Čeho je moc, toho je příliš

Jsme zahlceni ze všech stran, všechny naše smysly se topí v podnětech okolní reality, chybí nám rovnováha. Přesyceni a znecitlivělí se přesouváme ke stále většímu, lepšímu, hlasitějšímu, barevnějšímu, zábavnějšímu… Co když už není kam „přidávat“? Je načase ubrat a najít rovnováhu.

Proč jsme se například začali v takové míře mnohem více zabývat stravováním a zdravým životním stylem? Člověk, kterému jde o život si jednoduše vybírat nemůže. Civilizace v mnoha místech planety už však natolik pokročila, že už je prostor pro mnohem vyspělejší úvahy, než jen „jak přežít dnešní den“. Není potřeba se trápit, zda se najím. Dosáhli jsme takového luxusu, že si můžeme vybrat!

V důsledku globalizace zaznamenaly dějiny obrat, kdy tyto nepřeberné možnosti náhle ovládly veškeré naše smysly a již nebylo na místě se omezovat. Omezovali jsme se už dost dlouho. Teď je čas si užívat, jako by nebylo zítřka!

Tato etapa však velmi urychlila střemhlavý pád světa do velmi zoufalé situace, která vyjevuje své důsledky teprve se zpožděním – nezastavitelné plenění a vykořisťování veškerých přírodních zdrojů a bohatství, které nám nepatří, připravují svět o jeho přirozenou rovnováhu. Technologie se však vyvíjejí a zacházíme tak ještě dále, prostřednictvím digitalizace. Široká nabídka je již samozřejmostí, nyní si žádáme nejvyšší možné pohodlí, jednoduchost a rychlost.

Nicméně přidávat lze jen v omezené míře a rozhodně ne donekonečna. Dříve či později už jednoduše není kam růst. A lidstvo to začíná pomalu pociťovat. Tento zdánlivě nezadržitelný pokrok, závod, honba za úspěchem dosahuje svých hranic. Planeta Země se nás snaží po léta varovat a zadržet v bezohledném páchání škod, zatímco naše výstřelky usilovně opět vrací do rovnováhy. Ať už jsou lidé nyní vědomější než dříve, nebo jsou signály stále zřetelnější, nelze již dále pokračovat v ignoraci nezvratných úkazů kolem nás.

Nezoufejme však! Řešení je na obzoru a vše plyne svým dokonalým tempem i směrem, není třeba se bát ani panikařit. Právě zbrklá neuvážená opatření konaná ze strachu – ta škody jedině prohlubují, a proto zachovejme ze všeho nejdříve klid.

Nejsou to totiž jen černé předtuchy a hrozby apokalypsy. Je to čiré laskavé uvědomění si vlastních hranic, a to lze činit zcela klidně, bezelstně, beze spěchu a malými krůčky. A právě ty jsou nyní na programu. Jestliže už není kam přidávat, napadne každého obdařeného rozumem zkrátka trochu ubrat, aby mohla být rovnováha obnovena. Jediné, co tomu může bránit, je vlastní ego, které si chtě nechtě vždy řekne o víc. Pokud se nám však podaří tuto nesmyslnou touhu prohlédnout a spatřit ji v její pravé podstatě, uvědomíme si, že veškeré uspokojení a příjemné, pozitivní pocity, které koneckonců za vším tím honem na úspěch a hojnost vězí, tyto klenoty jsou vždy ukryty jedině uvnitř nás samých. Nastal čas pro člověka obrátit se do sebe a přestat hledat uspokojení vně ale naopak uvnitř

Střídmost a rovnováha, ne omezování

Vraťme se nyní k příkladu stravování. Naše tělo není stavěno na přesycení, ale ke správné individuální míře, kterou si každý stanovuje sám, a nelze tedy slepě následovat rady ostatních, jaká strava je pro naše konkrétní tělo ideální. Stejně tak nelze naslouchat podbízení produktů, které nám zaručeně zajistí zdraví, krásu a mládí.

Pravdou však je, že ani zatvrzelé odpírání si požitků, po kterých ať už naše tělo nebo mysl prahne, nevede k uspokojení, ale pouhému prohloubení touhy, která bude narůstat, dokud nebude přeci jen uspokojena. Odpověď na tento začarovaný kruh je uvnitř – vnitřní hlas, kompas, který svého majitele nikdy neopustí, bude-li mu s pochopením naslouchat. Vždy je čas se na chvíli zastavit a zeptat se sám sebe: Skutečně tuto věc potřebuji? Je to skutečně mé přání nebo jsem podlehl nátlaku a přijal cizí přání za své?

Strategie nátlaku je přítomna všude kolem nás a není vždy jednoduché odolat. S trochou tréninku a naslouchání je ovšem cesta dostupná každému, ve svém vlastním tempu.

Kupříkladu vegetariánství či veganství jsou témata sama o sobě a nyní poslouží jen jako příklad. Vyjdeme-li z premisy, že už pro nás život není bojem o přežití, a tudíž nemusíme lovit, abychom nezemřeli hladem, je nutné maso vůbec konzumovat? Toto už není jen otázka nadbytku, ale také priorit a etiky, na které už však v době snadné dostupnosti a možnosti volby rozhodně místo je.

Co se týče hromadění hmotných statků, dalo by se říct, že nastává jakýsi přerod dlouhodobě neúměrně uctívaného materialismu v opomíjenou (především v západních zemích) spiritualitu, anebo alespoň v mírnější mezistupeň – experiencialismus (směr upřednostňující prožitek – ‚experience‘ – před věcmi).  Zaměření se na prožitky nabízí i zcela nový pohled na svět a život obecně. Každá cesta se tak promění v cíl samotný, nikoli o honbu za výsledkem.

Nic nového pod sluncem? Jistě že! Toto samozřejmě nejsou žádné nové objevy, avšak zkušenostmi prověřená poznání, ke kterým ale každý dochází postupem času sám.

Rozhodně nemusí „ubírání“ být o povinném zbavování se věcí, stoickém odpírání si potěšení ani slastí, to ani v nejmenším! Na zcela stejnou situaci existuje i opačný pohled dobrodruha na cestě do vlastního nitra za objevováním vnitřního světa, který může nabídnout dokonce nezměrně bohatší prožitek, než jaký nedovedou zprostředkovat ani veškeré věci světa hmotného!

Kam dál?

Závěrem bych rád odkázal na knihu „Jak nás věci zahlcují: Více žít, méně mít“ od Jamese Wallmana, na kterou jsem v průběhu psaní narazil a která může posloužit jako mapa či příručka pro ty, kterých se toto téma dotýká, chtějí pomoci vrátit sobě i světu ztracenou rovnováhu a zároveň si nejsou jisti, jak s tím vším dále naložit.