Nedá mi to a začnu svým oblíbeným počasím, ono se to totiž právě ve chvíli práce na tomto textu náramně hodí – zářící slunce, jasná obloha a vedro přímo k padnutí. Hned se můžeme lépe vžít do podmínek, jaké panují v Ugandě takřka po celý rok.

Ugandská republika je posledním africkým státem, který v tomto seriálu navštívíme. Perla Afriky podle prohlášení Winstona Churchilla a také „země mezi jezery“ má rozhodně co nabídnout – kromě mnoha vodních ploch také hory, savany, lesy, pouště.

Jméno Uganda vzniklo spojením svahilského slova země a jména domorodých lidí Uganda.

Historie území je dlouhá, bohatá a pro nás zahalená tajemstvími. Neexistují písemné záznamy, které by ji zdokumentovaly pro budoucí generace. Břehy Viktoriina jezera byly pravděpodobně osídleny již před 1700–2300 lety, uběhlo ale mnoho staletí, než se do centrální Afriky odvážili nejprve arabští obchodníci, posléze následováni těmi evropskými.

V 60. letech 19. století se hned několik britských cestovatelů, mezi nimi také Burton, Stanley, Livingston, pustilo do prozkoumávání této části kontinentu. Všichni se snažili objevit zejména pramen řeky Nilu a jejich bádání je dovedlo do okolí Viktoriina jezera.

Od roku 1888 patřila Uganda pod správu Britské východoafrické společnosti, později se stala Britským protektorátem. Nezávislost získala v roce 1962. Ani Ugandu bohužel neminuly následné nepokoje spojené s boji o moc. Zdecimovaly nejen obyvatelstvo, ale také ekonomiku země.

Uganda naštěstí ještě není masivně navštěvovanou turistickou destinací, odvážlivcům nabízí svou čistou a neposkvrněnou náruč. Pokud pomineme pozorování šimpanzů nebo horských goril v jejich přirozeném prostředí, můžeme vybírat mezi množstvím parků, chráněných oblastí i historicky a nábožensky významných míst. Ugandské pohoří Ruwenzori se hrdě vypíná do výšky přes 5000 metrů nad mořem a je výzvou pro horolezce i vysokohorské turisty.

Ale zpátky k pěstování čaje. Jak je asi jasné hned z prvních řádků, i zde se projevuje vliv britských kolonizátorů. A proč ne, čaji (i kávě) se zde daří. Místní tropické podnebí zmírňuje nadmořská výška, která se pohybuje většinou od 1000 do 5000 metrů. První čajovníky mohli v Ugandě obdivovat návštěvníci Botanické zahrady v Entebbe již roku 1909. O komerčním pěstování se dá mluvit zhruba od 50. let minulého století.

Čaj i poznatky o jeho pěstování s sebou přivezli indičtí přistěhovalci. Ti také vlastnili mnoho místních čajových plantáží. Po jednom z převratů, v roce 1972, byli Indové vyhnáni ze země a jejich majetek předán ke správě místním obyvatelům. Bez znalostí a osobních vazeb bylo ale těžké plantáže udržet a to se projevilo na prudkém poklesu čajového průmyslu země. Důležitost tohoto odvětví pro místní zemědělce i celou ekonomiku podnítila snahy o jeho znovuvzkříšení. Stabilita čajového průmyslu je však zatím v nedohlednu.

Čaj se stal pro Ugandu v průběhu doby významným vývozním artiklem. Bohužel však pěstitelé nevyužívají všech možností, které mají. Příčiny lze najít v nedostatečné infrastruktuře, vysokých nákladech a nízkých výkupních cenách, nedostupnosti elektrické energie. Ani drancování přírody zejména v 60. a 70. letech minulého století nezůstalo bez následků.

V současné době je takřka celá produkce čaje určena pro vývoz. Plantáže z části obdělávají malí zemědělci, většina produkce je ale od těch velkých.

Čistý ugandský čaj na trhu seženete jen zřídka, většina je používaná do směsí.

Uganda je rozdělena do čtyř částí – Východní, Západní, Severní a Centrální. Čajové plantáže se nacházejí především na svazích pohoří Rwenzori a v okolí Viktoriina jezera.

Z Centrálního regionu to jsou okresy Mukono, Mubende, Mityana, Masaka a Wakiso. Ze Západního pak Kabarole, Bushenyi, Kyenjojo, Kibaale, Hoima and Kanungu, Rukungiri, Kisoro, Mbarara. Na severu země okres Nebbi.

Lákadlem pro turisty nejsou samozřejmě jen prohlídky čajových plantáží a ochutnávky jejich produktů. Každý z okresů země má co nabídnout.

Kromě slonů, hrochů, žiraf, goril a šimpanzů je domovem 11 % světové ptačí populace a je také hojně osídlena motýli.

Nejnavštěvovanějším národním parkem je ten pojmenovaný po královně Elizabeth. Byl založen v roce 1954 a stal se domovem mnoha tradičních afrických zvířat.

Od roku 1991 je národním parkem i velká část pohoří Rwenzori. Díky pestrosti a bohatství místní přírody se řadí mezi nejkrásnější národní parky světa. Tady a v parku Bwindi se můžete setkat s horskými gorilami.

Další národní park se rozprostírá kolem sopky Mt. Elgon – její základna je největší na světě.

Na řece Ssezibwa můžete navštívit stejnojmenné vodopády. Jsou kulturním dědictvím království Buganda, můžete zde požádat o požehnání či vyléčení stejně jako místní obyvatelé. Okolní les je přírodní rezervací a domovem mnoha ptáků i dalších zvířat.

V severozápadní části Ugandy, v okrese Nebbi, můžete navštívit jeden z nejmenších kostelů.

Pestrost a bohatost přírody dotváří i rozmanitost původních obyvatel, jejich zvyků, písní a řemeslných dovedností.

Líbí se mi jejich způsob, jak vyřešit odlesňování země – za každý poražený strom vysadí tři nové.

Perlička na závěr – Uganda leží na rovníku, a tak v místě vzdáleném asi 50 km od hlavního města Kampaly můžete být zároveň jednou nohou na severní a druhou nohou na jižní polokouli.