Cesta sebepoznání?

Terapie tmou, nebo můžeme také říkat i léčba tmou, je znovuobjevená forma meditace a metoda sebepoznání, která vychází z původní tibetské tradice Yangtik a kterou v Evropě jako první zavedl německý psycholog Holger Kalweit.

Jedná se o pobyt, při němž praktikující tráví týden v úplné tmě, kde probíhají běžné denní úkony, jako čištění zubů, sprchování se, jezení a také i cvičení. Terapeutem není nikdo jiný než vy a tma. Jednou denně přinesou vaši průvodci jídlo na celý den. Jídlo je pouze vegetariánské. Dvě teplá, jedno studené a velká termoska s bylinným čajem. V pokoji je k dispozici kromě postele také meditační polštářek, karimatka na cvičení a samozřejmě také toaleta a sprchový kout.

O terapii tmou jsem se dozvěděla z jedné přednášky pana Jaroslava Duška a i přes počáteční úlek a nedůvěru mě tato forma sebepoznání začala velice zajímat. Pár let a pár pádů na dno trvalo, než jsem se i já rozhodla tuto léčbu duše zkusit a nastartovat tak nový rok 2017, který bude plný změn, tentokrát převážně těch pozitivních. Už od mala jsem věděla, že život je něco mnohem víc, než co se dá jen uchopit, změřit nebo spočítat. Většinou jsem se na svých etapách dožadovala duchovních průvodců, nebo lidí, kteří mě někam směřovali. Rozhodně to nikdy nebylo špatně, tentokrát jsem ale měla pocit, že teď už musím pomoci jen já sama sobě. V momentě, kdy mi skončila jedna náročná životní etapa, jsem si u šálku čaje na tuto sebeterapeutickou cestu poznání do nitra duše vzpomněla a hodinu na to už jsem posílala rezervaci na termín od 1. do 8. ledna 2017. Jednak proto, že jsem chtěla začít nový rok jinak a druhak proto, že jsem měla 8. ledna narozeniny.

Když občas člověk dojde na křižovatku života a neví kam jít, nemá čas promyslet svůj další krok a tak zmateně pobíhá sem a tam, vrací se, zkouší různé možnosti, cesty a přitom si ani neuvědomí, jak moc by stačilo na chvíli se zklidnit, rozhlédnout se kolem sebe a být chvíli divákem svého života, než aktivním hercem na prknech, která možná znamenají svět. Je to ale ten svět, ve kterém chce žít? Člověk lže sám sobě a profiluje se tak, jak si myslí, že bude společností přijatý lépe, než pokud by se otevřel takový, jaký je opravdu a jaký by byl šťastný v souladu sám se sebou.

Teď už vím, že léčba tmou má jednu obrovskou výhodu. Nechá vás se sebou samými a vytvoří prostor pro velký generální úklid ve vaší hlavě. Pro některé je to cesta zpět, ke kořenům, k podstatě a pochopení úkolu, který tu každý máme včetně naplnění svého ojedinělého a unikátního osudu. Když jsem se pro terapii tmou rozhodla, první věc, kterou jsem si řekla, byla ta, že chci najít své kořeny. Není to krásné, když pak můžete psát do časopisu Roots? Časopisu, který má kořeny? Že by vesmír?

Tyto denní zápisky, jsem si psala potmě, ale dalo se to krásně rozluštit. Psala jsem si je v bodech a zapisovala emoce, jak chodily. Měla jsem pocit, že to pak vše přepíšu do nějakého srozumitelného článku, nakonec jsem se rozhodla tyto dny z mých papírů přepsat. Je to otevřené a autentické, přesně jako pocity tam. Jen tam jich bylo víc a o některých jsem neměla sílu nebo chuť psát. Některé pasáže možná občas postrádají smysl, ale tak už věci v životě občas fungují, někdy to ani smysl mít nemusí.

