Na ústeckém festivalu Barevná planeta jsem se seznámil s Petrou Rozhoňovou (dříve Paličkovou), která u stánku našich společných přátel z Delibutusu prezentovala neziskovku Bindu. Její vyprávění mě zaujalo natolik, že jsem si zakoupil knihu Malí prosebníci od Jennifer Gaze, která, mimo jiné, vypráví příběhy indických sirotků.
Kniha není dílem Bindu, ale jiné nadace – Children´s Project Trust, to ale není důležité. Důležité je, že hluboké a upřímné příběhy v ní popsané jsou pro člověka ze středu Evropy naprosto neuvěřitelné. Bití, zneužívání, nemoci, hlad, dětská práce, s níž se začíná už v předškolním věku… A právě dětem chce Petra prostřednictvím svého sdružení pomoci. Původně jsem rozhovor plánoval na dvě stránky, jenomže Petra se rozmluvila o tak zajímavých věcech, že ve finále jsou z toho strany tři. Když se začtete, pochopíte, proč jsem rozhovor nekrátil.
Jindřich Krása: Ahoj Péťo, co tě vedlo k založení charitativní organizace Bindu?
Petra Rozhoňová: Ahoj Jindro, moc děkuji za Tvůj zájem. K založení Bindu mě vedla má osobní zkušenost z pobytů v Indii, kam jezdím meditovat a cestovat. Indii jsem navštívila poprvé v roce 2007, a když jsem tam viděla na ulici ty malý děti s krásnýma hlubokýma hnědýma nevinnýma kukadlama, tak jsem se do nich hned zamilovala. Zvláště když člověk vidí v jaké bídě a špíně tam často děti žijí, vezme ho to za srdce. Rodiče často nemají potravu pro sebe, natož pro děti a situace je tam na mnoha místech moc smutná. Při druhé cestě jsem vezla pro děti plyšové hračky, sesbírané od přátel, že chudým dětem na ulici udělám alespoň trošku radosti. No a ty reakce byli neuvěřitelné… takové radosti a přitom stačilo tak málo… Tekly mi slzy po tváři a já přemýšlela, jak by se jim dalo alespoň trošku pomoci. Při mé třetí návštěvě této krásné, ač často kruté země, současně při mém studiu charitativní práce na UK, přišla myšlenka založit charitativní organizaci a snažit se alespoň trošku těmto dětem ulice pomoci. Tak jsem sebrala odvahu, nastudovala administrativu, co je k tomu potřeba a založila jsem v roce 2010 neziskovku Bindu.
Vzpomínám si, jak jsem při mé první návštěvě viděla asi 5letého chlapečka, kterého si vzal občas táta hlídač s sebou do práce. Neměl žádné hračky a tak si hrál s papírovou krabicí, kterou měl přivázanou na provázek, uvnitř kolíčky na prádlo a tahal ji za sebou… To byl moc smutný pohled, když si uvědomíme, kolik dětí je na západě a často i u nás, kolikrát doslova zavaleno hračkami, kterých si už ani neváží a nehrají si s nimi. Kamarádka tenkrát tomu tátovi darovala nějaké peníze, které chtěla v Indii věnovat na dobročinné účely (já jako studentka si tenkrát nemohla nic navíc dovolit). Nebyla to na naše poměry velká částka, však na indické ano. No a druhý den si chlapeček hrál s umělohmotným traktůrkem, celý rozzářený a šťastný… 🙂 Na to nezapomenu a i to byl pro mě jeden z podnětů, proč se do toho pustit.
Proč zrovna Bindu?
Slovo Bindu pochází ze sanskrtu a znamená esoterický bod bez veličiny, tečka, kapka, též puntík, jak já ráda říkám.
V tantrajógických pojednáních představuje bindu velmi hluboký metafyzický princip obvykle vystihující prapůvod všeho v absolutní jednotě.
V esoterice sanskrtu je bindu zastoupen svým znakem „tečky“ (anusvára) v písmu dévanágarí.
Ve filosofickém pojetí symbolizuje harmonický střed neboli integrované bytí.
Je metafyzickým bodem styku mikrokosmu s makrokosmem, hmoty a ducha, je esencí reality.
