Důležité je pro nás jíst potraviny čerstvé, mají pak velkou radiovitalitu (energie obsažená v potravinách). Ta je největší hned po sběru, takže nejlepší je sbírat a rovnou pojídat. Lesní ovoce má mnohem víc prospěšných látek než skoro všechno co kupujeme. I proto že vyrostlo bez hnojiv a je lokální.
Přesto na maliny, ostružiny a borůvky do lesa už moc lidí nechodí! Z louky nebo přímo ze zahrádky si můžeme přinést různé lupení plné vitamínů a ihned ho zpracovat.
Z dětství si pamatuju, jak jsme pojídali květy sedmikrásek, šťovík a vysávali pyl z květů hluchavek. Výčet planých jedlých rostlin už vydá bez problémů na knížku, tak proč jsme zavrhli něco, co je zadarmo, přirozené a zdravé?
Po příchodu na samotu u lesa jsme začali dělat bylinkové čaje (z kopřivy, řebříčku, lípy, bezu, šípku, třezalky…) a využívat poklady okolních luk a lesů.
Kopřiva: kopřivový špenát byl první planou pochoutkou, kterou jsme vyzkoušeli. Používáme k tomu mladé kopřivy nebo vrcholky starších. Pak jen podusíme na osmahnuté cibulce. Teď ještě přidáváme slunečnicová semínka (přidáme na cibulku, když zesklovatí). Špenát ještě mícháme z mladých listů kozí nohy (ještě nerozvinutých) a jitrocele (před květem rostliny). Z kopřivy připravujeme polévky, přidáváme do omelet, nádivek… Požíváme je buď tepelně upravené, nebo alespoň spařené, neboť v kopřivových chloupcích je toxická látka, která se rozkládá v neškodné složky při 80 ℃.
Růže šípková: sbíráme okvětní lístky, pak plody na výborný čaj (večer šípky namočíme, ráno chvíli povaříme a přecedíme přes jemné sítko) a na skvělou šípkovou omáčku (šípky očistíme, povaříme a semínka přepasírujeme přes síto. Dáme na cibulku a omajda je hotová).
Bez černý: pro naše předky to byl keř čarodějný, v němž sídlili mocní duchové a dobré víly. Podle lidového pořekadla: před heřmánkem klekni a před bezem smekni 🙂 Sbíráme květy i plody. Z květů se vyrábějí sirupy, vína, obalují se v těstíčku a vysmažují na sladko či slané. Čaj z květů používáme při nachlazení – má účinek potopudný a močopudný, ochlazuje, a proto se používá při horečce. Z květů odstraňujeme co nejvíce stopečných částí, protože obsahují složky dráždící ledviny. Z plodů bezu děláme šťávu, lze připravit i povidla. Nesmějí se konzumovat syrové a pecičky jsou také jedovaté. Pozor na záměnu s bezem chebdí – vytrvalá bylina vysoká jen 1 – 2 m, nemá kůru a květy jsou červenavě bílé!
Ne všechno s nálepkou „plevel“ je na naší zahrádce tím otravným roštím. Na svých záhonkách ponechávám jitrocel, kontryhel, slezovou růži i ptačinec žabinec.
Jitrocel kopinatý a větší: je jedním z prvních „plevelů“, které nám dodají potřebné vitamíny po zimě. Sbíráme mladé listy dříve, než se vytvoří květní stvoly, nejlépe na jaře, ale i několikrát ročně, tak jak obrážejí po posekání rostlin. Přidáváme je do polévek, omáček, špenátu a salátů.
Jahodník obecný (lesní): listy jahodníku sbíráme mladé do doby květu a používáme čerstvé (mají vysoký obsah vitamínu C) ve směsi s ostatními bylinami do polévek a sušené k přípravě čajů. Chutnější jsou fermentované – zavadlé listy v tenké vrstvě stočíme pevně do utěrky a necháme je 12 hodin fermentovat. Ztmavnou a rozvoní se, pak je dosušíme a uchováme v suchu.
Ptačinec žabinec: jedlou částí je mladá křehká nať s listy, vhodná na salát i do polévky, nádivek, špenátu… Mladé výhonky můžeme sbírat prakticky po celý rok, i v mírné zimě.
Tím končí skromný výčet jedlých planých rostlin, které se u nás dají nasbírat. Na závěr už jen pár, s kterými zatím začínáme jako popenec, lopuch, pupava… dobrou chuť 🙂
Příště o vodě nejen na zahrádce a v domácnosti.
Hodně času a inspirace venku v Přírodě 🙂
