Mia (9 let) vykřikla radostí, když dostala svoji druhou ruku na poslední chyt modrého boulderu, za který se pevně pověsila. Zrovna se jí podařilo zdolat poměrně těžkou trasu na boulderové stěně. Ihned, jak se dostala dolů, spěchala obejmout svoji sestru, aby to společně oslavily.
Už tři roky mám to štěstí působit v největším lezeckém centru v Dublinu jako instruktor pro umělé stěny, kde se děti ve věku od 7 do 16 let účastní lezeckého tréninku zvaného NICAS (čtěte „najkás“, National Indoor Climbing Award Scheme, pozn. red.). Díky tomu mám příležitosti zažít takové malé – velké příběhy, jako je ten Miin, prakticky denně.
České titulky jsou k dispozici v menu YouTube přehrávače
Děti jsou přirození lezci. Zkuste si například vzpomenout, když my jsme byli mláďaty. Jsem si jistý, že většina z nás chtěla vylézt na cokoliv a kdykoliv, když to bylo možné. Zdolávání vrcholků byl vždycky úžasný pocit. Proč tomu tak je? Možná jsme prostě rození lezci!
Děti lezení milují. Jen co spatříme tento svět poprvé, co nevidět – od devíti do dvanácti měsíců – se staneme batolaty. Díky našemu nestálému plazení se kolem dokola, naše první průzkumy začínají právě zde. Pokud o tom zapřemýšlíte, batolení je formou lezení, které se pouze děje na vodorovné ploše.
Jen co se naše nohy stanou dostatečně silnými, aby udržely rovnováhu a dovolily nám se postavit, naučíme se chodit. A samozřejmě první věc, co nás napadne, je, že prahneme po lákavých, neprozkoumaných výškách – schody ve vašem domě, kredenc nad kuchyňskou linkou, zídka na zahradě či strom v lese.
Psychicky líní od přírody
Když se zrovna škrábete někde po umělé zdi nebo venku na skále, nutí vás to se koncentrovat, ať se děje, co se děje. Je to proto, že je vyžadován celý arzenál schopností, který má lidské tělo k dispozici. Jedna malá chybka a letíte dolů. Nebojte, od toho je tu lano, které vás zachytí.
I přesto, že jste takto prakticky neustále drženi mimo vlastní komfortní zónu, kde byste v běžných životních situacích nechtěli vůbec být, jde o naprosto vzrušující pocit. Co se týče lidské mysli, ta se pak velmi, velmi nerada nechává vytrhnout ze svého klidného, bezstresového stavu. Dá se to nazvat naší přirozenou leností, která je prakticky k nalezení u každého tvora na Zemi. Je to naše defaultní nastavení.
A vypořádat se s různými stresovými situacemi může pro někoho být velmi těžké, pro někoho lehčí. To záleží na intenzitě tréninku, kterým naše vědomí během života prochází. Což se vlastně děje po celou dobu našeho bytí. Protože lezení ve formě sportovního výkonu takové situace dokáže dobře navodit, je považováno za jednu z vůbec nejlepších aktivit pro děti, jež je učí důležitým schopnostem, jak v takových situacích obstát tam venku, ve skutečném světě.
Zábavná hádanka
Lezení na skalách a umělých stěnách se liší od jiných sportů tím, že vás nutí zkusit tu samou věc znovu a znovu a pořád vás to baví. Když jste zrovna „zaseknutí“ na nějaké trase nebo její části, máte prakticky nekonečně mnoho způsobů, jak ji zdolat. A přitom se kolikrát snažíte překonat vaše limity. Ty jsou ovšem nastaveny pouze vámi, nikoliv někým jiným. Ano, stále se toužíte „utkat“ či porovnat se svými kamarády. Ale jste to hlavně vy, kdo vám šeptá do ucha: „No tak, pojď! To dáš!“ A nakonec to opravdu „dáte“!
Během lezeckého výkonu je vyžadována úzká spolupráce mezi mentální a fyzickou částí organismu, kdy je potřeba kooperace rychlého rozhodování a schopnosti kombinovat. Což vede k vyřešení úlohy ve formě lezecké cesty. Takový výkon vyžaduje maximální soustředěnost, protože do něj vstupují další aspekty, jako jsou únava, výkonnost, strach, sebekontrola aj. Snažíte se tak vypořádat s tucty různých stavů mysli. Klíč k úspěchu je se nepokoušet je potlačit, nýbrž s nimi pracovat, aby začaly pracovat pro vás. Což je vyzývavá, náročná a zároveň odměňující zkušenost. A vedlejší, nicméně ne méně důležitý benefit, je výborná průprava pro život.
Propojeni s přírodou
Jak již bylo zmíněno výše, lézt se nemusí pouze pod střechami lezeckých center. Můžete se vydat i ven na přírodní stěny.
První paprsky vycházejícího slunce jen stěží proráží skrze stromy na nedalekém kopci, který opisuje horizont, když vyrážíte od auta k ten den vytoužené skále. Než se dostanete na štand (jisticí místo), a protože je většinou spousta stěn na odlehlých, výše položených a hůře dostupných místech, vaše zahřívací rozcvička je řádně vykonána. Garantováno!
Jen co popadnete dech, připravíte si výstroj, protáhnete tělo a můžete vyrazit. První dotyk s povrchem skály vám dá takový skutečný, uklidňující pocit. Několik pohybů vzhůru a zcela nový svět se vás začne zmocňovat. Čas najednou plyne jinak. Vaše smysly zbystří a biochemický orchestr v těle zahajuje první dějství.
„Když jste na útesu, skále nebo boulderu, jste s tím kamenem skutečně propojeny. Jen skrze prsty můžete cítit jeho vlhkost, hrubost či vítr, který profukuje kolem. To vás dokáže do takového místa úplně vtáhnout,“ říká Damien O’Sullivan při našem rozhovoru o tom, jak lezení může prospívat dětem. Damien pracuje jako ředitel pro rozvoj lezeckého talentu u irského horolezeckého a turistického svazu Mountaineering Ireland.
Jakmile jste pravidelně v přímém kontaktu s přírodou, dostanete příležitost ji vnímat, cítit její vůni, dotýkat se jí. A lezení je o jejím dobývání a zároveň ponechání ji nedotčenou. Tohle je ta hlavní filozofie, která vás s přírodou spoutá na věky.
Kde začít?
Pokud se rozhodnete vzít vašeho potomka na „ochutnávku“ ven, určitě si najměte kvalifikovaného instruktora. Ten musí být držitelem Instruktor skalního lezení (Rock Climbing Instructor – RCI), kvalifikace, kterou získal v rámci Českého horolezeckého svazu. Takový instruktor prošel výcvikem, přezkoušením, je proškolen z první pomoci a je pojištěný. Více se dá zjistit na stránkách ČHS.
Začít lézt na umělé stěně je vůbec nejlepší start. Děti se tam naučí základní pohyby a především pak pracovat s rovnováhou. S postupem času získají více na technice, síle a hlavně sebevědomí. A v neposlední řadě si najdou spoustu nových kamarádů někdy i na celý život. Informujte se v nejbližším lezeckém centru o kroužcích pro děti.
