Nemoc je poslední dobou nejčastěji skloňovaným slovem v lidském světě. V tom zvířecím jsou na nemoci ale docela zvyklí a ani si nestěžují. A vědcům zůstává rozum stát nad tím, jak mohou některá zvířata žít s diagnózami, s kterými lidé dlouhodobě a mnohdy bezúspěšně bojují. Přitom se nejedná o výjimky, pro mnohé živočišné druhy je život s nemocí naprosto normální a zvládají to levou zadní. 

Chilská veverka s diabetem

Osmák degu je velmi inteligentní hlodavec, jehož obliba v Česku stále stoupá. Dožívá se až devíti let a je velmi sociální. Potřebuje buď společnost osmáčího partnera, nebo hojnost lidské pozornosti. Je ideální pro zkušenější chovatele, kteří již o tomto zvířátku mají něco nastudováno, a to zejména proto, že přirozeně žije odmala s cukrovkou. Osmáci mají problém trávit cukry a zejména díky tomu byli dovezeni do Čech – pro výzkumné účely. Je proto důležité nepřekrmovat je ovocem nebo slunečnicovými semínky. Jinak mají sklony k obezitě a tvoří se jim zákaly na očích. 

Osmáčí inzulín totiž funguje jinak a pomaleji než u jiných savců. Hladinu cukru v krvi snižuje jen velmi pomalu, a proto snadno dochází k trvale vysoké hyperglykemii při nevhodné stravě. V extrémním případě špatné stravy na to může osmák i zemřít – ve svém přirozeném prostředí ale dokáže žít spokojeně celý život. Osmáci jsou modelovým organismem vědců pro výzkum cukrovky.

Rozkošný pásovec a smrtelná lepra

Nedávné výzkumy prokázaly, že pásovci žijící na území Ameriky, zejména v USA, přenášejí vážnou nemoc lepru. Ta způsobuje vyrážky, brnění postižených oblastí a nakonec i celkové znecitlivění. V případě včasné indikace se ale dá léčit. Zajímavostí je, že lepra byla do Ameriky zavlečena kolonisty z Evropy a pásovci se nakazili až od lidí. V současné době je nositelem nebezpečných kmenů bakterií větší polovina celé populace pásovců. Samotní pásovci jsou však proti těmto bakteriím přirozeně imunní a bez problémů s nimi prožijí celý, plnohodnotný život. Přestože u lidí se povedlo nemoc úspěšně dostat pod kontrolu a z několika milionů je dnes nakaženo jen pár set tisíc celé lidské populace, pásovci jsou stále předmětem zkoumání protilátek.

Opice, která vyšla z pralesa a rozšířila HIV

My lidé jsme prý z opice. A máme k nim skutečně blízko, přestože stejné procento podobného genomu máme také například s vlky a dalšími savci. Úspěšně si „hýčkáme“ také stejné nemoci. A tak se jednoho dne stalo, že předchůdce viru HIV se přenesl na lidi, kde se zformuloval do současné podoby. Podle drobných mutací kolujících mezi lidmi je zřejmé, že k přenosu ze šimpanzů na lidi došlo nedávno a hned několikrát. Pravděpodobně se tak stalo při lovu šimpanzů, kdy se lovci poranili a infikovali se virem. Je to však jen domněnka. Možnou variantou přenosu se také zdá být poloinfikovaná vakcína, která byla vyvíjena z buněk makaků, aniž by tehdy vědci věděli, že obsahuje právě virus HIV. Až donedávna se zdálo, že opice s tímto virem dokážou bez problémů žít. Podle nejnovějších průzkumů je ale i u šimpanzů vyšší riziko úmrtí, jsou-li nositeli tohoto viru. Zatím je ale předmětem výzkumů, jak to, že šimpanzi i tak autoimunitní nemoc snášejí tak dobře, na rozdíl od lidí.

My lidé se zkrátka máme v životě stále co učit, a to nejenom od zvířat. V mnoha ohledech zvládají život lépe než my. Jen musíme přijít na to, jak to dělají. 

“My lidé se zkrátka máme v životě stále co učit”