Pukléřka islandská je známá ze složení různých léčivých preparátů jako „islandský lišejník“. Skutečně jde o lišejník, rostoucí na Islandu – ale i jinde v Evropě, zvlášť v chladnějších oblastech. Najdeme ji dokonce i v České republice, hlavně v Jizerských horách, Krkonoších a Jeseníkách, kde tvoří působivé zelené trsy v horských smrčinách a na vřesovištích.
Stélka neboli tělo tohoto lišejníku je 7,5–15 cm vysoké, keříčkovitého vzrůstu. Větve bývají rýhované nebo stočené do trubiček, končí zploštělými laloky. Horní strana má v mládí olivově zelenou, později hnědou až tmavohnědou barvu, spodní strana je bělavá. Plodnice (apothecia) je kulatá nebo oválná, ploše miskovitá, zpočátku zelená, později hnědá.
Přirůstá k podkladu v jednom bodě, odumírá odspodu a dorůstá na vrcholu. Pukléřka snese i měsíce trvající sucho. Pukléřka islandská je zasucha chrastivá a lámavá, ve vlhku měkká a kožovitá.
Díky výrazně zelené barvě a keříčkovitému tvaru si pukléřku islandskou s jinými našimi lišejníky nespletete. Nejpodobnější je pukléřka zelenavá (Tuckermanopsis chlorophylla/ Cetraria chlorophylla), která je menšího vzrůstu než Pukléřka islandská a má podobné, i když slabší účinky.
Zelenou barvu pak má už jen terčovka olivová (Cetrelia olivetorum), blízká příbuzná pukléřek, ta ale netvoří vzrostlé trsy. Ostatní naše lišejníky jsou většinou šedé nebo šedohnědé.
Na rozdíl od příbuzných terčovek, které rostou na kůře stromů nebo na kamenech, rostou pukléřky nejčastěji přímo na zemi nebo na hnijících kouscích dřeva. Vyskytují se většinou na chudé kyselé půdě, především v suchých (podle jiných pramenů naopak ve vlhkých) jehličnatých lesích, na písčitých půdách, vřesovištích a horských slatích, mezi mechem a trávou.
Dužnina specificky voní, chuť má hořkou. Mezi nejdůležitější látky obsažené v tomto lišejníku patří lichenin (až 70 %) a isolichenin, pektiny, ligniny a lišejníkové kyseliny (kyselina fumarová, protolichesterinová, cetrarová, uzninová), vitamin A, jód a také zvláštní druh chlorofylu, thallochlor.
Lichenin je glukan (škrob). Je velmi výživný, tvoří hlavní část potravy evropských sobů – a z menší části i našich předků. Mletou pukléřkou se nastavovala mouka na chleba nebo ovesná kaše. Z čisté pukléřkové mouky se peklo tradiční vánoční pečivo.
Kyselina fumarová je jedna z ovocných kyselin. Pod označením E297 se používá v potravinářství jako regulátor kyselosti (je 5x kyselejší než kyselina citronová) a silný antioxidant. V klasifikaci „éček“ má stupeň 1, tedy naprosto neškodná látka.
Naopak má zdravotní benefity: její estery prokazatelně pomáhají při léčbě sklerózy multiplex. Mají také specifický imunomodulační efekt, který pomáhá při léčbě některých autoimunitních onemocnění, např. psoriázy. V poslední době je intenzivně zkoumaná kvůli použití v nanomateriálech (metal-organic frameworks).
Kyselina uzninová má výrazný antibiotický účinek proti několika druhům bakterií. Ve střevním traktu se ale rozkládá, proto je nejlepší ji využít při zevní aplikaci jako antiseptikum a protizánětlivěpůsobící látku.
Pukléřka islandská se může tedy aplikovat na špatně se hojící rány nebo jako kloktadlo při zánětlivých onemocněních ústní dutiny a hltanu. Používá se i při katarech žaludku, průjmech a dalších žaludečních potížích.
Slizy obsažené v Pukléřce islandské navíc uklidňují sliznici žaludku, povzbuzují činnost trávicího traktu a svou jemnou hořkostí vracejí chuť k jídlu. Z dalších účinných látek obsahuje kyselinu protolichesterinovou, která účinkuje proti plicní tuberkulóze.
Důležitý je i obsah jódu, který se jinak v potravě vyskytuje jen vzácně a často do ní bývá přidávaný uměle. Jód je potřebný pro správnou funkci štítné žlázy a pro vývoj plodu, proto se u těhotných žen doporučuje jeho příjem navýšit až dvojnásobně.
Léčivá je celá stélka, tedy celé tělo lišejníku. To se sbírá, suší a někdy i drtí. V 18. století byla Pukléřka islandská na návrh botaniků a lékařů Carla Linného a Giovanniho Antonia Scopoliho zařazená do většiny evropských lékopisů; v některých se udržela dodnes.
Používat se může vnitřně (v nálevu) i zevně, často je součástí léčivých směsí, pastilek a mastí. Tradičně se Pukléřka islandská užívá jako stomachikum (lék na problémy žaludku), expektorans (pomáhá odstranit hlen z dýchacích cest) a mucilaginosum (tvoří ochranný povlak na sliznicích).
Pukléřka islandská – kdy využít?
Je doporučovaná při zánětech horních cest dýchacích, bronchitidě a tuberkulóze, také při nechutenství (zvyšuje tvorbu žaludečních šťáv a tonizuje), proti průjmům a trávicím obtížím, při problémech se sliznicí dýchacích cest nebo žaludku (např. při žaludečních a dvanácterníkových vředech). V severských zemích se používá při léčbě cukrovky, plicních nemocí a katarů, zevně na hnisavé rány, vředy, popáleniny a v gynekologii.
Navzdory tomu, že dřív, hlavně v případech nouze a hladu, byla Pukléřka islandská konzumovaná ve velkém, se doporučuje při jejím užívání opatrnost a pečlivé dávkování. Může vyvolávat nevolnost, závratě a nebo také (paradoxně) průjmy.
Přečtěte si také o Locice Jedovaté.
Další informace naleznete na stránkách Wikipedie.
