Recyklace ve stavebnictví může být zajímavou cestou, jak ulevit našemu poničenému životnímu prostředí. Někdy ale to, co na první pohled vypadá jednoznačně skvěle, po podrobnějším prozkoumání přináší řadu pochybností.
Recyklace
Recyklace je trendem dneška, plně v souladu se současným vzestupem ekologického myšlení. V přírodním stavitelství (podrobněji jsem o přírodním stavitelství psala v Rootsu před dvěma lety), pro které je ekologické hledisko velmi důležité, se používají hlavně dřevovláknité desky, kartony z recyklovaného papíru (jako součást ekopanelů) a izolační pěnosklo, recyklované sklo. Využívá se i staré dřevo (například na výrobu designového nábytku), staré cihly nebo nepálená hlína. Tento materiál lze jako jediný bez jakýchkoliv problémů recyklovat donekonečna. Ve většině ostatních případů jde o tzv. downcycling, tedy postupnou degradaci materiálů až k jejich konečnému znehodnocení.
Mimo přírodní stavitelství se používají hlavně recykláty z plastů. Vyrábějí se z nich např. trubky, zatravňovací dlažba, ploty, ale i celé domy. Zatím jen experimentálně, třeba pro projekt Plastic Island ve Švédsku. Takzvané zemělodě zabudovávají různé odpadní prvky (pneumatiky, sklenice) přímo do stavby. Už dřív jsem psala o firmě Flexibuild z Hrušovan u Brna, která vyvinula stavební panely lisované z obalů – tetrapacků. Recykláty už zkrátka mají ve stavebnictví svoje místo, jak dokládá i tato citace:
„Již víme, že plasty lze nejen třídit, ale i recyklovat. V dnešní době, kdy se ze všech možných i nemožných stran dozvídáme o tom, jak kde co je eko a tak, je s podivem, jak nízkou podporu má aplikace produktů z recyklovaných plastů. Vyjma stavebnictví, které do sebe vsákne kde co, žádná instituce využití produktů z recyklovaného plastu významněji nepodporuje.“
(ze stránky www.trideniodpadu.cz)
Recyklační linka v reportáži
V tomto článku bych vás chtěla seznámit se žhavou novinkou na poli recyklace ve stavebnictví: linkou na výrobu panelů z recyklovaného plastu. První zprávu o ní jsem zachytila v reportáži České televize ze 4. dubna 2021. V ní se hovoří o tom, že zatímco v brněnské spalovně se z odpadu vyrábí „pouze“ teplo, v Újezdě u Brna z něj vyrábějí lisované panely použitelné ve stavebnictví.
Linku vyvinula a provozuje firma Smart Technik z Újezdu u Brna. Její ředitel, Zdeněk Suchomel, v reportáži vysvětluje: „Komunální odpad se nadrtí přes síta, následně putuje do rozvrstvovače, vtahuje se to do lisu, kde je poměrně vysoká teplota, cirka 200 stupňů…“ Při této teplotě a vysokém tlaku se materiál lisuje bez použití umělých pojiv. Reportérka dále nadšeně hlásí, že linka zpracuje až 18 tun smetí denně a výsledkem jsou úhledné tenké panely.
Podobně mluví také marketingová ředitelka firmy: „Unikátní technologie, která zpracovává komunální odpad, který přetvoří na materiál, ze kterého ročně můžeme postavit 500 domů.“ Firma se může pochlubit mezinárodním oceněním, např. z Abú Dhabí, kde získala pro linku titul Nejekologičtější výrobek roku 2021.
Stavební desky z recyklační linky jsou podle jejich výrobců odolné vůči vodě, splňují podmínky nehořlavosti a mají dobré mechanické vlastnosti – k pevnosti se zde pojí také pružnost.
Linka tedy recykluje komunální odpad na panely, ze kterých lze postavit domy. Mnoho domů. Nemusíme se bát ani bakterií, které při vysokých teplotách v materiálu nepřežijí. Desky jsou pevné a odolné např. vůči krupobití, mohou být použité na stěny i na střechy domů. O technologii už projevili zájem v USA nebo Austrálii. Vše vypadá krásně a velmi ekologicky. Tak jaképak „ale“?
