Letošní vydařená houbařská sezóna je v plném proudu. Na sociálních sítích i u svých sousedů a známých můžeme sledovat, jak ti, kdo vědí nebo umějí hledat, nosí z lesa domů koše plné praváků, bedel a růžovek. Znalci přidávají i všemožné kotrče, holubinky, klouzky, penízovky či fialové lakovky. A někteří z nich i houbu, která vypadá mnohem lépe, než jak zní její jméno: slizečku porcelánovou.
Slizečka je houba z řádu pečárkotvaré (Agaricales), čeledi Physalacriaceae. Nejbližší
příbuzné jsou známé václavky a méně známé penízovky a kornatce, tedy houby, které rostou
na dřevě stromů, které svým podhoubím rozkládají. To stejné dělá i slizečka. Konkrétně ji
můžeme najít na javorech, dubech, olších, slivoních, lipách, břízách, jasanech, habrech.
Nejčastěji ale roste na bucích. Parazitovat může na odumírajících částech (pařezech, padlých
kmenech) i na živých stromech.
Tato houba byla poprvé vědecky popsaná v roce 1794 německým botanikem Heinrichem
Adolfem Schraderem, který jí dal vědecký název Agaricus mucidus. Později byla zařazená do
rodu Oudemansiella, který bychom mohli česky nazvat slizečky, ovšem tento latinský název
odkazuje na nizozemského mykologa Cornela Antona Oudemanse (1825–1906), po kterém
byla tato skupina hub pojmenovaná v roce 1881. Slovo „mucidus“ podobně jako „slizečka“
naznačuje, že je houba pokrytá vrstvičkou průhledného slizu.
Klobouk slizečky porcelánové je 20–80 mm široký, vyklenutý, průsvitně bílý, někdy našedlý,
za vlhka slizký a velmi lesklý. Třeň („noha“) je vysoký 3–10 cm a široký 2–8 mm, válcovitý,
většinou zakřivený, bílý, odspodu u starších plodnic často našedlý, dutý, v horní třetině s
bílým prstenem. Lupeny má připojené, široké, průsvitně bílé. Průsvitně působí také dužina.
Při dobrém světle a trošce představivosti svojí křehkostí, leskem a barvou tato houba
skutečně připomíná bílý porcelán.
Slizečka je tedy velmi fotogenická a nadto ještě i jedlá houba, pouze některé prameny uvádějí
mírnou toxicitu, kterou odstraníme očištěním od slizu a tepelnou úpravou. Díky svému
vzhledu a parazitování na buku a dalších stromech prakticky není zaměnitelná. Sbírat ji
můžeme od srpna do listopadu. Chutí a vůní je však nevýrazná, vhodná spíše do směsi v
kombinaci s chutnějšími druhy.
Čím si tedy zaslouží naši pozornost? Podhoubí obsahuje mucidin, který působí proti
mykózám. Ano, trochu paradoxně je tato látka obsažená v této houbě antimykotikum a
fungicid, tedy něco, co může hubit jiné houby a plísně, zvláště ty, které napadají lidské tělo.
Přesněji působí tak, že inhibuje elektronový transport v cyklu mitochondriálního dýchání na
cytochromu b a C1.
Mucidin byl prvním originálním československým antibiotikem s významným protiplísňovým
účinkem. Byl součástí masti s názvem Mucidermin, která byla využívaná při léčbě kožních
onemocnění, ale její výroba byla později zastavena. Dnes tuto ochrannou známku
(pravděpodobně) vlastní nadnárodní farmaceutická společnost Teva (Teva Pharmaceutical
Industries Ltd.) z Izraele, nástupnická společnost bývalé Galeny, státního podniku.
Na účinky mucidinu upozornili v roce 1974 mezinárodní odbornou veřejnost studií Effects of
the New Antifungal Antibiotic Mucidin RNDr. Václav Šašek, CSc., a RNDr. Vladimír Musílek,
CSc., mykologové z Laboratoře experimentální mykologie Mikrobiologického ústavu AV ČR.
Pomocí laboratorních pokusů dokázali, že mucidin je v boji s mykózami a plísněmi až 5x
silnější než dosud používaný nystatin (součást léků Fungicidin a Mycostatin, užívaných na
kandidózy) nebo pimaricin (také známý jako nataricin, používá se jako voskový obal sýrů a na
léčení rohovky).
Látka se stejným chemickým vzorcem a stejným působením, pouze jiným názvem –
strobilurin, byla nalezena i u penízovky nahořklé (Strobilurus tenacellus), která patří do stejné
čeledi jako slizečka. Také tato houba je jedlá, pouze mírně nahořklá, jak už napovídá její
název. Tato látka byla v nedávné době (1997) registrovaná a schválená jako fungicid
používaný v zemědělství na eliminaci různých houbových onemocnění rostlin (např. plísně,
rzi, sněti, padlí atd.). Váže se na rostlinné vosky a pro člověka nepředstavuje v normálně
používaných dávkách nebezpečí (nejsou zprávy o reprodukčních, vývojových nebo
karcinogenních účincích), ovšem prokázala se toxicita pro ryby a vodní bezobratlé živočichy.
Bohužel se mi nepodařilo nikde vypátrat, jakým způsobem lze slizečku nejlépe využít k
léčebným účelům, ale mohli bychom si zkusit vyrobit tinkturu (popřípadě ji konzumovat jako
jakoukoliv jinou jedlou houbu). Vezmeme sušené plodnice nakrájené na kousky a zalijeme
lihovinou s obsahem alkoholu minimálně 40 % (někdy se uvádí 100 g sušené houby na 1 litr
alkoholu). Necháme louhovat na temném místě minimálně měsíc, ideálně každý den
protřepeme. Nakonec scedíme pomocí plátýnka. Takto připravenou tinkturou můžeme potírat
místa napadená plísní, mykózou apod.
“Nejbližší příbuzné jsou známé václavky”
“Podhoubí obsahuje mucidin, který působí proti mykózám”
