Rozhovor nejen o Žofii, Mydy Rabycad, festivalu Glastonbury, asijských fanoušcích a rudých vlasech
Jméno Žofie Dařbujánová mnoho z vás určitě zná a ti, kteří ještě ne, by si ho měli dobře zapamatovat. Rudovláska z Hradce Králové vládne jedinečným hlasem a její kapela Mydy Rabycad již po pár letech fungování dosáhla úspěchů, o které se mnoho umělců neúspěšně snaží celou kariéru.
Jindřich: Ahoj Žofie, já se o tvé kapele Mydy Rabycad poprvé dozvěděl, když jsem dělal rozhovor s Jirkou Švecem začátkem minulého roku a samozřejmě jsem si něco od vás hned poslechl. Natrefil jsem hlavně na electroswing, který mám hodně rád. Čím vás oslovil zrovna tenhle styl?
Žofie: Ahoj! Haha, to Jirku zase budu muset podrbat za to, jakou nám dělá reklamu! :) Electroswing nejprve oslovil našeho Mikuláše (saxofon), který tenkrát, než jsme vznikli, přemýšlel o nové a pro něj další kapele. V té době ho hodně zaujal Parov Stelar, s novou muzikou, se kterou tenkrát vyšel. Všem se nám to líbilo, je to muzika, která se může vyvíjet všemi různými směry. Tak jsme se do toho pustili, že to zkusíme. Netrvalo to dlouho, neuvěřitelně nám to sedlo, konečně jsme se v tom cejtili. Tenkrát jsme však ještě netušili, jak moc u nás electroswing vyroste.
Jindřich: Jo, Parov Stelar je jméno, které mám s electroswingem spojené asi nejvíc. Hned na začátku se zeptám – co znamená spojení Mydy Rabycad?
Žofie: To ti bohužel nemůžu říct, ono se to totiž nedá popsat. To se musí zažít.
Jindřich: Určitě na vás někdy zajdu. Vrátím se trochu do minulosti – uskupení Mydy Rabycad funguje téměř pět let, ale tvá umělecká kariéra začala mnohem dřív. Kdy ses začala zpěvu věnovat trochu víc, než ostatní děti?
Žofie: V podstatě tak nějak od mala, hned jak jsem začala zpívat. Bylo mi 5 let. Teda chvíli mi to asi trvalo, ale byla jsem tak malá, že si vlastně vůbec nepamatuju dobu, kdy jsem ještě nevěděla, že chci být zpěvačkou. To ale přišlo nedlouho na to. Zpívat jsem chodila, kam se dalo. Od klasiky po jazz, rock… S tím přišly i první kapely a už se to vezlo.
Jindřich: Měla jsi už v té době jasno, že chceš na konzervatoř?
Žofie: O tom jsem měla jasno poměrně brzo. Ale taky jsem si to nechala na chvíli vymluvit. Učitelé, ke kterým jsem do hradeckých zušek docházela, mi radili, ať jdu nejprve na gymnázium. Měla jsem docela dobré známky, říkali mi, ať toho využiju, že na konzervatoř můžu kdykoliv potom. Tenkrát mi to dávalo smysl, dneska zpětně akorát kroutim hlavou. Opravdu jsem se nechala ukecat a šla jsem na gympl, ovšem hned v prváku mi to nedalo a zkusila jsem ještě dodatečné talentovky k nám na Mezinárodní konzervatoř Praha, kde akorát otvírala svůj vlastní obor Pavla Forest, ke které jsem do té doby dojížděla na soukromé hodiny. Brala jsem to spíš jako zkoušku, ale i tak mě vzali, a tak jsem se hned první rok vrhla do studia obojího. Naštěstí jsme s rodiči brzo pochopili, že nemá smysl dělat dvě věci napůl a ani jednu pořádně, bylo to hodně náročné, tak jsem po roce gympl odložila. Každému, kdo má problém s podobným rozhodováním, bych poradila, ať jde rovnou za tím, co opravdu chce dělat a baví ho to. Nemá smysl se zdržovat kdekoliv jinde, na to dnes už není čas.
Jindřich: Krátce po vstupu na konzervatoř jsi dostala nabídku hrát roli Julie v muzikálu Romeo a Julie v pražské Rock opeře, kde hraješ po boku Kamila Střihavky. Přesto jsem se v jednom rozhovoru s tebou dočetl, že si jako herečka pořád moc nevěříš a na různé konkurzy nemáš odvahu chodit. Platí to pořád?
Žofie: Ano, to platí pořád. :) Do Rock Opery jsem se dostala díky Pavle, která ráda dává svým studentům příležitost. Málem jsem se ani nestihla zorientovat a už jsem seděla na zkoušce Antigony. Pak stačilo vydržet a přišla nabídka na Romea a Julii. To byl sen. Už jen tím jak snadno to šlo. To ale na klasických konkurzech neplatí. Jsem hroznej nervák a k tomu mám hrůzu z choreografických zkoušek. Tak se rozhoduju podle momentálního rozpoložení. :)
Jindřich: Julie ale nebyla tvá první role, tou byla, jestli se nepletu, Divá Bára v plzeňském Divadle J. K. Tyla, ke které ti pomohla i výrazná barva tvých vlasů (musím říct, že mě osobně uchvátila na jednom z plakátů lákajících na festival Rock iN Roll). Myslíš, že jsou pro tebe přirozeně ohnivé vlasy na umělecké scéně spíš výhodou?
