Ekologie hýbe světem. Je to aktuální téma, které je nutné naléhavě řešit. Nejde jen o pěstování plodin v souladu s přírodou a bez chemie, ale také o důsledky výroby jednotlivých produktů, které si kupujeme. Život dle tzv. zero waste není zkrátka vůbec jednoduchý a zanechat po sobě minimální stopu na planetě je velká životní výzva. A pak jsou tady země a instituce, které vyvážejí odpady do sousedních států, a tam je zcela „ekologicky“ spalují, aby se tím odpadem samy nezahltily.

Domácí tofu z Jávy

Nedávno proběhla českými médii informace o tom, jak se v Indonésii vyrábí tofu. Na počátku byl průzkum složení slepičích vajec z tamní oblasti. Rozborem bylo zjištěno, že vejce obsahují 70x překročenou normu dioxinů, které jsou pro tělo toxické. Dioxiny se dostávají do ovzduší pálením plastů a jsou přítomné i v půdě, odkud je vyzobávají slepice. A následně je předají dále ve formě vajec. Indonésie má smlouvu s USA, které k nim vyvážejí odpady. Místní občané odpady již více než 20 let využívají jako palivo, na kterém vyrábějí tofu. Jsou tak zvyklí. Z dovezeného odpadu vytřídí, co by se jim mohlo hodit, a pak od rána do večera udržují oheň, na kterém vaří svou hlavní potravinu.

K sousedům na dvorek

Spalovny odpadů vyrostly jako houby po dešti na více místech Indonésie. Obyvatelé si stěžují na všudypřítomný smrad, bolesti hlavy a dýchací obtíže. Téma vyvážení odpadů na území sousedních zemí se stává předmětem vášnivých politických debat a tichým nástrojem neveřejné studené války. Je politováníhodné, že si země se svými odpady neumějí poradit samy a zatěžují s tím ostatní. Vyvážení odpadů do zemí třetího světa se navzdory všem ekologickým úmluvám týká také velkých zemí EU, například Británie nebo Německa. V rámci EU se z menších států nejčastěji v Evropě sváží odpad do Polska, kde je spalován.

Třídění má smysl

Většina občanů v západním světě svědomitě třídí odpad v dobré víře, že tím pomůže planetě a ulehčí oceánům, v nichž plavou již celé ostrovy z odpadů. Ryby se zamotávají do plastových zbytků a umírají s nemalým množstvím plastů v žaludku. Plast je všude. Pravda je ovšem taková, že recyklace vytříděného odpadu je poměrně finančně náročná a instituce, které jej zpracovávají, zrecyklují asi jen polovinu vytříděného odpadu. Na víc zkrátka kapacitně nestačí a musejí se jej zbavit. Je tedy třídění zbytečné? Jak můžeme planetě ještě pomoci?

Východ se bouří

Bohužel jde o politiku bohatých západních zemí, které se rády chlubí skvělým ekologickým programem. Přitom polovinu svých odpadů odvážejí do zemí třetího světa. Například do Malajsie loni dovezly cizí státy 1 600 000 tun plastového odpadu. Asijské státy již ale odpady odmítají a vracejí je zpět jejich původcům. V České republice přitom stále ještě skončí na skládkách nevytříděna až polovina odpadů.

Piráti ze Somálska

Na českém dokumentárním kanálu nedávno proběhl film o somálských pirátech. Hojně útočili na lodě u pobřeží především v letech 2009, nejvíce v roce 2011. Od té doby četnost jejich útoků poklesla, především díky účinné obraně armád a složek NATO. Somálští piráti si vybírali především nákladní lodě a tankery. A měli k tomu svůj důvod. Tamní obyvatelé se živí rybolovem. Nadnárodní korporace ovšem do moře denně připlouvají vyhazovat toxický odpad a množství ryb pro jejich obživu i díky tomu klesá. Piráti se jen snažili bránit své území pro život a zachovat tamní ekosystém, a proto se rozhodli proti lodím bojovat. O tom, že tyto nákladní lodě z dalších států vyhazují do mezinárodních vod toxický odpad, totiž novináři z televizí nijak příliš nemluvili.

Zero waste

Nejefektivnější myšlenkou ve společnosti protkané bojem o každý kousek půdy se jeví životní styl co nejmenší tvorby odpadů. Tzv. zero waste. Jde o recyklaci v širokém pojetí, počínající již v domácnosti. Myšlenka zero waste se soustředí na nákup místních potravin bez zbytečných plastů. Nákup můžete ukládat do ušitých pytlíčků a látkových tašek, které lze využívat neustále dokola. V domácnosti se v duchu zero waste využívá drogerie z přírodních složek – čistidla z octa nebo jedlé sody, prací směsi z mýdlových ořechů. Bio odpad z kuchyně a zbytků jídla můžete ukládat do vermikompostéru, což je kompostér, který s pomocí žížal rozloží vše rozložitelné, a následně můžete kompost použít jako hnojivo k rostlinám a nijak nezapáchá.

Co zaseješ, to sklidíš

Jediným háčkem v této dlouhodobě udržitelné eko myšlence jsou procesy výroby – na mnoho papírových i látkových tašek a na mnoho ekologických čističů je vynakládáno neekologické úsilí továren, které je ve výsledku třeba ještě fatálnější než výroba jedné igelitové tašky. Pokud chcete být co nejvíce eko, musíte nejen řešit produkty z hlediska rozložitelnosti při jejich použití, ale také z hlediska nezávadnosti procesu výroby. Tento životní styl má pro budoucnost planety nezanedbatelný význam a může zachránit naši budoucnost.

“Téma vyvážení odpadů na území sousedních zemí se stává předmětem vášnivých politických debat”

“Nákup můžete ukládat do ušitých pytlíčků a látkových tašek”