V jednom ze svých článků jsem psal o případech lidí ze Slovenska, kteří mi popisovali svá trápení s úřady a politiky jejich země kvůli konopí. Psal jsem o studentovi, který musel na několik let do vězení jen proto, že měl u sebe jointa. O případu matky postiženého syna, který trpěl velkými bolestmi, na které mu ale syntetické léky nepomáhaly.


Když ale řekla lékaři, že vyzkoušeli konopí a to velmi pomohlo, jestli by se tedy k němu nedalo nějak dostat legálně, tak ten na ni začal řvát, že ze syna chce udělat feťáka a že by měla skončit ve vězení. Ten chlapec nakonec v bolestech zemřel a jeho matka dnes přemýšlí o tom, jestli pro ni má vůbec smysl žít dál.

Odpovědi, které jsem dostal, byly naprosto neuspokojivé, až alibistické. Například z Bratislavského hradu mi odpověděla ředitelka Odboru komunikace Kanceláře prezidenta Slovenské republiky, paní Martina Goffová. Napsala mi, že v případě nespokojenosti občanů s některými zákony se tito mají obracet přímo na orgány, které mají zákonodárnou moc, a ne na paní prezidentku Čaputovou, která tuto moc nemá. Jistě, to já vím. A určitě to vědí i obyvatelé Slovenska. Paní prezidentka sice nemá žádnou zákonodárnou moc, ale zároveň je, či by měla být, velmi významnou morální autoritou. Ona nemusí podávat návrhy zákonů, aby se začalo uvažovat o změně některých z nich. Stačilo by, pokud by veřejně a cíleně vystoupila ke konkrétnímu zákonu a řekla, proč se jí nelíbí. Například k zákonu, jehož základ je ve lži, podvodu a chamtivosti konkrétních amerických podnikatelů a politiků ze začátku minulého století. Myslím zákon, který z prastaré technické, kulturní a léčebné rostliny konopí udělal rostlinu ďáblovu.

Před pár dny jsem se dověděl o případu pana Jozefa Šary st. a jeho syna, pana Jozefa Šary ml. Jsou ze Skalice na jihozápadě Slovenska. Nějaká dobrá duše z jejich okolí, jakým se dříve říkalo práskači, konfidenti, udavači či členové uličního výboru komunistické strany, nahlásila na policii ve Skalici, že vinohrad pana Jozefa Šary se změnil v ilegální pěstírnu ďáblem na tuto planetu přinesených rostlin konopí, nebo jak bylo zapsáno, marihuany. Následoval koordinovaný útok Policie SR. Je to pochopitelné a známe to i od nás. Policisté okamžitě vycítí, že pokud budou jednat dostatečně razantně a samozřejmě s nasazením života (je jedno čího), frčka je nemine. Je fakt, že tentokrát nad zmíněným vinohradem nelétaly ani Migy 29AS ani bojové vrtulníky UH-60M Black Hawk, ale dá se logicky předpokládat, že okolní kopce byly perfektně obsazeny ostřelovači.

Oba Šarové byli bez milosti zatčeni, spoutáni a odvezeni do speciálních výslechových místností místní policie. Jiná skupina perfektně vycvičených policistů se vrhla do práce na vyhledání zmíněného semeniště zla. Postupovali systematicky. Řádek po řádku pečlivě prohledávali každou rostlinku vína, jestli se za ní něco neskrývá. Nakonec uspěli a vítězoslavně sklidili a odvezli sedm kusů této zakázané rostliny.

Se „zločinci“ Šarova klanu se již nikdo nemazal. Proběhlo sice pár pohovorů, a to dokonce za přítomnosti advokátky, ale to již byly jen takové srandičky, aby se místní příslušníci trochu odreagovali od toho nezměrného vypětí z Šarova vinohradu. Soudruzi vše řádně sepsali a předali dál. Věci se ujal prokurátor a soudy. Celkem nebylo co řešit. Ani řeči paní advokátky o tom, že ani jeden z jejích mandantů nebyl nikdy trestán, nikdo příliš vážně nebral. Taková hloupost. Koho by vůbec něco takového mělo zajímat?

