Obrátil se na mě můj známý, šéfredaktor Roots, v souvislosti s debatou o mých prvních zkušenostech s distanční výukou, zda bych nechtěl své postřehy pro časopis sepsat. Jakožto učitel na gymnáziu, pracující zejména se studenty tzv. vyššího gymnázia a maturanty, jsem byl do této formy práce nečekaně vržen, a začal tedy s distanční online výukou sbírat první zkušenosti, a především poznávat její často překvapivé přednosti.


Je to pro mě zcela nová zkušenost, navíc na samém počátku, přesto však mám z prvního měsíce již řadu velmi pozitivních postřehů, v jejichž stínu se ty negativní stávají, alespoň v mých očích, poměrně marginálními. Je důležité též na úvod dodat, že článek píši také jako stoupenec dobrovolné středoškolské docházky, kde povinná a náročná by měla být především maturita a na cestě k ní by měl učitel hrát roli toliko pomocníka, a nic víc. Pojďme tedy na to…

Pokud bych měl říct jednu korunní myšlenku, která je dle mého názoru tou zdaleka nejpozitivnější, pak by zněla asi takto: „Konečně dostává šanci předání maximální odpovědnosti za své vzdělávání přímo do rukou studentů!“ Je to také hlavní důvod, proč bych si přál, aby tato forma výuky trvala co nejdéle, a mrzí mě zároveň, že toto „nejdéle“ je patrně závislé na setrvání covidové krize, kterou si samozřejmě všichni přejeme naopak co nejkratší. Velmi bych ocenil, kdyby oním takřka adorovaným „návratem do normálu“ nebyl zamýšlen návrat k předchozím, setrvačně opakovaným chybám spojeným především právě s nedostatkem odvahy a ochoty předávat výrazně víc odpovědnosti za vzdělávání právě studentům. Ten největší přínos a zdroj potenciálu distanční výuky totiž podle mě tkví v tom, že zatímco do školy chodit a v ní nemálo času prosedět bez efektu studenti musí, distanční výuky se musí účastnit pouze technologicky – prostě se přihlásit. To, jestli vzápětí přesměrují svou pozornost na jiný monitor se svým oblíbeným seriálem, hrou či třeba učením se něčemu zcela jinému, popř. svou pracovní stanici opustí a vrhnou se na domácí práce, lepení letadélek, svou drahou polovičku nebo se vydají na procházku či provádět nějakou dobročinnost – to už my, učitelé, až tak moc ovlivnit nemůžeme, bohudík. Z „přikázaného ovoce“ se tak rázem stává „ovoce dobrovolné“ a to chutná přeci jen o poznání lépe. Krom toho odpadá pro mě někdy značně skličující pohled na část posluchačů neskrývajících, že by v danou chvíli raději byli úplně jinde u zcela jiných témat – a nemusí to zdaleka znamenat, že by je právě probíraná tématika vůbec nezajímala! Pouze někdo jiný rozhodl, nač mají být v tuto chvíli naladěni, což, vzpomeňme, často nevyhovovalo ani nám. Shrnuto: je skvělé, že studenti, které má momentální „show“ nezaujala, mohou svůj čas využít jinak a příslušnou problematiku si nastudovat kdykoli jindy z dostupných zdrojů, ideálně vytvářených přímo učitelem jako alternativa k jeho přednáškám.