  1. 12. 04:33

Dva dny před nástupem do tmy

Je mi hrozně. Nástup do tmy se blíží a já mám strach. Ale je jinej, známej, ale přece jinej než co obvykle mívám, když se jedná o někoho, na kom mi záleží. Jsem labilní, chvíli brečím, chvíli se směju, chvíli přemýšlím o tom, co bylo a o tom, co bude, respektive co bych chtěla a co nechci. Balím jointa, abych se uklidnila, ale zároveň ani nemám chuť hulit. Je to normální? Zvládnu to? Otázek je milion, asi jako milion různých informací z různých zdrojů a různých názorů lidí z mého okolí, kteří si o terapii tmou myslí své. Já ale cítím, že je to ta moje cesta, musím to dotáhnout do konce, nesmím utéct uprostřed děje, musím to dát.

Den 1.

A je to tady. Ráno bylo velice světlé a slunečné a v hlavě jsem cítila lehký alkoholový opar ze silvestrovského večera. Pomalu jsem si sbalila věci, které jsem měla připravené na zemi. Moc jich nebylo, pár kousků oblečení, malá figurka Ganeshi, krém, kartáček a pastu na zuby, foukací harmoniku, pastelky a peněženku. Rychlá sprcha na probrání se protáhla v delší vanu a rekapitulaci předchozího roku. Oblékla jsem se a vyšla z pokoje na chodbu. Proběhlo krásné srdečné rozloučení s mojí Barunkou, která je tou nejlepší spolubydlící a která mi dala na cestu tmou svého oblíbeného plyšáka.

Cesta z Plzně do Poděbrad byla dlouhá, a čím více se blížil odjezd, tím se zvyšovaly mé obavy a následně i tep. Pak to šlo rychle. Seznámení se s mými průvodci tmou, Vaškem a Maruškou, rozkoukání se po pokoji, pár základních informací a zhasnutí lampičky. Tak a je to tady. Co budu dělat? Tady mám být 168 hodin? Jako Vážně? Nezbláznila jsem se? V teplákách a mikině jsem si zalezla pod peřinu a zavřela oči. Po chvíli jsem usnula a vzápětí se probudila. To se opakovalo ten den ještě mockrát. A také mi začalo být dost zle. Z jídla, které jsem dostala, jsem nesnědla ani sousto. Jen jsem ležela schoulená v posteli a cítila jsem, jak mnou probíhají úzkosti a nepříjemné, težko popsatelné pocity.

Den 2.

První návštěva Marušky a Vaška, kteří za mnou přišli a přinesli mi jídlo. Bylo to zvláštní, slyšela jsem jen podle hlasů, kde se tak zhruba v pokoji nachází, ale neviděla jsem nikoho. Myslela jsem si, že s nimi budu chtít rozebírat věci, které se mi zdály, že se jim budu chtít svěřovat se svými pocity a myšlenkami, ale nic takového se nekonalo. Naopak. Nechtěla jsem nikoho „vidět“. Nechtěla jsem s nikým sdílet svůj život, sama jsem nevěděla, co vlastně chci. Ženská no. Když odešli, opět jsem na chvíli usnula.

Ten den se mi zdál velmi zvláštní sen. Když jsem před nějakou dobou trávila skoro každý den jako návštěva na psychiatrické klinice, potkávala jsem tam nesčetně lidí a zlomených duší. Na některé jsem už zapomněla, některé si občas vybavím i teď. V tom snu jsem to byla já, kdo byl zavřený na pokoji v nemocnici na psychiatrickém oddělení a z okna svého pokoje jsem pozorovala protější budovu. Bylo tam několik oken a z nich skákali lidé. A ty obličeje jsem rozpoznávala. Viděla jsem v nich reálné osoby, které jsem opravdu potkávala v nemocnici. Možná ten sen byl spouštěč toho nejtěžšího období ve tmě.

