Prostředí, ve kterém vyrůstáme a jsme vzděláváni, velkou měrou ovlivňuje to, jakým směrem se bude následně ubírat náš další život. Jak jsme vyrovnaní se sebou, jak jsme užiteční pro své blízké, jak svým chováním přispíváme ke zlepšování fungování společnosti? Vzdělávací instituce a jejich metodiky se mohou velmi významně podílet na tom, zdali si takové otázky za svůj život vůbec někdy položíme. V tomto díle našeho transpersonálního seriálu se s vámi podělím o poznatky z dle mého velmi přínosné přednášky H. Deana Leeho – „Vzdělání, seberealizace a společenská změna“.

H. Dean Lee získal formální vzdělání v ekonomice a transpersonální psychologii, avšak pravé nadšení našel až ve vzdělávání – uvědomil si totiž, že úpravou vzdělávání směrem k hledání ideálního způsobu seberealizace lze změnit svět. Společenská změna je podle něj totiž přímo závislá na počtu jedinců, kteří jsou schopni změnit sami sebe, a tím inspirovat ostatní k tomu samému. Od té doby procestoval Asii, Severní Ameriku i Evropu, a vydal se tak na celoživotní pouť získávání zkušeností z různých kultur a implementace toho nejlepšího do pokročilejšího modelu vzdělávacího systému.

Naprosto klíčovým faktorem by v tomto novém způsobu vzdělávání měla být snaha o nalezení ústředního motivu života daného studenta. Nicméně autentická seberealizace znamená pro každého něco jiného, není tedy možné ji předepisovat a tabulkově hodnotit napříč populací. Takzvaně seberealizující se člověk má podle Leeho nejméně čtyři základní charakteristiky. Má více či méně konkrétní povědomí o tom, co je jeho představou smyslu života. Svoje vnímání a prožívání smyslu života však neustále posouvá a rozšiřuje – s časem by se náš životní cíl měl ideálně prohlubovat, upřesňovat, vyvíjet. Seberealizující se člověk nemá problém vnímat a prožívat lásku, sounáležitost a měl by na své seberealizaci pracovat ve jménu něčeho mnohem většího, než je jen on sám. Samozřejmě je možné najít ještě další charakterizující vlastnosti. Velmi stručně řečeno by však tento způsob existence měl být cílem našich edukativních snah.

Z těchto premis vychází také kontinuální povaha tohoto „cíle“ – není to nějaký definitivní stav, kterého je třeba dosáhnout, či okénko na seznamu úkolů, které si můžeme jednou provždy odškrtnout. Je to celoživotní proces, který je potřeba dětem představit, který je potřeba vidět. Naše cíle totiž neustále získávají nové rozměry měnícími se podmínkami prostředí. Současná společnost má před sebou změny tak velké, že je velice těžké předvídat budoucí vývoj konkrétněji. Co však stále předvídatelné je, jsou základní lidské potřeby – pokud se postaráme o ty, budeme samozřejmě moci lépe čelit zatím neznámým výzvám budoucích let.

Co by se tedy změnilo, kdyby jedním z hlavních cílů našeho vzdělávacího systému byla seberealizace jedince? Seberealizace je nejlépe předávána pomocí příkladu – vyučující by tedy ideálně měli být seberealizující se lidé. Děti se totiž ve většině případů učí intuitivním kopírováním vzorců chování osob, které se v jejich životě vyskytují. Největší vliv mají samozřejmě lidé, kteří se vyskytují v naší bezprostřední fyzické či alespoň psychické blízkosti; v nízkém věku jde tedy převážně o učitele a rodinu – v domácí výchově totiž fungují obdobné principy: jestliže rodič neustále vnucuje svému dítěti pravidla a způsoby přístupů k problémům, které u sebe neaplikuje, nemůžeme od takovéto výchovy zpravidla očekávat velkou účinnost. Mimo předávání vzorců chování skrze příkladný život by bylo potřeba také pozměnit celkovou koncepci předávaných vědomostí.

