Nejsem masochista, který potřebuje vyzkoušet každou variantu týrání svého těla. Nenechávám se bičovat, nemám potřebu řezat si ruce žiletkou při každém problému, o který zakopnu, a nemám také potřebu nechat se záměrně nakazit kdejakým svinstvem, které se k nám dostane z Číny.


Proto, když bylo odborníky doporučeno bránit šíření covid-19 nošením roušek, tak jsme s manželkou nenaříkali nad jejich nedostatkem v lékárnách, nebo dokonce nad tím, že nám je stát nedodal, ale vyrobili jsme si je sami. Také jsme se přestali stýkat se svými přáteli a do obchodů jsme chodili jen v době, kdy tam bylo co nejméně lidí.

Přesto jsme se s touto nemocí potkali.

30. října mne začalo mírně škrabat v krku. Říkal jsem si, že jsem se asi nachladil při práci na zahradě. Druhý den se přidal suchý kašel. Manželka byla zcela zesláblá a v nohách cítila velmi nepříjemné brnění. Já jsem to řešil kapkami, manželka paralenem. Moc to nepomohlo. Další den ráno jsme měli problém vstát z postele. Točila se nám hlava, umýt se a vyčistit si zuby bylo zcela vyčerpávající. U mne se k tomu přidal pocit spálené kůže na nohách a změna hlasu. Drnčivě vibroval, jako bych mluvil přes nějaké plíšky z foukací harmoniky. Horečku ani pocit dušnosti jsme ale neměli. Přesto mne manželka donutila zavolat obvodní lékařce, jak bychom měli dál pokračovat. Dověděl jsem se, že musíme na testy. Také mi bylo sděleno, kde na internetu najdeme patřičný formulář k vyplnění. Mimo jiné jsme si tam mohli vybrat čas testu a jestli se necháme testovat na parkovišti před budějovickou nemocnicí, kde bychom si ale také museli vystát nějakou frontu, nebo na tamním letišti přímo z auta. Vybral jsem čas, zaškrtl letiště a vše jsem odeslal. Během pár minut mi přišla SMS s potvrzením našeho výběru.

Pak jsme si uvědomili, že doma nemáme dostatek potravin. Do obchodu jsme ale již jít nemohli. Naštěstí kamarád prohlásil, že to není problém a že si máme připravit soupis. Je dobré mít kamarády.

Cestu na budějovické letiště jsme druhý den celkem zvládli. Po příjezdu jsme byli čtvrtí v řadě. Vše tam fungovalo perfektně. U jednoho stanu překontrolovali naše údaje, u druhého nám špejlí s vatičkou prohrábli nos až někde v krku. Nepříjemné, ale nijak zvlášť. Pak již jsme měli jedinou vizi – co nejdříve se dostat do postele.

Odpoledne nám přítel přinesl nákup. Citrony, pomeranče, jablka, chléb, rohlíky a trochu šunky. Jen jsem mu do telefonu řekl, ať vše položí před dveře a raději zmizí. Pak manželka požádala charitu o každodenní přivezení poledního jídla, protože stát v kuchyni a něco vařit prostě nedokázala.

Změna symptomů nemoci u mne přišla tři dny po testech. V noci mne vzbudila silná bolest hlavy. Každý tep srdce jsem v hlavě cítil jako úder kladivem. Pokusil jsem se to řešit analgetiky a dalšími léky proti bolesti, ale vše selhalo. Během tří dnů jsem do sebe narval dvacet Nalgesinů, deset Paralenů, dvanáct čípků Indometacinu 50, dvě tablety Ibalginu 600 a šest tablet Sumatriptanu. Pak jsem již byl zcela v koncích. Nezabralo naprosto nic. Žaludek jsem měl v jednom ohni, bolest ale neustávala a při každém pohybu se ještě stupňovala.