Během pár hodin (nejspíš), asi v noci z druhého na třetí den se dostavily úzkosti, tak silné, že jsem nemohla skoro ani dýchat. Celý den jsem nejedla, jen jsem chodila sem a tam po pokoji, lehala si na zem, klečela, snažila se to vše rozdýchávat. Do toho mi nastoupila opravdu silná migréna a přidalo se zvracení, v jednu chvíli jsem ztratila orientaci sama se sebou a začala jsem vidět světelné paprsky.

V ten moment už jsem to nemohla vydržet, ty emoce byly tak silné a opravdové, že jsem se setkala tváří v tvář se svým dnem. Lampička, jež byla k dispozici, byl pro mě můj světelný záchranný bod. Než jsem ji našla a zapojila, měla jsem pocit, že umřu, tak moc zle mi bylo, všude jsem slyšela bubnování a hučení. V ten moment, kdy jsem si lampičku zapnula, najednou všechno přestalo a utichlo. Hlava se mi trochu motala, pod tíhou světla, které směřovalo do mých očí, ale najednou to všechno skončilo.

Hlavou mi probíhaly myšlenky typu „Hmm, tak jsi to nezvládla, můžeš jet domů, seš na sebe pyšná?“ V ten moment jsem si uvědomila, jak moc jsem k sobě kritická. Lampičku jsem si nechala zapnutou ještě chvíli. Popíjela jsem čaj a udělala jsem sama se sebou dohodu. Nevadí, že sis rozsvítila, jen už to teď dotáhni do konce. A tak jsem lampičku zas vypojila a šla jsem spát.

DEN 3.

Úzkosti zmizely. Ne úplně, ale ten sužující pocit je pryč. Dokážu se zpětně dívat na věci s určitým nadhledem sobě vlastním. Měla jsem několik posledních měsíců pocit, že jsem k ničemu a snažila se chytat toho posledního stébla. Od rána afirmuju. Meditace mi teď úplně nejdou, jsem pořád roztěkaná, ale soustředím se alespoň na afirmace, to mi jde teď líp. Také pomaličku začínám chápat, co mi měl můj poslední vztah dát a co mě měl naučit. Vrátit se ke kořenům. Mým kořenům. K věcem, co mě uspokojují a naplňují. Není to jen práce, kterou miluji. Je to hudba, tvoření, zpěv, bylinky, konopí, příroda, festivaly a kultura blízká k hippie. O to vše jsem přišla, jen kvůli sobě, ne proto, že by někdo chtěl, ale proto, že jsem si myslela, že to tak musím udělat. Vzdala jsem se toho dobrovolně. Dobrovolně jsem se vzdala věcí, co jsem milovala a co tvořili mé JÁ. Teď jsem dostala šanci to opět nalézt.

Usínám. Při každém zavření očí vidím světlo. Jakmile je ale otevřu, je tma, nekonečná, temná, přátelská tma. Opět zavírám víčka a usínám. Zdají se mi sny, několik snů a jen o lidech, které znám. Přijde mi, že trvají hodiny a hodiny. V těch snech jsem plně přítomná, až nakonec přijde moment, kdy jsem tady a teď, vím, že jsem ve tmě, vím, že ležím v posteli, vím, že už nespím, ale sny jsou stále a stále se mi v nich prolínají další a další lidé a lidské osudy. Ten pocit mezi přítomným bděním a sněním, který si plně uvědomuji, trvá neskutečně dlouho a já se velmi, velmi pomalu probouzím a tento zážitek vstřebávám jen tím, že ležím a „koukám do tmy“.

P.S.: Stále moc nejím, ale tělo už se hlásí alespoň o nějaké sousto 🙂

DEN 4.

„Želvy mohou o cestách vyprávět víc, než zajíci“ Chalíl Džibrán

Půl roku za mnou. Né, teď vážně. Začalo to utíkat rychlostí hlemýždí želvy. Jsem odpočatá, dokonale vyspalá a nemám co dělat. Oběd i sprcha za mnou, cvičení mám rozplánované na několik etap, jinak bych bolestí zad asi umřela. A pak dostanu další informaci. Vztahy a já. Možná můj největší problém?