Velmi mě tento název a jeho význam zaujal a také to, že tato „tečka“ je obsažena v mém oblíbeném pradávném indicko-tibetském znaku Om ॐ. Óm je podle hinduismu symbolem absolutna a sjednocení všech moudrostí, praslabika a pravibrace, podle které vznikl celý kosmos. Tento symbol ochraňuje a léčí. Je také mantrou usnadňující dosažení stavu moudrosti a souznění s nejvyšší mocí. V Indii pak lidé většinou nosí tuto tečku znázorněnou většinou rumělkou umístěnou jako tečku mezi obočím – symbolické umístění středu pravého poznání, kterým je třetí oko – ágyá čakra nebo matematická nula.
Takže o krátkém a výstižném názvu bylo rozhodnuto.
Můžeš našim čtenářům přiblížit činnost této neziskovky?
Bindu je zaměřeno na podporu vzdělávání opuštěných dětí v Indii a nyní nově i v Nepálu, kde se to teprve více chystá. A pak tak tak trošku pomáháme i tady v České republice a Africe.
Činnost této neziskovky funguje na bázi foundraisingu – to znamená, že sháníme finanční prostředky, které pak plně posíláme na pomoc a vzdělávání dětem do Indie. V současné době tam podporujeme 2 dětské domovy s opuštěnými dětmi a sirotky. Jakmile se nám podaří nashromáždit určitý finanční obnos, posíláme jej prostřednictvím našeho transparentního účtu do Indie. Cca tak 2x do roka. Když se podaří vycestovat do Indie, vozíme tam plyšové hračky a školní potřeby, které nám věnují dárci. Také se již podařilo získat darem pár starších notebooků, které jsou již také v Indii a jeden v Nepálu. Další 2 jsou připravené – jeden do Afriky a druhý do Nepálu. Přes FB stránky pořádáme sbírky plyšových hraček – jsou lehké na převoz do soukromého kufru a děti, jak v Indii, tak v Nepálu z nich mají vždy obrovskou radost. Pro mnoho indických dětí, znamená takový malý plyšový medvídek skoro celý svět. Tyto děti mnohdy v životě žádnou hračku nevlastnili, tak si asi umíte představit, kolik radosti taková malá plyšová hračka může udělat. A přitom stačí tak málo… A lidé u nás na to moc hezky reagují a plyšáčky posílají.
Už jsem jich odvezla do Indie opravdu hodně. A co neuvezu do Indie, posíláme do Afriky, přes kamarádku – mou profesorku z fakulty, která pomáhá hodně v Africe, konkrétně v Zimbabwe. Zrovna letos na jaře tam putovaly 4 veliké balíky hraček a školních potřeb. Také spolupracujeme s internetovou e-shopovou společností Vivantis, díky které jsme do Afriky poslali 8 vyřazených, stále ale velmi funkčních stolních počítačů s LCD monitory. Několikrát do roka také pořádáme sbírky ošacení, kdy se právě třeba zaměstnanci Vivantisu (cca 150 lidí) vždy hojně účastní. Toto oblečení pak rozvážím po okolí do zařízení na pomoc sociálně slabým, jako např. azylové domy a krizová centra, některé přes Červený kříž putovalo do Sýrie.
Také když je nějaká nepříznivá událost, např. povodně v ČR, pořádali jsme sbírku přikrývek, ložního prádla atp. Nyní v rámci zemětřesení v Nepálu jsme uspořádali finanční sbírku přes Fb, přes charitativní prodej dárkových předmětů z Indie a získanou částku jsme přes spřátelenou neziskovku Namasté Nepál poslali do Nepálu na pomoc. A další sbírka ještě díky našemu kamarádovi a kolegovy probíhá na FB pod názvem Srdce pro Nepál. A jestli to vyjde, plánujeme v Nepálu také pomoci financovat stavbu školy.
Prostřednictví našich facebookových stránek se pak snažíme dělat osvětu, v rámci problematiky dětské práce v Indii a též tak trošku lidi probouzet, aby nemysleli jen na sebe a pomáhali. A otevřeli nejenom oči, ale především své srdce. Je jedno, jestli lidé pomůžu dětem v Indii, Africe či tady doma, chudým, starým, nemocným… Důležité je, aby si našli, kde to cítí a pomáhali. Aneb dej a bude ti dáno… to je krásný zákon, který skvěle funguje. A jedno otevřené srdce má tu moc otevírat další srdce a je krásný tento řetězec pomoci, radosti a lásky sledovat.
V Indii je obrovským problémem zaměstnávání těch nejmenších dětí. Kolik jich přibližně v této zemi pracuje?
