Před pár dny jsem si uvědomil, že bych měl oslavit jedno své výročí. Je tomu již šest let, co jsem se rozhodl, že pro svou nevyléčitelně nemocnou dceru budu pěstovat a zpracovávat konopí. A že udělám vše pro to, aby tato léčivka byla zdarma nebo za malý peníz k dispozici všem těm starým a nemocným lidem, kterým, stejně jako mojí dceři, syntetické léky nepomáhají.

Že moje dcera trpí již víc jak dvacet let progresivní formou roztroušené sklerózy a legální léky jí nepomáhají, jsem psal již mnohokrát, a tak se k tomu vracet nyní nebudu.

Jenže co bych vlastně měl oslavovat?

Přestože jsem oslovil prakticky všechny, kteří by ten současný krutý a nelidský stav lidí, jako je moje dcera, mohli změnit, neudělali prakticky nic. Ano, každý mi napsal, jak s naší dcerou a s námi cítí, ale to bylo vše. Morální zvrácenost mocných tohoto našeho státu jsem si skutečně mohl „vychutnat“ do sytosti.

Ministři zdravotnictví až po současného MUDr. Svatopluka Němečka nemohli a nemohou nic udělat, protože prý je to věcí Státního úřadu pro kontrolu léčiv.

Ředitelé Státního úřadu pro kontrolu léčiv až po současného Zdeňka Blahutu nemohli nic udělat nejdříve z důvodu uzavřených mezinárodních smluv a nyní protože je to věcí Všeobecné zdravotní pojišťovny, která prý konopí odebírané z lékáren proplatit může.

Ředitel VZP Ing. Zdeněk Kabátek mi prostřednictvím své revizní lékařky s odborností ZUBAŘ vzkázal, že nic dceři proplácet nebude, protože tato ještě nevyzkoušela opium.

Od ministra spravedlnosti JUDr. Roberta Pelikána a od soudkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích jsem se dověděl, že stát tím, že dceři neumožní dostat se k jedinému léčivu, které jí ještě pomáhá, žádná její lidská práva neporušuje.

Ombudsman Mgr. Anna Šabatová se odmítla tímto problémem zabývat, dala mi najevo, že ji tím nemám otravovat, a že se s tím mám obrátit na politiky.

Opakuji se, že? Toto všechno jsem již napsal snad tisíckrát. A patrně již tím obtěžuji i lidi, kteří mi dříve fandili. Jenže co mám dělat? Co musí člověk v tomto našem státě udělat, aby si někdo z těch mocných, které my jsme vyzvedli k těm naplněným korytům Sněmovny, Senátu a vlády vůbec, všiml toho, že tam dole, mezi tou jimi opovrhovanou smečkou jejich voličů je někdo, kdo strašně trpí a bez té léčivky zemře? Záleží na tom vůbec někomu?

Jistě, já chápu, že tito mocní mají převelice moc práce s tím, aby se u těch naplněných koryt udrželi co nejdéle. Že na ně útočí ti, kteří tu svou nenažranost tak přehnali, že museli odejít k méně naplněným korytům, a teď se snaží dostat zpět, protože ještě stále je v tom nepatrném Česku uprostřed Evropy co rozkrádat. Ale třeba by jim v tom „udržení se“ pomohlo, kdyby projevili trochu lidskosti. Kdyby se přestali zabývat JENOM sami sebou a občas pohlédli i na ty nejbezmocnější. I moje dcera, přestože je naprosto invalidní, se zúčastňuje voleb. Jistě, ona se do volební místnosti sama nedopraví, ale oni za ní přijdou s volební schránkou a ona tam dá svůj hlas. Jako i ti ostatní bezmocní.

A komu asi tito lidé dávají svůj hlas? Těm, co je přehlíží jako obtížný hmyz či lidský odpad nebo těm, kteří se alespoň trochu projevují lidskostí a snaží to jejich utrpení zmírnit?

Jenže tady se opět projevuje ten strach ze ztráty místa u naplněného koryta. Všichni ti Němečkové, Pelikánové, Šabatové a já nevím, kdo ještě, totiž mají strach, že ti bývalí mocní, a dnes již jen nenažraní, by na ně pak mohli zaútočit. Protože co kdyby je pak nařkli třeba z „rozvolňování“ drogového trhu? To by je pak skutečně mohlo ohrozit, nebo nejméně by jim to tu jejich pozici u koryta mohlo ztížit. To pak patrně všichni ti staří a třeba i smrtelně nemocní musí pochopit, že se dostávají až na druhou, třetí, pátou či desátou kolej a že pak již není možné se nad jejich problémy zamýšlet.

Asi to vypadá, že jsem hloupě sarkastický. Nejsem. Jsem jen z toho všeho dost nešťastný. Možná je to ode mne hloupé, ale já skutečně nemohu pochopit, že se ti, kteří mají moc to vše změnit, chovají jako by v sobě neměli ani tu nejposlednější špetku citu, empatie, lidskosti. Vypracovali a v chodu udržují systém lží, oblbování a nelidskosti jen proto, aby různá sdružení farmaceutických šmejdů nepřišli o výdělek na nebezpečných syntetických lécích, na kterých v současné době vydělávají miliony a miliardy, a které by konopí nejen v plné míře nahradilo, ale nahradilo by je bez jakýchkoliv špatných vedlejších účinků.

Moje dcera nepotřebuje opium. To by ji sice také a zcela spolehlivě zbavilo bolesti, ale člověku, kterému díky jeho nemoci velmi špatně funguje jeho střevní svalstvo, se dávat nesmí, protože vyvolává zácpy. Nehledě k tomu, že dávky opia, které by musela užívat, by z ní udělali neustále spící a nemyslící bytost. To konopí nedělá. I když denně musí vykouřit šest jointů a v jídle spotřebovat dalších šest gramů drceného konopí, tak se na ní naprosto neprojevují jeho psychoaktivní účinky. I po spotřebování takového množství konopí je schopna se normálně bavit, povídat si o čemkoliv, učit se angličtinu a já nevím, co ještě bych měl vyjmenovat, a nikdo na ní užívání konopí nepozná.

Ona nechce být jen dalším pokusným králíkem farmaceutického loby. Ona se potřebuje jen zbavit obrovských křečí, bolestí a zácpy. To jsou problémy, které jí, mimo jiné, přináší její nemoc. A toto vše zcela spolehlivě odstraňuje konopí. Tak proč jí Všeobecná zdravotní pojišťovna nutí do opia, které u ní ještě ke všemu její odborná lékařka zavrhla?

A hlavně – proč je ona a všichni ti ostatní ve stejné či podobné situaci, těm našim Němečkům, Pelikánům, Kabátkům a Šabatovým tak ukradená, že je pro ně přijatelnější, aby zemřeli v bolestech a křečích, než aby se jim pomohlo takovou nepatrností, jako je skutečná dostupnost jedné léčivé rostliny, která na jižní Moravě volně roste v kdejakém příkopu, a kterou já pro ni musím pěstovat jen za cenu toho, že musím porušovat zákon?