Pamatuji si, jak řekl Dr. Kary na jednom z plzeňských koncertů v roce 2012, cituji „Je lepší být zamilovaný nešťastně, než vůbec“. No nevím, já byla dvakrát a v obou případech oběma způsoby. Šťastně i nešťastně. Jenže si tady taky dost uvědomuju, co tomu v obou případech chybělo. Asi jsem se neměla moc ráda, myslela jsem si, že když dám vše tomu druhému, tak to bude to nejlepší, co můžu udělat. Takhle to ale vůbec nefunguje. Pořád slyšíte ty ezo kecy, že napřed se musí začít u sebe a začít se mít rádi sami, abyste mohli milovat i druhé. No jo, jenže ono na tom fakt něco bude. A tak jsem si v hlavě šla do všech mých vztahů, a šla jsem až do dětství, kde je prapůvod všeho. S tátou jsem nikdy dobrý vztahy neměla a nejspíš pořád ani nemám, ale to nejhorší už je za mnou. Jsem právě tady a teď. A vím, že jsem dobrá, nejsem zlý člověk, nikdy jsem nikomu cíleně a vědomě neublížila. Ono stačí málo, ten první krok k tomu, měnit svět co je kolem mě a vytvořit si svojí vlastní verzi reality, v souladu se mnou a mým vnitřním klidem.

DEN 5.

Tma se zdá být velice přívětivá a teplá, odkrývá mi možnosti, nad kterými je třeba se zamyslet. První dny jsem se hodně zabývala tím, co bylo a teď si hraju s myšlenkou, co bude, ale hlavně ze zabývám tím, co mám tady a teď. Jak hluboká pravda je v tom, že si přítomností tvoříme nejen svou budoucnost, ale zároveň také minulost. Pokud budeme žít v pravdě sami se sebou, budeme za sebou nechávat věci, které budou opravdové a pravdivé. A co je nejdůležitější, že i když si okolí bude myslet opak, důležité je, jak to rezonuje s námi. Bože, už chci domů, utíká to tady neuvěřitelně pomalu, už mě to bolí.

DEN 6.

Vzkaz pro mě ode mě ze tmy, aneb co jsem si vybavila:

Nezapomeň, že se ti mění život, to není tak špatný!

Neohlížej se nad tím, co bylo, je to pryč, minulost se nevrátí.

Žij s tím, co máš, jak nejlíp dokážeš.

Nevytvářej si domněnky.

Žij v pravdě a nelži sobě ani ostatním.

Buď nad věcí a plň si sny, jsou tvoje, ne ostatních.

Když se ti něco nelíbí, řekni to.

Když máš někoho ráda, řekni mu to.

Cvič a choď s Marleym do přírody. (pozn. redakce: Katčin pes)

Buď dobrá.

Za pár hodin jdeš ven, tam venku je svět, kterej je jen tvůj, ty máš možnost ho změnit. Každým okamžikem ho můžeš přetvořit v ten lepší. Je jen na tobě, co budeš dávat. Sama víš, že se ti to pak vrací. Bude ti 28. To není málo, ale pořád ani moc. Je to 1/3 života. Nepromarni šanci tím, že půjdeš s davem. Nebuď jako tetris, když zapadneš, tak zmizíš. Pracuj na sobě. Cvič a medituj, cestuj a sbírej zážitky a okamžiky, ať tvůj život není jen prázdná nádoba s hezkým obalem. Bude to dobrý, lepší. Čas zahojí a zacelí rány. Miluj se víc, než teď. Vždycky to jde. Miluj se tak, jak jen dokážeš milovat. A nezapomeň, kde máš kořeny.

Den 7.