Dětská práce je v Indii obrovský problémem a velkým začarovaným kruhem. Pracuje zde cca přes 65 milionů dětí a to už třeba i od 5 let. Děti jsou využívané v továrnách, např. na balení cigaret – tzv. bídísek, v továrnách se stříbrem, textilem, atp. Při těchto činnostech je velmi ohrožen zdraví vývoj dětí, kdy se jejich malá tělíčka špatně vyvinou, jak jsou celé dny shrbené a pracují, odnáší to jejich celý pohybový aparát, kazí si oči a často ve 25 letech umírají na rakovinu plic a podobně ze zplodin, které tam dýchají. To samé práce na polích a plantážích a práce s pesticidy. Nikdo děti již nepoučí, jak nebezpečná je to látka, že by měli mít ochranu dýchacích cest, rukavice atp. A tak jsou také velmi často v mladém věku těžce nemocné. Další je podvýživa, kdy třeba dostávají na den jen misku rýže, aby nebyly následně po jídle unavené a pracovaly, co to jde. Když náhodou usínají při práci, dostanou holí, aby se probrali atp. Týrání a fyzické tresty jsou tu běžné. Také jsou rozšíření tzv. domácí sluhové – tzn. kdy rodina své dítě defacto prodá, aby měli na dluhy či alkohol atp. Dítě je na několik let pak prodáno třeba do nějaké rodiny, na pole atp., kde slouží a pracuje.
Velkou nevýhodu mají pak v Indii holčičky. Dívka v chudé rodině vždy značí pro rodinu zátěž, především finanční, protože jednoho dne ji budou muset provdat a přidat k tomu věno. A na to chudé rodiny nemají peníze. Není výjimkou, že zde často dochází k potratům, když se žena dozví, že čeká holčičku, občas bohužel dochází i k usmrcení dívky po narození, protože pro rodinu to představuje velkou finanční zátěž a stres. V rámci vzdělání pak dostávají přednost chlapci před děvčaty, protože se předpokládá, že dívka stejně zůstane v domácnosti, tak proč zatěžovat finanční rozpočet. Většina dětí z chudých rodin se ale do školy ani nedostane, protože rodiče na to nemají finance. Proto je pro ně výhodnější, poslat dítě pracovat a pomáhat živit rodinu.
Je to zde začarovaný kruh, který se bohužel jen tak nevyřeší. Vláda se jakoby snaží s tím něco dělat, ale pořád je to velmi málo a v tak obrovské zemi je to běh na velmi dlouhou trať. Také neziskové organizace, které zde působí, se snaží těmto dětem a rodinám pomáhat, ale pořád je to jen zlomek, co mohou obsáhnout.
Děti zde nejvíce potřebují především vzdělání – umět alespoň číst a počítat. Vzdělání je pro ně vstupenka do života a možnost, jak se z tohoto začarovaného kruhu vymanit. Většina dětí zde o vzdělání a možnost chodit do školy opravdu velmi stojí a usiluje. Vědí, že je to pro ně šance na lepší život. Což se u nás mnohdy o dětech říci nedá, že?
Takže podporovat zde právě vzdělávání dětí (které je zde mimochodem ve velmi špatném a zoufalém stavu, ale to by bylo na další článek), vidím jako velmi smysluplné a děti jsou za to velmi vděčné.
Vy pracujete i s americko-indickou neziskovkou Children´s Project Trust. Co bylo impulzem k navázání této spolupráce?
Když jsem Bindu na konci roku 2010 zakládala, měla jsem trochu obavy, jak a kde konkrétně v Indii pomáhat, tak aby to bylo efektivní a důvěryhodné a případná pomoc šla opravdu do dobrých rukou. Pár měsíců po té, co jsem Bindu založila, jsem se v Indii „náhodně“ seznámila s dětským domovem, který založil a vede manželský pár z Ameriky. Tito manželé v Indii nejdříve děti ve škole sponzorovali, pak učili, a když zjistili, jak je tam situace zoufalá i co se týká formy vzdělávání a všeho s tím spojeného, zůstali v Indii a postupně zde založili pro děti takový domov. Nyní se starají o 35 dětí z ulice, a rádi by jejich počet rozšířili. Části dětí de facto zachránili život, že si je vzali z ulice do péče. Také založili společně s domovem školu, kde děti dostávají úžasné vzdělání a spoustu lásky a téměř rodičovské péče. Všechny děti jsou úžasně vychované, chytré a soběstačné. Většina dětí, až vyroste, by pak ráda pomáhala zase dalším dětem a sirotkům z ulice. Když jsem se s těmito manželi seznámila a viděla, jak jsou to úžasní a skvělí lidé a jak „své“ děti milují, a co vše pro ně už vybudovali, byla má volba, kde pomáhat, jasná. Více se o této organizaci a jejím příběhu můžete dozvědět v krásné kníže Malí prosebníci. Tuto knihu jsme přivezli, nechali přeložit a výtěžek z koupě této knihy putuje jejím malým hrdinům z ulice.
