Ota „Jahtecky“ Blail

Dreadatý gymnaziální profesor a zakladatel rádia Rastafari

Sedmatřicetiletý profesor biologie a zeměpisu s hlavou plnou dreadů? Ano, existuje. A to dokonce v naší české kotlině, přesněji řečeno v Žatci. Jmenuje se Ota Blail, používá umělecké jméno Jahtecky a kromě vlastní reggae kapely se věnuje i internetovému rádiu Rastafari, u jehož vzniku před lety stál. Musím říct, že rozhovor byla velká pohodička. 😉

Jindřich: Já tě znám díky Rastafari rádiu, ty jsi jeho zakladatel?

Ota: Jo, já a Pepe Mlnařík z Třeboňska. My dva jsme to dali dohromady a Pepíkovo žena Misha nám v tom udělala pořádek :).

Jindřich: Vy fungujete výhradně jako internetové rádio, jestli se nepletu…

Ota: Je to tak.

Jindřich: Co bylo tím prvotním impulzem pro nastartování rádia?

Ota: No, první impulz byl ten, že v souvislosti s profilem naší kapely na Bandzone se nám ozval jeden kluk z Domažlic, že zakládá rádio na nějakým jednoduchým internetovým systému, a že by chtěl, abych mu dal na Bandzone reklamu. Jenže já to tam udělat neuměl, ale vyplynulo z toho, že jsem pro něj začal vysílat. Ono to teda bylo strašně terénně… z domova, hrozně nekvalitně a tak. No, a přidal se k tomu právě Pepík, s kterým jsem se znal přes reggae muziku v Plzni, kde jsme se oba potkávali, protože jsme tam po studiích žili. A Pepe, protože je to webař a ajťák, se to snažil po tý technický stránce vylepšit. Nakonec to došlo k tomu, že jsme rozjeli vlastní rádio. Takže zjednodušeně šlo o to, že já už v něčem takovém působil a oba jsme si řekli, že je to dobrej nápad a hlavně že by to mohlo propojovat českou scénu, což je rybníček, kterej je zbytečně moc rozkouskovanej na menší louže, který maj mezi sebou leckdy rozličný pnutí. To je vlastně ta hlavní myšlenka. Prostě jsme si řekli: „To bychom mohli zkusit a spojit všechny do nějaký jednoty.“ A samozřejmě se nám taky hrozně chtělo vysílat reggae muziku.

Jindřich: To mi trochu připomíná českou konopnou scénu…

Ota: Slyšel jsem…

Jindřich: Od kdy Rádio Rastafari vůbec funguje?

Ota: Rádio jsme spustili na Vánoce 2010.

Jindřich: Má smysl se ptát na vaše zaměření?

Ota: Jdeme samozřejmě hodně do reggae, do religiozity, do konopí… Proto spolupracujeme třeba s Pirátama, se kterýma máme nějaký společný myšlenky a cíle. Vedle konopí třeba svobodnou hudbu. V podstatě to, co děláte v ROOTS. Všechno tohle je nám blízký. Samozřejmě největší část naší práce je propagace reggae hudby, reggae hudební scény a dění, který se tam odehrává. Zároveň díky Pepíkovi, kterej je technicky hodně zdatnej a akční, jezdíme streamovat žánrový koncerty, festivaly a podobně. Takže ty hlavní pilíře jsou vysílání muziky, streamování festivalů, podpora akcí, podpora iniciativ.

Jindřich: To všechno děláte pořád jen ve třech?

Ota: No v podstatě ano, ale, to víš, „do projektu“ v posledních letech přišly už tři děti… Teď se k nám přidala ještě Petra Kačabová, což je saxofonistka z naší kapely, další velkou posilou je Franta Regenerátor a Koudelka, oba tvůrci kapely ExT Band a krásnýho festivalu Right News Music Garden, pak technici Sevak a Bodík a potom kupa DJs, super lidí z českejch (často internacionálních) sound systémů, kteří tu „unity“ cejtí podobně. Takže v podstatě se ten základní tým pohybuje kolem těch tří až čtyř lidí, ale širší okruh tvoří dalších dobře deset až patnáct dalších sahajících až do Bristolu. Takže je základní tým, kterej rozhoduje, a potom ten širší tým, kterej pomáhá tvořit a konat. Ještě bych měl možná dodat, že jsme za tím účelem založili i neziskovku, takže je to normálně spolek Rastafari, protože jsme chtěli mít nějakou právní formu. Sice teď není čas shánět příspěvky a dotace, ale rádi bychom, protože čím víc bychom sehnali, tím víc bychom tomu mohli věnovat času a osekat jinou práci. Já vlastně pořád hledám způsob, jak se věnovat těmhle aktivitám mimo svůj pracovní čas, aby rodina nezchudla… Je to těžký, ale dobrý :).

