Tak tedy:

V prosinci 2015 byl v Praze založen Mezinárodní institut pro konopí a kanabinoidy – ICCI – vědecká podpora globálního zavádění léčebného konopí do praxe…

Na náš podnět vydal SÚKL nová Opatření obecné povahy – OOP 1-16 a 2-16, která po připomínkovém řízení odstraní zákaz úhrady konopí ze zdravotního pojištění a nestanoví výši a podmínky úhrady IPLP (Individuálně připravované léčivé přípravky) s konopím. To je dobrá zpráva – přestože to tak nevypadá – znamená totiž možnost jednání s pojišťovnami…

Od dubna je v lékárnách „české konopí za české ceny“ – tedy konopí z výběrového řízení na tuzemského dodavatele, které vloni vyhrál Elkoplast s nejnižší výkupní cenou, která se teď v lékárnách jako prodejní pohybuje okolo 100 Kč/gram.

Stále probíhají jednání se SÚKLem o vypsání dalších VŘ na další odrůdy s dalšími poměry THC:CBD účinnými pro další diagnózy.

UNGASS – Zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN o drogách proběhlo 19 – 21. 4. 2016 v New Yorku – usiluje o odstranění konopí ze seznamu Jednotné úmluvy OSN o narkotických drogách z roku 1961, která brání jeho širšímu využití.

V červnu rozjíždíme turné Léčebné konopí 2016 – sérii vzdělávacích a informačních přednášek pro pacienty, odborníky a veřejnost. Začínáme 7. 6. v Olomouci a 8. 6. v Praze, další zastávky chystáme v krajských městech během podzimu…

Je dobře, že se toto děje? Určitě ano.

Je to „pohyb“ tím správným směrem? Také zcela určitě ano.

Pomůže to všem těm pacientům, kteří ke své léčbě konopí potřebují již dnes, aby se skutečně k němu dostali? Pravděpodobně ne. A když, tak pouze velmi omezenému počtu z nich.

Proč je ve mně tato skepse?

Za šest let mého neustálého dohadování se s politiky, SÚKLem a VZP jsem toho sice mnoho pro svou nemocnou dceru nevybojoval, ale pochopil jsem, jak tato podivná, státně-odborně-politická uskupení fungují.

Máme VZP, do které všichni pracující musí ze zákona odvádět dost velkou část vydělaných peněz. Cpali je tam již prarodiče mnohých z nás. Cpali je tam naši rodiče a cpeme je tam i my. A přesto, když se objeví takový zdravotní problém, že najednou potřebujeme pomoc i my, tak to náhle z pojišťovny nejde a musíme si to zaplatit sami. A tato tzv. zdravotní pojišťovna dokonce zaměstnává, a velmi lukrativně platí, velkou skupinu lidí, jejichž jediným úkolem je zabránit starým a nemocným lidem čerpání peněz z této organizace na své léčení. Říká se jim revizní lékaři.

A tak revizní lékařka VZP se specializací zubař rozhoduje o tom, jestli neurologové vypsali správnou diagnózu a jestli nemocnému nepředepisují takové léky, které by VZP stály příliš mnoho peněz. Zoufalé matky tak sbírají víčka od PET lahví, aby mohly jejich postižené děti prodělat léčebnou terapii. A na dvoutýdenní pobyt jich musí nasbírat 15 až 30 tun. Jiní nemocní dostanou léčebné prostředky třeba jen na jeden týden v měsíci a ostatní si musí sehnat, jak se dá. A dalším nepohyblivým invalidům VZP sebere invalidní vozík.

Normálním lidem s alespoň částečně vyvinutým smyslem pro spravedlnost a lidskost se takové jednání může zdát nenormální a neobhájitelné. A právě proto zde jsou revizní lékaři, kteří již nějaké zdůvodnění najdou. Prostě, když má člověk dostatečně silný žaludek, tak pro něj není problém posílat staré, nemocné a nějak postižené lidi třeba i do plynu.

Máme SÚKL, který má pečlivě sledovat, jestli se na náš zdravotnický trh nedostávají nebezpečné léky. Přesto je nutné každý rok z trhu stahovat léky, které sice „sítem“ SÚKLu prošly, ale které přesto místo léčení pacienty zabíjejí. Ať jsou to léky proti cukrovce Avandia a Avandamet, nebo lék na snížení cholesterolu v krvi Cholstat, nebo třeba antibiotikum Bioparox. Bylo by asi zajímavé zjistit, kolik takových „léků“ se s požehnáním této organizace dostane do lékáren, k lékařům a v závěru i k pacientům. A bylo by možná i velmi zajímavé zjistit, co vše museli jejich producenti udělat, aby se jim to povedlo.

Ano, tyto léky prošly sítem kontrol a testů, a SÚKL jim otevřel cestu k pacientům. A mnohé z nich pak byly, či stále ještě jsou, hrazeny zdravotními pojišťovnami. A teprve tehdy, když již těch mrtvých je za takovým lékem příliš mnoho, tak je možná stažen z distribuce.