S provozováním neziskovek mám svoje zkušenosti a vím, že asi největší problém je v jejich financování. Z čeho žije Bindu?
V rámci provozu Bindu samo o sobě nestojí žádné peníze, nemá de facto žádné náklady. Já si z této činnosti neberu žádné finance. Pouze jsem zde spojila příjemné – mou vášeň pro Indii a malá Inďátka – s užitečným. Do Indie vždy létám soukromě a vše si hradím. Účetnictví mi pak dělá tatínek. Z našeho transparentního účtu se platí jen minimum, jako třeba chod webových stránek jednou za rok atp. Jinak se spoustou nám pomáhají přátelé, kteří jsou rádi, že mohou udělat dobrý skutek. Např. kamarádka nám navrhla logo, kamarád pak vytvořil bannery, Vivantis webové stránky atp. Za tuto pomoc jsme velmi vděční. Také spolupracujeme s kamarádem z konopné společnosti Delibutus, který nám pomáhá na stánku na různých festivalech atp. a je to krásná symbióza.
To by bylo k provozu. Finance na pomoc dětem pak získáváme od sponzorů na náš transparentní účet, kde je veřejně vidět veškerý tok financí, od koho a kam všechny putují. Z Indie pak vždy vozím různé dárkové předměty, co uvezu, které následně prostřednictvím FB stránek a na festivalech nabízíme k prodeji a všechen výtěžek pak putuje na pomoc dětem. V roce 2013 jsme pak v Indii nafotili s wildlife fotografem Petrem Slavíkem krásný charitativní celoživotní kalendář s motivačními citáty, jehož výtěžek jde celý také na pomoc. Takže Bindu si zatím díky hodným lidem takhle pěkně samostatně žije a doufáme, že budeme i nadále potkávat tak milé a hodné lidi, kteří nemyslí jen na své dobro, ale rádi udělají dobrý skutek a Bindu se tak bude dále dařit. Vždy říkám, že to není o tom, nashromáždit miliony a poslat je všechny do Indie. Snažím se především přes Bindu ukázat lidem tady u nás, jak mi se tady máme vlastně úžasně, ač si můžeme stěžovat, na co chceme… pořád platí, že máme střechu nad hlavou, z kohoutku nám teče pitná voda a máme co k snídani… A tak mě velmi těší, že lidé se zastaví, zamyslí a rádi pomůžou a otevřou tak tím své srdce, aniž by si třeba mohli dovolit darovat velkou částku… o tom to vůbec není, už jen to, že se rozhodli alespoň malinko od srdce pomoci a něco darovat či pomoci jinak, jak umí a mohou… tak to je to zásadní, to mě nejvíce těší a naplňuje, že lidé nemyslí jen na sebe a na své dobro a naopak se najde ještě hodně dobrých duší, kteří rádi pomůžou ostatním, kteří neměli takové štěstí, jako my tady.
Nedávno se ti narodila dcerka, jak stíháš rodinu a práci pro neziskovku?
Ano, v červenci se mi narodila holčička a jako pro každou maminku pro mě nyní znamená celý svět a moc si to vše užívám. A taky se mi tak trošku splnil sen, protože vypadá, jak kdybych si ji přivezla z Indie, ač tatínek je Čech 😀 No, takže Bindu mělo přes léto tak trochu prázdniny a s podzimem mě čeká dost administrativy. To se ale postupně dá, malá je zatím andílek, tak snad ji to vydrží a manžel je skvělý parťák. Takže zatím se to vše dá zvládat v pohodě i s rodinou, neb je Bindu nastavené tak, že můžu pracovat přes počítač z domova, a tak jak mi to časově vyhovuje, protože to vše vlastně vedu sama. Co jediné, tak nějaký čas teď budu muset vynechat ježdění po festivalech se stánkem a věcičkama z Indie, a také cestování do Indie. Až ale bude holčička trošku větší, určitě tam vyrazíme spolu a dovezeme dětem zase trošku radosti. Už tam se mnou byla vlastně minulý rok v bříšku, takže věřím, že i pak později to vše půjde dobře skloubit.