Rozsudek byl tvrdý, ale jak se shodli všichni kromě rodiny Šarových, i spravedlivý. Okresní soud vyměřil Zločinci st. 10 let a jeho synu, Zločinci ml. 6,5 roku. A potvrdil to i soud odvolací.

Tady již končí veškeré žertování a nadsázka. A tak uvedu ještě několik skutečností.

Těch sedm rostlin tam zasadil pan Jozef Šara mladší se svým kamarádem. Dle výslechu poprvé a na výrobu masti. Můžete říci, že na mast je to poněkud mnoho rostlin. To ovšem někdo, kdo nikdy dříve konopí nepěstoval, nemusí vědět. Já když jsem poprvé pěstoval konopí pro svou nemocnou dceru, tak jsem zasadil bezmála třicet rostlin. Z úrody jsem pak zjistil, že mi jich stačilo pět.

Jejich advokátka panu Jozefu Šarovi staršímu pak poradila, že kdyby vzal zasazení několika rostlin sám na sebe, tak by tresty mohly být mnohem mírnější, protože na každého z nich by jich připadalo méně. Aby tedy pomohl svému synovi, prohlásil pan Šara starší, že dvě rostliny zasadil on sám. U soudu zjistili, že to nic neměnilo, tak to odvolal a soudci vše vysvětlil. Nebylo to k ničemu, pana soudce to nezajímalo.

Když se vyšetřovatelé ptali druhého syna pana Šary, Kristiána, jaká byla úloha jejich otce v této věci, tak řekl, že jediná –„Táta je majitelem toho vinohradu“. Jak je vidět, je-li někdo majitelem vinohradu na Slovensku, může chytnout i 10 let vězení. A mne zcela logicky v tomto případě napadá, jestli tady skutečně jde o konopí, nebo o ten vinohrad. Je dost velký a údajně na pěkném místě. A jsou-li ti, kteří se o něj mají starat, ve vězení, tak kdo se o něj bude starat? Jejich manželka a maminka, paní Jana Šarová? Její druhý syn Kristián je po vážném úrazu páteře. Ten tedy nepomůže. A tchán, jednadevadesátiletý otec pana Šary staršího, je na kolečkovém křesle. Tak kdo zastane všechnu tu práci? Počítá již nyní někdo s výhodnou koupí?

Možná, že tyto mé fabulace jsou mimo skutečnost. Možná to tak není a likvidace vinohradu prostě bude jen důsledkem zatčení a uvěznění jeho majitele za… Sakra za co vlastně? A proč hned na 10 let, když doposud nikdy nebyl trestán?

Ještě se ale trochu vrátím ke Kristianu Šarovi. Před třemi lety, to mu bylo jednadvacet, si způsobil úraz, díky kterému ochrnul. Z místa nehody ho do bratislavského traumacentra musel přepravit vrtulník. Jednalo se o zlomeninu dvou krčních obratlů. Dnes již sice opět chodí, ale následky zůstaly. Ruce nefungují, jak by měly, a bolesti zad jsou prakticky neustálé. Léky moc nepomáhají, a tak i u něj to měla řešit mast z konopí.

Mohlo by se zdát, že toto vše je jen jeden velký kopanec několika nemyslících či fanatických úředníků. Jenže tomu tak není. Před šesti lety byl odsouzen jiný „pěstitel“ konopí na Košicku. Ten dostal hned 12 let vězení. A jak proběhlo nedávno ve slovenském tisku, letos mu prezidentka Slovenské republiky Čaputová, po šesti letech kriminálu, udělila milost.

Jistě, kvůli konopí se nezatýká, nevyšetřuje a neodsuzuje jen na Slovensku, ale i u nás. Často se dává za příklad případ pana Dušana Dvořáka. Jenže to není ten nejlepší příklad. Pan Dušan Dvořák dostal nejdříve tříletou podmínku za vypěstování cca 150 rostlin konopí s vyšším obsahem THC. Jenže on pak stejné konopí pěstoval dál. Tak dostal tři roky natvrdo. A protože mezitím velmi nevybíravým způsobem komunikoval s úředníky, soudci i politiky, kdy dvěma poslankyním vyhrožoval, že je umlátí palicí, dostal další tři roky.