Mám pocit, že už můžu jet domů, už nemám co řešit. Myšlenky, se kterými jsem do tmy nastupovala, jsem si urovnala, dokonce jsem se ve tmě naučila i stavět na hlavu, pomocí meditačního polštářku a zdi, o kterou jsem se opírala. A tak jsem si přemýšlela, jestli se fakt obléknout a vyrazit. V ten moment jsem se ale zarazila. Pamatuješ na dohodu, kterou jsi udělala sama se sebou? Že to dotáhneš do konce? Že se díky tomu naučíš dotahovat věci, o které stojíš? A tak jsem zůstala. Cítila jsem, jak se čas zastavil a jak moc dlouho ještě potrvá, než odejdu, na chvíli jsem usnula, každé probouzení, bylo delší a delší, a s každým okamžikem jsem viděla mnohem více světla. A pak mě to napadlo. Citát od Françoise de La Rochefoucaulda, který zní „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ Ten citát se mi do hlavy vryl takovým způsobem, že jsem si ho opakovala stále a stále dokola. A s každým zopakováním pro mě dosahoval větší a větší hloubky. Jsem na sebe pyšná, že jsem zůstala.

Den 8.

Je to tady. Moc jsem nespala, ale cítila jsem se dobře. Když pro mě přišla Maruška s Vaškem, věděla jsem, že je konec. Vyšli jsme do čajovničky, dali si zelený čaj a Vašek postupně roztahoval rolety. Byla jsem spokojená, šťastná a odhodlaná vzít svůj život pevně do rukou. Cesta vlakem byla božská. Venku sněžilo, pozorovala jsem lidi kolem sebe, přírodu, všímala si srnek na poli i synchronicity mezi lidmi v daném okamžiku. Mladý, zamilovaný pár s dítětem, vedle páreček postarších důchodců, držících se za ruce, laskavá paní průvodčí a já, se svým přihlouplým úsměvem a se slzami v očích při cestě domů. Ten den jsem měla přesně ten pocit, pro který jsem si do tmy jela. Pocit znovuzrození. Ten den to bylo přesně 28 let ode dne, kdy jsem se narodila. A bylo to báječný.

Dnes, když dopisuji tyto řádky, je to přesně tři týdny od mého návratu domů. Za ty tři týdny se toho v mém životě změnilo opravdu moc. Pomalu si srovnávám své životní priority, začínám si plnit sny, dělám si více času sama pro sebe. Poznávám nové lidi, kteří jsou na podobné vibraci jako já a z minulosti se mi vrací moje spřízněné duše. Plním si sny a přijímám život takový, jaký je. Přišla i jedna velice nepříjemná situace, ale jen díky tomu, jak jsem se k ní postavila, jsem zjistila, jak moc jsem se na svojí cestě posunula. Ta cesta bude ještě dlouhá, možná, že celý rok 2017 pro mě bude ve znamení hledání, ale teď vím, že je to cesta, která je moje a které jsem určila já cíl.

Posledních pár dní se mi do života vrátil i člověk, kterého znám sedmnáct let a až teď jsem dostala možnost ho poznat. Když jsme si povídali o psaní tohoto článku, řekl mi, že si myslí, zda to není ještě brzo, psát o tom, co jsem prožila. Nakonec jsme přišli na to, jak moc člověk zapomíná. Proto tento článek beru jako takový můj zápis do deníku, který nemám. Za pár let, až si to zpětně přečtu, připomenu si detaily a také to, kam jsem došla, protože život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška. A je to báječný. Je to jiný, nový a je to vesmír. A já děkuju za to, že mám takový život, jaký mám. Je můj a já ho miluju.

Sluníčko jsem sice neměla, vnitřně mě ale nabíjela jóga a meditace… (ilustrativní foto, zdroj: https://fitnessncure.com)
Terapie probíhala v tomto útulném domečku
Vybavení mého pokojíku bylo velmi spartánské, ale meditační polštářek (v levém dolním rohu) mi přišel vhod.

 

.