Jedním z hlavních pilířů by samozřejmě měla zůstat příprava na praktické aspekty života ve společnosti. Začít by se mělo úplnými základy praktických dovedností a manuální i mentální zručnosti, které pomohou rozvinout samostatnost a nezávislost dítěte. V rámci tohoto pilíře by se děti naučily fungovat v daném prostředí: od lekcí vaření, uklízení, oprav až k abstraktnějším aspektům, jako je například organizace času či nakládání s penězi a technologiemi. Předáním těchto znalostí se v dospívajících jedincích může vytvořit pocit zdravé sebejistoty pocházející ze zvládnutí esenciálních faktorů samostatného fungování v rámci společnosti.

Další důležitou součástí celistvého vzdělávání budoucnosti by mělo být představení a předání praktik a prostředků vhodných k navazování a udržování zdravých, smysluplných a naplňujících vztahů – nejen s ostatními, ale i se sebou samým. Zde by mělo jít stručně o to, abychom se naučili vnímat a zvládli uchopit emocionální, psychologické, společenské a třeba i spirituální aspekty nás samotných. Z těchto zčásti introspektivních snah by poté mohlo vzejít hlubší a konkrétnější uchopení vnitřního smyslu a toho, jak skutečně chceme interagovat se svým okolím.

Podobnou úlohu by měl mít také třetí mezioborový pilíř tohoto nového způsobu výuky – snaha o sebepoznání. Platí totiž, že poznáním světa se učíme o sobě a naopak poznáváním sebe dostáváme i lekce o světě. Podtrhujícím principem této výuky by měl být všeobjímající princip propojenosti všeho v tomto vesmíru – jsme součástí většího celku, a tak je také potřeba uvažovat. Z poznatků těchto disciplín může pro člověka vyplynout jednak velká zodpovědnost, kterou není radno brát nalehko, ale také pokora a pocit propojenosti se světem kolem sebe, což je pro většinu zástupců společenského druhu homo sapiens rozhodně obohacující.

Mimo již zmíněné je také potřeba zrevidovat, jakým věcem je ve výuce dáván velký prostor a jakým naopak vůbec žádný. Typickým příkladem můžou být vědomosti, týkající se života obecně. Relativně velký prostor je v současnosti věnován lidskému životu od porodu přes dospívání až k sexuálnímu aktu a opětovnému vzniku dalšího života – vše samozřejmě jen z biologického/materiálního hlediska. Malý, ne-li žádný prostor je však věnován umírání a smrti. Od svých rodinných příslušníků mají děti o smrti většinou velice malé povědomí, často s negativní konotací, a filmy či seriály také nejsou ideálním zdrojem informací na toto téma. Vpravení do střízlivé reality, kde smrt je další součástí života, o které je dobré uvažovat a kterou je potřeba vnímat, tak k člověku přichází velice pozdě a ve velkém množství případů nikdy.

Další ve vzdělávání přehlíženou součástí lidství je spirituální aspekt naší existence. Ať již u sebe spiritualitu vnímáte, či ne, je důležité se nad tímto rozměrem alespoň zamyslet. Nicméně prakticky jediné, co se dnes ze spirituálního hlediska ve škole dozvíte, je historie organizovaných náboženství. Možnost, že by člověk své spirituální nastavení měl sám zkoumat a hledat, se tak skoro ani nenabízí. Tímto způsobem pak dochází k faktickému omezení lidské existence pouze na materiální a psychologické aspekty, což pro velkou množinu lidí nemusí být dostačující. Měli bychom našim potomkům nabídnout cesty k prozkoumání co nejširšího spektra přístupů k vlastnímu bytí – například i skrze meditace anebo jiné introspektivní metody.