To už ale nebylo za konopí. Toto není mé odsouzení pana Dvořáka. Já jsem v té době dělal totéž, jen ne v takovém objemu a ne s takovým slovním doprovodem. Kdybych konopí nepěstoval, má dcera by již dávno nežila. A když se mám v takovém případě rozhodnout, jestli budu dodržovat stupidní zákon, nebo budu chránit život své dcery, tak se vlastně rozhodovat nemám o čem. Prostě takový zákon mne nezajímá. A ti, co by po mně chtěli, abych dal přednost tomu zákonu, by pro mne byli dceřini potencionální vrazi.

Nesrovnávejme nesrovnatelné. I když se nám ani dnešní situace okolo konopí v Česku líbit nemusí, tak do slovenského tmářství máme, zaplať Pán Bůh, daleko.

Možná proto, že jsem delší dobu na Slovensku žil a pár přátel tam snad stále mám, tak tuto situaci v této překrásné zemi stále sleduji. A musím říci, že to, co vidím, nemá s vyspělou zemí střední Evropy nic společného. Spíše mi to připadá, že její politici na vysokých postech dělají, co jen mohou, aby se všichni vrátili do středověku. Vrah člověka dostane osm či deset let. Zabije-li dva a je k policajtům, prokurátorům a soudcům vstřícný, tak patnáct. A člověk, v jehož vinohradu vyroste sedm rostlin konopí, dostane stejně jako ti vrazi. Názorná ukázka toho, jakou cenu pro slovenské politiky a soudy má lidský život.

I kdyby pan Šara ty rostliny do svého vinohradu zasadil sám, což neudělal, i kdyby tam denně chodil je ošetřovat, zalévat a hnojit, což také jako řidič dálkového kamionu dělat nemohl, a i kdyby je i sklidil a vyrobil z nich pro sebe a svou rodinu mast, tak v normální zemi by to bylo na domluvu a snad na mírnou pokutu za to, že ze svého pěstebního úspěchu neodvedl státu daň. Mocní Slovenska ale usoudili, že jediná správná reakce na tento „zločin“ je zničení jeho i jeho syna a v konečném důsledku zničení celé jeho rodiny.

Nevím, co establishment Slovenska plánuje na své cestě k jimi vytčeným zářným zítřkům dál. Bičování delikventů? Lámání v kole? Nebo upalování čarodějnic?

V polovině 18. století se měl na území Českého království odehrát poslední případ upálení za čarodějnictví. Obviněným, souzeným, mučeným a na základě torturou vynuceného doznání odsouzeným „čarodějem“ byl rolník Jan Polák z Jistebnice. Neupálili ho, protože se o tom všem dověděla tehdejší vládkyně monarchie Marie Terezie a rozsudek zrušila. Zároveň, slušně řečeno, seřvala církevní a soudcovské hodnostáře za to, že stále tmářství o čarodějnictví podporují, místo aby proti němu vystupovali.

Zatím posledními upálenými v žáru hlouposti a bezcitnosti na Slovensku jsou pánové otec a syn Šarovi. Bohužel Marie Terezie již zasáhnout nedokáže. Ta již bezmála před čtvrt tisíciletím zemřela. Ale co její dnešní nástupkyně na Slovensku? Já vím, paní Martino Goffová, Vaše šéfová nemá zákonodárnou moc. Co ale má, je možnost zastavit řízení a udělit milost. Je to pro ni problém? A pokud ano, je ten její problém s udělením milosti větší než to nesmyslně vyvolané utrpení rodiny Šarových ze Skalice?


“Tady již končí veškeré žertování a nadsázka”

“V polovině 18. století se měl na území Českého království odehrát poslední případ upálení za čarodějnictví”