Dalším bodem tohoto tématu, který chci rozebrat, je hodnocení. Následky epidemie si vynutily dokonce i krátké období bez hodnocení z látky, která se kvůli jarní „koronténě“ nemohla probrat klasicky, tedy ve škole. Skvělé, konečně si i nejkonzervativnější kolegové mohli vyzkoušet, že žít a pracovat (natož studovat) se dá i bez toho, ba dokonce to může odfiltrovat nemalou část stresu studentů, kteří, co si budeme namlouvat, se v drtivé většině soustředí často již pouze na to, aby měli známky přijatelné pro své rodiče, a tedy si za ně „koupili“ o něco víc prostoru na prosté žití podle svých zájmů. Pravda, jak jsem zachytil, našli se i natolik perverzní kolegové, kteří toto důrazné doporučení jejich nejvyššího nadřízeného ignorovali – ignorovali prosbu o rozumné množství úkolů na jaře, o totéž na podzim, ignorují neznámkování z jarní látky, ba dokonce mnozí ignorují (nutno přiznat, že někdy i na nátlak některých rodičů) doporučení vyučovat online jen polovičku hodin. Jejich žáci tak musí trávit i šest hodin denně před monitory (nemluvě o úkolech)! Díky facebooku a různým skupinám, kde si učitelé i vedení škol vyměňují nápady, zkušenosti či právě stížnosti, jsme o tomto jakožto komunita pedagogů poměrně dobře informováni. Opět: bohudík! Ale zpět k hodnocení: pokud by tato situace dostala šanci trvat delší dobu, jsem přesvědčený, že bychom se dočkali naprosto optimální situace, kdy hodnoceni budou jen ti, kteří budou stát o učitelův názor na to, jak danou látku zvládli – ideální stav, kdy se vnucované, jak já říkám „nevyžádané hodnocení“, stane naopak chtěným, požadovaným (byť by jen částí studentstva) a definitivně se tím přeruší soukolí studentských depresí, domácích represí a neuvěřitelné hromady zbytečné učitelské úředničiny.

Poslední věcí, kterou bych zde chtěl probrat, je čistě technická stránka distanční výuky. Zatím sbírám první zkušenosti, ale určitě již mohu říct, že kontakt s monitorem je nesrovnatelně intenzivnější a koncentrovanější než s pouhým plátnem či interaktivní tabulí ve škole. Soustředění se na plochu monitoru, kde učitel na sdílené obrazovce čaruje s myší, ukazuje na „vygooglených“ obrázcích či videích s možností soustředit se na poměrně velké detaily, v reálném čase ve wordu nabízí textovou část probírané problematiky, zvýrazňuje to podstatné, do toho ještě mluví či v reálném čase kreslí – to vše vnímám jako mnohem intenzívnější, než umožňují podmínky školní třídy. Jsem bytostně přesvědčený, že takto, na monitoru, na něhož student, předpokládejme, právě zaměřuje svou pozornost, má snaha učitelova efekt značně větší. Ukazuje se, že právě třeba promítání obrázků, jejich analýza, překlikávání na text a jeho rozbor jsou akce pouze na monitoru mnohem pružnější než ve třídě, kde je třeba se velmi často přesouvat mezi tabulí a židlí, takže některé přesuny prostě postupně vzdáte, zejména v pozdějších hodinách. Navíc pro obrázky na monitoru stačí bohatě kurzor myši, který na plátně s každým metrem víc a víc zaniká. Také reakce studentů zde přicházejí do trochu jiného prostředí: najednou jsou všichni tak trochu schovaní a na dotazy pedagoga je o něco snazší nereagovat – nebo právě i reagovat. Ano, povídám si v reálu se třemi až pěti studenty – no a? Mně to nevadí, příležitost mají všichni stejnou, ale navíc zde mají o poznání větší svobodu ji nevyužít, než je tomu ve třídě, kde se dá přeci jen snáze vyvolávat (a kdo učí, zná dobře, jaké reakce vyvolávaných převažují, kolik stojí všechny ostatní času, kolik vzniká nepříjemných situací atd.). 

Shrnul bych to takřka bonmotem: ve finále je jedno, zda má student vypnutou hlavu ve třídě, nebo monitor doma – doma ale může udělat spoustu jiných, třeba i užitečných věcí, zatímco ve třídě prostě musí sedět, kontrolovat hodinky a stříhat minutový metr. To naštěstí dnes s možnostmi smart telefonů už zdaleka neplatí tolik – nicméně určitě se nemohou jít projít třeba do přírody či jakkoli jinak hýbat, a to je škoda největší. V konečném důsledku pak velmi věřím v to, že pokud se nám z onoho poměrně kyselého „povinného ovoce“ podaří vyšlechtit sladké „ovoce volitelné“, většině studentů opouštějících svůj počítač v prvních minutách distanční výuky tento nový kousek osobní svobody přeci jen umožní srovnat si věci tak, že u nich nakonec může vzniknout spontánní, přirozený, osobní zájem o probíranou tematiku, a nakonec se nám k monitorům dobrovolně vrátí. Ale toto nám více ukáže blízká budoucnost – bohužel i bohudík.


“Konečně dostává šanci předání maximální odpovědnosti za své vzdělávání přímo do rukou studentů!”