Jindřich: Proč podle tebe lidi v dnešní době, kdy si můžou stáhnout jakoukoli hudbu z internetu, ještě poslouchají rádio?

Ota: Ono je zajímavý, že když se podíváš na místa, odkud se na naše rádio lidi připojujou, tak tam teď máme asi 160 států, což je zajímavý. A když jsme koumali, tak Franta Regenerátor povídá: „Hele, třeba britský rádia mají ty čísla podobný, jako my. Jeden den mají víc posluchačů oni, jinej my.“ My jsme vydali mobilní aplikace pro android a pro telefony s Windows a ty si hodně stahujou třeba lidi ve třetím světě. Ale k té tvé otázce. První věc je, že už se rádia neposlouchají tolik, co dřív. To je jasný. Na druhou stranu ti, co ho poslouchaj, to dělají proto, že my děláme výběr skladeb za ně. Oni se třeba v tom reggae chtějí zorientovat, tak si pustí rádio, kde jim někdo tu hudbu naservíruje.

Jindřich: To znám. Taky to kombinuju a někdy si pustím hudbu sám a někdy nechám někoho, aby zahrál a překvapil mě.

Ota: Je to tak. Já třeba si někdy pustím samolibě nějaký svůj tři čtyři roky starý záznam a je to pro mě taky zajímavý, protože si kolikrát řeknu: „Ty jo, tohle jsem si už dlouho nepustil…“. Takže jo, je to tak. My za ty lidi vlastně uděláme kus práce, kdy by oni museli projet tu složku s hudbou a projít si tím rozhodováním stylu „co já si dnes pustím?“. A čím víc té hudby máš, tím víc se v tom topíš.

Jindřich: Tak se rovnou zeptám, z čeho provoz rádia platíte?

Ota: Hlavní zdroj jsou dobrovolný příspěvky, bohužel česká reggae scéna je taková, že i když jsme rozjeli celkem zajímavej e-shop, kde vlastně všechny tři strany, jak prodejce, tak my, tak kupující na tom vydělají, tak se ukázalo, že česká reggae scéna nic nekupuje. Občas přijde nějaká jednorázová injekce, a pak hodně dělají Piráti a jejich participativní rozpočtování, kde se nám za poslední dva roky podařilo získat zajímavý kačky, za který jsme třeba pořídili část terénního vybavení na to streamování.

Jindřich:  Teď trochu odbočím od rádia – ty hraješ v kapele, ale já ani nevím, co hrajete a jak se jmenujete…

Ota: Hrajeme reggae a jmenujeme se Jahtec Jammin‘ Job (pozn. redakce: slovo Jahtec zní při vyslovení přibližně jako Žatec). Teď mě napadá, že ty jsi z Karlovarska a v Lokti v Rytířském sálu Loketského hradu se jednou, dvakrát do roka koná reggae akce a my tam teď, tuším v březnu, budeme hrát, tak se tam můžeme potkat.

Jindřich:  To se mi určitě ozvi…

Ota: Jinak snažíme se o klasický roots reggae trochu šmrncnutý dubem. Částečně jsme ze Žatecka, ale většina lidí je teď v Praze, takže klasický komplikace v dopravě, jak se sejít na zkoušení a tak. Ale držíme to, jak se dá. Ale je to těžký. Navíc tam hraju já i moje žena, takže při koncertech je to tak, že v létě jezdí naše malá, budoucí členka kapely, s námi, nebo úřadujou babičky. Je to opravdu boj. Na druhou stranu to prověřuje to nadšení.

Jindřich: Co tvé umělecké jméno Jahtecky? Jak to vzniklo?

Ota: Vzniklo jako odnož jména kapely a odkazuje na dvě věci: jednak na Žatec (Jahtec) a druhak na zásadní výraz v reggae a rastafariánské kultuře, což je „Jah“ – označení pro nejvyššího Stvořitele. To slovo přišlo naprosto spontánně, není to výsledek dlouhého vymýšlení a kombinování – doslova spadlo z nebe.

Jindřich: Ty jsi v civilním životě učitel, že?