Žofie: Nejprve vlastně byla Julie, potom až Bára. Nevím, jestli přímo výhodou, ale rozhodně si mě díky ní lidi víc pamatujou.
Jindřich: V létě jsem se dozvěděl, že Mydy Rabycad hráli na proslulém britském festivalu Glastonbury s návštěvností hodně přes 150.000 lidí, což je sen snad každé kapely. Jestli se nepletu, byli jste teprve druhá česká parta, která se tam objevila. Celkem raketový start (stále ještě) kariéry. Jak se vám tam líbilo?
Žofie: Bylo to OHROMNÝ! Přesně jak říkáš, je to sen snad každýho muzikanta. Není to samozřejmě tak, že by na náš koncert přišlo 150.000 lidí, ty se rozprostřou mezi stovky stageí ani nevíš jak. My měli tu čest hrát na jedné z dvanácti hlavních, páni to bylo. A vůbec atmosféra celého festivalu je jen těžko popsatelná. Ten festival má svůj vlastní vesmír, do kterýho jakmile pronikneš, absolutně nic neřešíš!
Jindřich: Je něco, co by mohlo vaší účast na Glastonbury ještě překonat?
Žofie: Rozhodně! My naopak doufáme, že s Glastonbury to všechno teprve začíná.
Jindřich: Kdy sis vůbec všimla, že máte tisíce fanoušků? Vaše klipy na Youtube mají pravidelně přes 200.000 zhlédnutí…
Žofie: Tak to si pamatuju naprosto přesně! Rok a půl zpátky na hlavní stage United Islands, kde jsme k našemu překvapení dostali možnost zahrát v hlavním čase. Často se stává, že přes světla úplně nevidim do lidí, jen něco málo slyšim z publika přes odposlechy. Až tak po čtvrtý písničce nám Pejšák (osvetlovač) zasvítil na lidi a to mi teda spadla brada. To už opravdu nebyli jen naši kamarádi.
Jindřich: S kapelou jste vystupovali i na festivalech v Koreji. Jak se vám líbilo tam? Jsou asijští hudební fanoušci hodně odlišní od těch evropských?
Žofie: Odlišní jsou leda tím, že mají pisklavější hlásky, zejména pak slečny. Ale jinak jsou to taky jen lidi. Hodně vstřícní a vděční. Ale takoví se dají potkat napříč celým světem, nejen v Koreji. Dokonce i u nás. :) Takže nemůžu říct, že by byli nějak diametrálně odlišní, pokud jde o muziku. Kultura jako taková je tam velmi odlišná. Mně osobně se v Koreji velmi líbilo. Vlastně mi občas i dost chybí, obzvlášť když bloudim hladová městem. Jejich kuchyně se mi hodně zaryla do paměti, nebo snad do žaludku? Rozhodně plánujeme se tam s Mydy vrátit.
Jindřich: Předpokládám, že angličtinou vládneš, ale naučila ses v Koreji něco korejsky?
Žofie: V Koreji jsme se naučili pár základních frází, ostatně jako všude, patří to k zálibám našeho manažera Kužela – všude se domluvit a být všudezdejší. :) K nejoblíbenějším a nejužívanějším ale rozhodně patřila fráze ‘Kombeeeeee’, čili na zdraví, kterou občas používáme dodnes.
Jindřich: Doteď jsem mluvil o vašich výrazných hudebních úspěších Mydy Rabycad, ale nedávno jste se rozhodli pro změnu stylu. Proč jste se rozhodli elektroswing opustit?
Žofie: Nebylo to tak, že bychom si řekli ‚Dost bylo electroswingu, co budem hrát dál?‘. Celá ta změna nastala pro nás naprosto přirozeným vývojem, kdy jsme jen psali a psali a najednou si uvědomili, že už to zdaleka není jen o electroswingu. Proto jsme se rozhodli vymyslet si vlastní pojmenování a jakýsi pomyslný žánr, který by nás nejvíce vystihoval. A tak vznikl glamtronic.
Jindřich: ROOTS je časopis hlavně o přírodě. Ty žiješ v Praze, takže k ní asi moc blízký vztah mít nebudeš. Nebo se pletu?
Žofie: Pleteš! :) Málokdo ví, že vedle zpěvu bylo dlouhý léta mojí velkou láskou ještě jezdectví. Půlku svého dětství, (které vlastně trvá dodnes), jsem strávila s koňmi, nejčastěji v kopcích Krkonoš na Farmě Hucul. Dneska už na ně bohužel nemám tolik času, ale když můžu nebo už opravdu potřebuju utéct od kolotoče, utíkám právě za nima. Nic mi nečistí hlavu tak jako brouzdání lesem s chlupáčem.
Jindřich: To by sis rozuměla s naší redaktorkou Hell, která taky koně miluje. Jaké máte s kapelou plány na rok 2017?
Žofie: Plány jsou stále stejné – nezastavit se. Budem se snažit zase o kus posunout naši živou show, rozšířit řady fanoušků i cest, a v neposlední řadě také dokončit naše třetí album, které by mělo vyjít na podzim tohoto roku.
Jindřich: Ještě tradiční závěrečná otázka – nějaký vzkaz pro čtenáře našeho časopisu?
Žofie: Hlavně dál čtěte! A mějte se hezky!
