během okamžiku byl mrtvý. Při vyšetřování se pak zjistilo, že ani jedna jeho zbraň nebyla nabitá. Náboje z revolveru i automatu ležely vysypané na chodbě domu.

Oba tyto státy si velmi rychle uvědomily, že s tím musí něco udělat. Vražd a sebevražd bylo až příliš. Jak to řeší Izraelci, nevím. Ti o těchto svých „věcech“ na veřejnosti nehovoří.

Američané začali zkoušet všechno možné. Nejdříve svým navrátilcům z války, kteří tímto problémem trpěli, podávali uklidňující farmaka. Nebylo to k ničemu. Neúčinkovala, jak měla, byla návyková a po čase již neúčinkovala vůbec. Tak začali zkoušet drogy. Kokain, LSD a dokonce i heroin. Vše se jen zhoršovalo. Místo vyléčených mladých mužů měli doma náhle nejen lidi zmítané posttraumatickým stresovým syndromem, ale ještě i závislé na tvrdých drogách. Pak někoho napadlo vyzkoušet to proklínané konopí. A účinek se dostavoval již po pár dnech. Běs v hlavách těchto mužů se začal uklidňovat. Dokázali spát bez prášků na spaní a bez hrůzných snů. Přestali hledat toho, „kdo jim toto vše udělal“. Již mohli o tom všem, co je potkalo, v klidu přemýšlet a začali naslouchat i svým psychologům. Zase již si mohli hrát se svými dětmi a dokázali obejmout svou ženu, které se strach z očí začal vytrácet.

Nevím, kolik lidí tady u nás ví, že po těchto zkušenostech začal americký stát svým veteránům připravovat a vydávat konopí. Dostávali ho, a možná ještě stále dostávají, ve formě jointů. Ano, americká administrativa jim v době té nejtvrdší konopné prohibice distribuovala pečlivě ubalené jointy. Proč? Protože to fungovalo. Jako jediné.

Je samozřejmé, že ne u všech to zabralo. Ani konopí není všelék a ani konopí neúčinkuje u každého.

Vždy bychom měli mít na paměti slova pana doktora Lumíra Hanuše: „Konopí není panaceum. Nevyléčí každého člověka, nevyléčí každou nemoc a nevyléčí každé stádium nemoci.“

Podložené důkazy říkají, že ze sta lidí konopí pomůže 97 až 98 z nich. A já myslím, že to je dobré skóre.

Když jsem si ale připravoval materiál k tomuto článku, napadla mne asi jedna dost kontroverzní myšlenka, na kterou bych docela rád slyšel názor těch, kteří mé blogy čtou.

Nechci se zabývat situací, jaká je u našich navrátilců z různých misí různě po světě, i když by to asi bylo zajímavé. Ale informací o tom je u nás až příliš málo. Skoro jako v tom Izraeli. Jenže jsou i jiná místa v naší zemi, kde jsou lidé vystavováni velkému stresu, a i odtud si někteří mohou odnést PTSP. Také tam to mnohdy končí velkou agresivitou, vraždou nebo sebevraždou. Mám na mysli vězení.

Každou chvíli se můžeme dočíst o tom, že někdo někam do věznice pašoval drogy. Hlavně pervitin a konopí. To, že se brání vězňům v přístupu k pervitinu, to se nedivím. Pervitin neuklidňuje, ale naopak vyvolává agresivitu a pocit všemocnosti a neporazitelnosti. Proč jim ale bránit v přístupu ke konopí? Proč jim ho naopak nenabídnout? Ne jim ho nutit, ale umožnit jim se k němu legálně dostat. Sám ze své zkušenosti vím, že po užití konopí u člověka nastupuje stav, kdy se na problémy, které nás svírají, náhle díváme jinak. Jako kdybychom se na ně dívali očima někoho jiného. Očima někoho, kdo nás chápe a chce nám pomoci. A vím, že náhle i problémy, které byly až příliš trýznivé, se pak již takové být nezdají. Náhle se k řešení otevírají i jiné cesty, než je jen agrese a pomsta.

Docela jasně slyším pohoršené výkřiky těch, kteří o konopí sice nevědí naprosto nic, ale kteří se cítí být povoláni k jeho hodnocení či zakazování: „No to určitě! Ještě jim budeme rozdávat drogy!“

Když přistoupíme na současné zařazení těchto látek, pak ano, konopí je droga. Jenže je to droga meditační. Nevyvolává agresi, ale spíše nutí k zamyšlení. A možná by i ty, kteří dnes již vězení berou bezmála jako svůj druhý domov, k tomuto přivedlo. K zamyšlení nad tím, jestli toto je život, jaký oni chtějí žít. A možná i nad tím, jestli by nestálo za to naslouchat i „těm druhým“ a tento způsob života změnit.

Jestli si jsem jistý výsledkem? Samozřejmě že ne. Ale nestálo by za to to zkusit?

Pokud jste dočetli až sem a toto mé povídání vás přiměje k zamyšlení, budu rád, když mi svůj názor napíšete.

Nemusíte jít ani do války, aby se vás tento problém mohl týkat

Americká administrativa v době té nejtvrdší konopné prohibice distribuovala veteránům pečlivě ubalené jointy