Neméně důležitými oblastmi života jsou láska (všeobecná i romantická), ale také sexualita. Tyto oblasti by neměly být opomíjeny nebo být odbyty jednou přednáškou externího  lektora o nebezpečích sexuálně přenosných chorob. Jsou totiž pro další život téměř každého jedince velice důležité. Přesto naše mláďata necháváme prakticky nevybavena vstoupit na takto komplexní hrací pole. Dopouštíme se tak toho, že prvními „výukovými“ materiály k tématu sexuality jsou pro ně pornografická tvorba či erotické filmy. Neméně škodlivé je pak také nevěnování se problematice budování zdravých mezilidských vztahů. V rodinách často nejsou ideální podmínky, problémy se řeší násilnými způsoby (ať už psychicky, či fyzicky) a děti nemají možnost vidět jiný, třeba zdravější postup, který by mohly intuitivně okopírovat.

Pozornost však dnes není věnována ani změněným stavům vědomí. Většinou se problém opět řeší přednáškou (v lepším případě faktickou) o psychotropních látkách, která má vyloženě varovný až výhružný charakter. Prostor není vůbec věnován vrcholovým stavům (peak experiences) navozeným například sportem, meditací, tancem či vědeckými objevy. Toto jsou jen příklady mnoha forem změněných stavů vědomí, které během svého života zažívá každý jedinec. Měli bychom dětem pomoci najít zdravé formy postupů, jak se k změněným stavům vědomí dostat – pomoci jim najít směr, který je pro ně vyhovující.

Studii, která podporuje minimálně části obsahu přednášky H. Deana Lee, provedla v Británii nadace Education Endowment (EEF) – nezisková organizace, která se snaží o minimalizaci propasti ve vzdělání mezi dětmi z „normálních“ a nízkopříjmových rodin. O této studii vyšel v roce 2016 popularizační článek například na webu Quartz: „Teaching kids philosophy makes them smarter in math and English“. EEF testovala efektivitu zavedení hodin filozofie pomocí dlouhodobého experimentu za použití výukového programu P4C (philosophy for children), který byl navržen v sedmdesátých letech profesorem Matthewem Lippmanem. V roce 1992 byla pak ve Velké Británii založena Society for the Advancement of Philosophical Enquiry and Reflection in Education (SAPERE), jež měla za cíl tento program implementovat na 60 školách po celé zemi.

Program SAPERE se nezaměřuje na čtení textů Platona či Kanta. Je koncipován spíš na příběhy, básně či videoklipy inspirující u žáků diskuze na filozofická témata. Cílem je pomoci dětem kriticky myslet, formulovat i pokládat otázky, podílet se na konstruktivní konverzaci a rozvíjet své argumentační schopnosti. Více než 3000 devíti- a desetiletých dětí participujících v této studii se po dobu jednoho roku jednou týdně účastnilo těchto hodin filozofie – diskuzí o konceptech, jako je pravda, spravedlnost, přátelství či vědění, prokládaných prostorem k vnitřní reflexi, kladení otázek apod.

U dětí v této studii byly pozorovány zlepšené výsledky v matematice a čtení, ačkoliv tyto filozofické kurzy nebyly navrženy, aby zvyšovaly výkon studentů v jiných předmětech. Průměrně bylo pozorováno zlepšení ekvivalentní k dvěma měsícům výuky navíc. U dětí pocházejících z nepříznivých sociálních podmínek bylo zlepšení ještě drastičtější – posun ve čtení byl ekvivalentní ke čtyřem měsícům výuky navíc, zlepšení matematických schopností o tři měsíce a psaní o dva. Tyto změny měly trvalý charakter i poté, co kurz filozofie skončil.

Konečné posouzení, zda je tento přístup k vzdělávání našich budoucích generací validní, či ne, nechám opět na vás. Prosím vás ale, abyste se nad jednotlivými částmi této statě alespoň zamysleli a uvážili, zdali podle vás za implementaci nestojí alespoň některé části představené reformy. V případě zájmu můžete celou přednášku Hsuieha Deana Lee v anglickém znění najít na https://slideslive.com/itc/.