V pondělí 9. listopadu dopoledne jsem již nevěděl jak dál, a tak jsem zavolal záchranku. Přímo v sanitce před domem jsem dostal kapačku s něčím. Bolest v hlavě pak pomalu odezněla. Pak jsem se od jedné zakuklené postavy dověděl, že by nebylo dobré, aby mne nyní odvezli na vyhrazené oddělení v nemocnici. Vše by se mohlo ještě víc zkomplikovat. Kdyby se ale intenzivní bolesti vrátily, tak mám volat a špitál bude nutný. Byl jsem rád. Žena mne dostrkala do postele a já jsem po dlouhé době opět na chvíli usnul. Zkrátím to. Intenzivní bolesti hlavy se opět vrátily. Do špitálu se mi ale nechtělo. A tak jsem zkusil poslední možnost. Z dřívější doby jsem měl doma tři tobolky s drceným, dekarboxylovaným konopím o mocnosti 7 % THC a 6,5 % CBD. Obsah jedné byl 0,32 g, dalších dvou po 0,2 g. Spolkl jsem tu větší a opět jsem si šel lehnout. Bolest se zmírnila, ale nepřestávala. V noci jsem si opět musel vzít Indometacinin v kombinaci se Sumatriptanem. Ráno jsem si vzal druhou tobolku a další den tu třetí. Bolesti postupně zcela ustaly.

Jak se dá dovodit porovnáním s jinými případy nakažení covid-19, patřil náš průběh nemoci k těm nejlehčím. Neměli jsme ani horečky, ani úporný kašel, ani jsme netrpěli dušností. Nemuseli jsme do nemocnice, nemuseli jsme polykat Remdesivir a nepotřebovali jsme dostávat kyslík. Přesto bylo několik dnů, kdy jsme si skutečně mysleli, že tentokrát to nezvládneme. Přiznám se, že si tak naprosto nedokáži představit problémy těch, kteří takové štěstí, jako byl tento náš „lehký průběh“, neměli. Mého kamaráda z dětství před dvěma týdny odvezli do nemocnice v Hodoníně s jiným problémem, než je covid-19. Nakazil se jím až tam. Po pár dnech utrpení zemřel.

Proč toto vše píši.

Každou chvíli jsme mohli v TV vidět demonstrace lidí, pro které povinnost nosit roušky, uzavření restaurací atd. je útokem na jejich svobody a lidská práva. Nechtějí být omezováni a nějaké výroky odborníků a politiků o nebezpečnosti této pandemie je nezajímají. Nevím, jestli to myslí vážně, nebo jestli jen vítají možnost předvádět se při každé příležitosti, aby ukázali, jací jsou hrdinové. Svým jednáním ale přímo ohrožují zdraví a životy jiných. Mimo jiné lidi starší, jako jsem já, a lidi nemocné, jako je má dcera, nebo jak byl můj kamarád z Hodonína.

Od začátku tohoto roku v Česku nemocí covid-19 onemocnělo přes 491 tisíc lidí. Z toho jich víc jak sedm tisíc zemřelo (údaj z 22. listopadu 2020). Mnozí možná právě proto, že došli do styku s demonstrujícími hrdiny z náměstí. Nemělo by tedy být naším lidským právem bránit se? A kam až můžeme při obraně svého zdraví a svých životů proti těm nezodpovědným „hrdinům“ z náměstí zajít?

Zdají se vám tyto mé úvahy hloupé? Jistě. Pokud si tu mou sebeobranu představíte tak, že budu střílet po každém, kdo se ke mně přiblíží bez roušky, tak je to hodně hloupé. Jenže není stejně tak hloupé to povykování o tom, že žádný covid-19 neexistuje a všechna ta opatření že jsou jen útokem na naše svobody a lidská práva?

Ještě pár slov k těm tobolkám s konopím.

O konopí se zajímám již dlouhou dobu a nějaké povědomí o něm tedy mám. A tak vím i to, že pro léčbu bolesti se užívá již tisíce let, a to s velkým úspěchem. Velkou zkušenost s jeho užíváním pro léčbu akutní i chronické bolesti má například i MUDr. Radovan Hřib z Anesteziologicko-resuscitační kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, kde působí jako přednosta oddělení léčby bolesti. Stojí zato si přečíst jeho práce, týkající se tohoto problému, nebo si poslechnout některou z jeho přednášek. Takže ten můj pokus s tobolkami s konopím nebylo jen až tak nepromyšlené plácnutí do vody. Přesto naprosto nevím, jestli právě konopí bylo tím, co mi tak výrazně pomohlo tam, kde všechna ta analgetika a další farmaka zklamala. Chtělo by to seriózní a dlouhodobý výzkum. Jenže já si nejsem jistý, jestli tady u nás něco takového skutečně probíhá.

Ale třeba se mýlím.


“Říkal jsem si, že jsem se asi nachladil při práci na zahradě.”

“Od zakuklené postavy jsem se dověděl, že by nebylo dobré, aby mne nyní odvezli na vyhrazené oddělení v nemocnici.”

Foto: shutterstock.com