Ota: No, momentálně z půlky. Ale ano, jsem úča. Teď mám poloviční úvazek a ten zbytek se snažím sehnat z jiných aktivit. Ani ne tak kolem muziky, jako spíš kolem čajů… Ale ano, primárně učitel.

Jindřich:  Co jsi učil za předměty?

Ota: No, učím tady na gymplu v Žatci zeměpis a biologii, to jsou moje obory. Jinak, když jsem byl ještě v Plzni, tak jsem prolezl víc typů škol. Ale momentálně jsem pan gymnaziální profesor. Proto jsou mi vlastně blízký i ty vaše témata. Já to žeru.

Jindřich: Neměl jsi trošku při hledání práce v tomhle oboru potíže s tím, jak vypadáš?

Ota: (smích) Tehdy ne, protože jestli myslíš přímo dready, tak já to mám trochu naopak, než mnozí jiní. Já je mám teprve asi čtvrtej rok. Tehdy jsem si řekl, že už jsem dost starej na to, abych je měl. Takže ten vývoj u mě byl opačnej. Já k nim dozrál a zrovna kolem mě byli lidi, co je uměli dělat a postupně po jednom mi je přidávali. Tou dobou jsem učil na třech školách najednou a ti moji kolegové měli šanci strávit to postupně. Přibejvaly neviditelně, a když to pak byla celá hlava, nikomu to ani nepřišlo. Takže přímo otevřenej přiznanej problém s tím nemám. Pravdou je, že teď už jsem jen na jedný škole, ale k tomu nedošlo kvůli dreadům. Tam došlo k nějakým reorganizacím a já jsem takovej, že když je něco na ho*no, tak já to řeknu. No a tamní ředitelka nebyla ten typ, co si ráda vyslechne jinej, než pochvalnej názor. A v současný práci to kolegové berou. Jestli si tajně něco šuškaj, je to jejich věc. Rodiče študáků, s nimiž se znám, se mě akorát občas zeptaj, jestli kvůli tomu nemám problémy a u študáků je to spíš plus. Já musím říct, že pro mě ty dready, byly zajímavý nejen kvůli muzice a filozofii, ale i jako takovej sociologickej experiment. Jak se ke mně bude chovat okolí. Jestli to chování třeba změní. A musím říct, že jsem příjemně překvapenej, že k ničemu takovýmu nedošlo. Ono to chce rychle promluvit, aby lidi zjistili, že člověk není až tak z Marsu, jak napovídá, a pak už je to normální.

Jindřich: Jak vůbec žiješ? Jaký je tvůj životní styl? Žiješ v paneláku, nebo v baráčku…

Ota: V tom je asi ten největší rozpor mezi filozofií rastafari a mým životem. I když osobně to úplně jako rozpor nevnímám. Jsou totiž možný dva přístupy. Buď se lidi úplně odstřihnou od společnosti, od toho Babylonu, a žijou život rámci téhle filozofie, kterej je o to čistší, nebo v tom naopak zůstanou a snaží se nějak na to svoje okolí působit svým příkladem. Ono to zní asi trochu nabubřele, jako že chci já někomu dávat příklad. Tak to ale není. Lidi se můžou nechat inspirovat. Já v současnosti žiju v panelákovým bytě v Žatci. Sice na pěkným místě, ale je to panelák. Vyrážíme do přírody, co to jde, jezdíme na chatu na Rabštejnsko, kde to je naprosto bohovský a snažíme se tam být co nejvíc a tak. Je to daný tím režimem a financema. Máme ale záměr přesunout se do baráčku a žít trochu blíž tý filozofii, ale zatím je to takhle. Máme malý děcko a i ta muzika dělá svoje. Mít barák a starat se o něj znamená otázku, jestli by člověk měl pak čas jezdit na koncerty. Taková složitá volba. Z toho paneláku samozřejmě nejsem úplně nadšenej, ale zase mám čas věnovat se rádiu a muzice. Je to něco za něco.

Jindřich: S tím souvisí moje další otázka. Jaké máš plány do budoucna?

Ota: No, co se týče rádia, rádi bychom samozřejmě sehnali takový financování, aby rádio bylo soběstačný. Což momentálně není. Náklady rádia totiž tvoří hlavně poplatky za hudební práva, které nejsou malé. Celkově se mu chci ale věnovat víc. Rádi bychom se alespoň částečně profesionalizovali, abych věděl, že se můžu den dva týdně věnovat jenom jemu. A aby ten nástup byl rychlej, protože nápadů je spousta, ale není čas je realizovat.