Ale…
První ALE vychází už ze samotné prezentace postupu a linky. I když z reportáže to vypadá, že linka zpracovává komunální odpad jako celek (a v diskuzi pod reportáží se lidé logicky dohadují, jestli by chtěli žít v domě ze slisovaných použitých dětských plenek), na stránkách firmy se můžeme dočíst, že ve skutečnosti linka využívá pouze ligno (celulóza/papír), polyetylén o nízké hustotě (LDPE) a tetrapaky. Tyto tři materiály se už dlouhou dobu považují za tříděný odpad. Rozhodně ne za „komunální odpad“, který si každý představuje jako netříděný odpad z popelnic. Třeba i s těmi plenkami.
Proč to vadí? Samo o sobě nevadí. Ale pokud nazveme věci pravými jmény, pochopíme, že nebyl vynalezen zázračný nový způsob využití netříděného (komunálního) odpadu, ale jen nový způsob využití tříděného odpadu, a to ještě v oboru, který už recykláty z tříděného odpadu využívá.
Na druhou stranu je to dobrá zpráva pro toho, kdo by chtěl panely při stavbě použít. Zatímco v netříděném odpadu může být naprosto cokoliv, včetně nebezpečného nebo jen nestabilního odpadu, který může časem degradovat a uvolňovat neznámé množství neznámých látek, tady je poměrně dobře pohlídáno, co do materiálu vstupuje. Všechny tři látky jsou dlouhodobě využívány – jak už jsem napsala, dělají se z nich např. trubky, a jejich stabilita a ekologičnost je tedy alespoň nějakým způsobem ověřena.
Odsunutý problém
Druhé ALE souvisí obecně s odpady. V dnešní době už je jisté, že odpadů je příliš mnoho a že poškozují křehkou rovnováhu ekosystémů. Ano, snaha recyklovat vypadá v tomto světle skvěle. Jenomže pokud odpadky pouze zpracujeme a zabudujeme je do staveb, nikam nezmizí. Pouze tak přesuneme problém na další generaci, která je stejně bude muset zlikvidovat. Sejdou jenom z našich očí a to nám dá falešný pocit, že jsme na ně vyzráli. A tento pocit v nás jen podpoří nechuť s jejich množstvím něco systematicky dělat.
Za trochu lepší řešení, ač to může znít úplně neekologicky, považuji spalování ve spalovnách, jako je Sako v Brně. Má několik okruhů čištění vypouštěného vzduchu a z odpadů dokáže vyrobit velké množství tepla, které by jinak vznikalo např. spalováním uhlí nebo plynu, tedy neobnovitelných zdrojů. I když topíme elektřinou, spalování uhlí ve velkých elektrárnách vyrobí obrovské množství emisí a jedovatých látek. Přechod na topení obnovitelnými zdroji není hlavně pro lidi z měst v této chvíli dosažitelné (i když by mohlo být).
Ovšem za úplně nejlepší řešení považuji to, kdy se odpady eliminují v jejich zárodku: vůbec nevzniknou. To je zatím jen vysněná představa, ke které ale můžeme všichni přispět. V osobním životě upřednostňováním bezobalových potravin, drogerie atd. A ve větším měřítku tlakem na firmy a hlavně zákonodárce, aby se pokusili produkci odpadů co nejvíc minimalizovat. Aby bylo výhodnější je nevyrábět než vyrábět.
Život v odpadcích?
Třetí ALE říkám jako zastánce přírodních (hlína, dřevo, celulóza, konopí, ovčí vlna…) nebo v čase inertních (sklo) stavebních materiálů, které zajišťují obyvatelům domu příjemné a zdravé prostředí pro život. I když jsme si řekli, že nejde o směsku nebezpečných či nestabilních látek, musím se vás zeptat: skutečně chcete žít v odpadcích? Já totiž ne.
Nicméně abych výrobcům nekřivdila: bydlet v domě z lisovaného plastu není ani o kousek horší než bydlet v domě postaveném pomocí stavebních lepidel a obloženém polystyrenem. V konvenčním stavebnictví si tyto recyklované materiály svoje místo najdou, stejně jako si je našly při výrobě vodovodních a odpadních trubek, což už dnes vadí jen hrstce kverulantů (kteří se raději vrací ke staré dobré mědi, která je dnes ale mnohem dražším materiálem a její výroba vlastně také není zrovna ekologická).
Primární ovšem stále zůstává vyřešit problém s plasty a odpady z nich systematicky a v samém zárodku.
“Recyklace je trendem dneška”
“V dnešní době už je jisté, že odpadů je příliš mnoho”
Foto: shutterstock.com