Konopí ještě nikdy nikoho nezabilo (pokud mu tedy nebudu chtít hodit na krk skutečnost, že kdysi popravovaní zločinci strkali svůj krk právě do konopné smyčky), a jeho léčebný potenciál se každým dnem rozšiřuje. Přesto se SÚKL postaral o to, aby tato léčivka byla zařazena na přední místo seznamu nejnebezpečnějších drog, a bez ohledu na vědecký a medicínský vývoj v této oblasti, udělal vše pro to, aby se k němu lidé nemohli legálně dostat. Třeba tím, že všem zdravotním pojišťovnám zakázal jakoukoliv finanční spoluúčast při jeho odběru pacienty z lékáren. Proč asi? Že by to bylo tím, že ta léčivka stojí v cestě nějakému chemickému svinstvu, na kterém se zatím tak krásně vydělává?

Nově přijatá oop 1 – 16 a 2 – 16 údajně umožní jednání s VZP o tom, jestli někomu na léčebné konopí přispívat bude nebo ne. To jsem si již odzkoušel. Dvě lékařské zprávy od specialistek neuroložek o tom, že mojí dceři skutečně v současné době pomáhá jen užívání konopí, smetla se stolu zubařka na postu revizní lékařky s prohlášením, že dcera ještě nevyzkoušela opium. Je prostě vidět, že VZP zaměstnává skutečné odborníky se skutečně silnými žaludky.

A máme také Ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo, které má zajišťovat, kontrolovat a usměrňovat zdravotní politiku státu tak, aby se ke skutečné léčbě dostali i ti nejchudší z chudých. Místo toho jej ale nijak neznepokojuje skutečnost, že v našem státě musí rodiny kvůli své léčbě či léčbě svých dětí sbírat tuny a tuny víček z PET lahví, aby mohli své „nestandardně“ nemocné dítě dostat do léčebného ústavu. Nevadí mu ani loupeživé nájezdy VZP na těžce nemocné děti či na invalidy, kdy jsou jim zcela náhle odebírány průkazky ZTPP nebo přímo invalidní vozíky.

Samozřejmě, že se nám to nemusí líbit a tak se můžeme obrátit na náš právní aparát. Můžeme si stěžovat, že tady dochází k porušování lidských práv starých a nemocných lidí.

Nejvyšším politickým orgánem, který tento systém zastřešuje, je Ministerstvo spravedlnosti.

I tam se můžeme se svou stížností obrátit. Můžeme. Jenže nám to nebude nic platné. Já jsem to také udělal, protože jsem se domníval, že když něco má ve svém štítu slůvko „SPRAVEDLNOST“, tak že ji také bude hledat a prosazovat. Mně pan ministr ale napsal, že to jeho věcí není.

Ale vraťme se k výčtu letošních událostí okolo konopí, jak jsem je dostal vypsány od paní ředitelky Vágnerové. Mimo jiné je tam napsáno, že konečně je v lékárnách české konopí za české ceny. Ano. Až doposud stálo konopí v lékárnách až 350 Kč za gram. Od letošního roku to tedy bude 100 Kč za gram. Je to úspěch?

Abych na to dokázal odpovědět, musím k tomu přistoupit poněkud oklikou:

Představte si, že vidíte k smrti dehydrovaného člověka, který se plazí někde v poušti. Je totálně vysílen a skutečně již umírá žízní. A už se ani plazit nemůže. Jen leží a zoufalýma očima prosí někoho o trochu vody. A teď si představte, že někdo vytáhne svou láhev s vodou, tu vodu naleje do misky, a tu misku dá před toho nebožáka tam dole. Nedá mu ji do rukou a taky mu ji nebude nalévat do úst. Ne.

On ji položí před něj a to tak daleko, aby na ni ten umírající nedosáhl. A když se tomu zoufalci přeci jen povede trochu se pohnout, tak tu misku honem o kousek poodtáhne. Je ten člověk, který toto udělá, někým, kdo chce pomoci, nebo je to jen sadista, který se chce po svém pobavit?

Ministerstvo zdravotnictví a SÚKL říkají, že svým konáním zpřístupňují léčebné konopí potřebným. Já říkám, že je to lež. Ano, ta miska s život zachraňujícím prostředkem se skutečně k těm nebohým přiblížila víc. Jenže stále je udržována v takové vzdálenosti, aby na ni nikdo z nich dosáhnout nemohl.

K čemu tedy vlastně organizace, jako je VZP, SÚKL či MZČR slouží? Jsou tady proto, aby lidé měli alespoň nějakou jistotu, že když se dostanou do těžké zdravotní situace, tak o ně bude ze zákona postaráno, nebo jsou zde proto, aby hájili hladký provoz penězovodů z farmaceutických firem do stranických pokladen a na vybraná soukromá konta?

To nevím a nemám si to jak zjistit. Mohu to pouze odhadovat ze známých skutečností.

Mohu ale s jistotou říci, že položit misku s životadárným lékem před nemocného tak, aby na něj neměl šanci dosáhnout, není jeho zpřístupňování, ale je odznakem naprosté lidské zvrácenosti.