No a osobně bych se chtěl přesunout někam, kde uděláš tři kroky a jsi v trávníku a dál se věnovat kapele. Musím říct, že můj život je po těch letech hledání se nastavenej tak, že jsem hodně spokojenej. Akorát ta lokace by se mohla trochu změnit. Ale učím přesně tak dlouho, aby mě to ještě bavilo, do toho dělám ty čajíčky, reggae a samozřejmě se věnuju rodině.

Jindřich: Ty čaje máš nějak spojené s tím klubem Budík v Žatci?

Ota: Jo. Budík je vlastně spolek, kterej jsme založili za účelem probuzení města, protože Žatec je mimořádně ospalý město. Funguje to jako klub s čajovým rozměrem. Není to čistě čajovna, můžeš si tam dát třeba i pivo. Je to zázemí, kam mohou chodit lidi se svými nápady a vizemi. V Budíku je prostor a v létě i krásná terasa, má to právní formu a máme propagační kanály, takže je všechno připravené na realizaci nejen našich nápadů. Bohužel, žatecký s novými nápady moc nechoděj. V rámci toho klubu třeba probíhá kroužek programování pro školáky, kterej má velkej úspěch.

Jindřich: Vydělá si na sebe aspoň Budík, nebo dotuješ i ten?

Ota: Zpočátku jsem to dotoval, ale naštěstí se podařilo dostat se do fáze, kdy se mi asi tři čtvrtiny toho, co jsem tam nalil, vrátily. Na základní provoz si už vydělá. Nevydělá si ale na pracovní sílu. Brigádníci a dobrovolníci si ale něco málo odnesou, pak tam máme zaměstnanou holku na dotaci, což bych chtěl využít ještě aspoň u jednoho, ideálně u dvou lidí. V současnosti i na mě něco zbyde, ale není to tolik, kolik mi chybí z gymplu.

Jindřich: No, Žatec, kromě toho, že je ospalej, je docela malé město, ne?

Ota: No, zas tak malej není. On má skoro dvacet tisíc obyvatel. Znám města s polovičním nebo čtvrtinovým počtem obyvatel, který žijou pětinásobně. Je slavnej chmelem, je tady spousta památek, teď usilujou o začlenění do seznamu UNESCO a vzešla odsud i řada významných a zajímavých osobností kultury. Ale prostě, Sudety, no. Navíc to vedení města od sametový revoluce… Tady se řešily soukromý byznysy a rozvoj města se moc neřešil. Takže lidi tady jsou strašně odnaučený žít komunitní společnej život. Vyrazit spolu na náměstí a něco tam zažít, to tu prostě, krom mimořádnejch hromadnejch akcí v režii města typu advent či Dočesná v podstatě neexistuje.

Jindřich: Podle mě je tohle problém celých Sudet. Žiju v nich také, takže vím, o čem to je.

Ota: Určitě. Lidi mi teda říkají, že to je problém celý republiky. Ale v Žatci právě vzhledem k počtu obyvatel, kdy to není úplná prdelka, je to fakt extrém. Když ti řeknu, že Budík živí parta 15 až 30 lidí, který přijdou jednou, dvakrát týdně až měsíčně, tak je jasné, že to je strašně malá komunita. Je to sice příjemný, ale na té ekonomické stránce je to potom znát. Ale nevzdávám to. Zatím ještě ne.

Jindřich: Úplně vidím sebe, jak říkám to samé…

Ota: Vždycky to spouštějí takoví ti nadšenci, šílenci a lidi, který posouvaj to lidstvo dál, protože se pouštěj do uliček, u kterých si ostatní ťukaj na čelo. Ale takhle vznikly nový věci. Zrovna včera jsme to řešili se študákama – lidi třeba objevili šampus tak, že se zkazilo víno a deset z nich ho chtělo vylejt a  jedenáctej řekl: „Počkejte, já to nejdřív ochutnám.“ A to je to, co mě na tom baví, byť výsledkem je, že já žiju v paneláku, kdežto moji kamarádi, manažeři a podobně, už mají baráky, byli v Karibiku, o kterým já jenom vyučuju, čtu a vysílám, ale baví mě to. Baví mě život.

Jindřich: To chápu. Jsou lidi, který si doma stavěj vláčky, investujou do toho hromadu peněz a taky z toho mají radost, ale mají jí většinou jen oni…

Ota: To je pravda. Výsledky naší práce, lidí, jako jsi ty nebo já, můžou posloužit někomu dalšímu. Pokud teda chce.

Jindřich: Ještě jedna klasická otázka. Nějaký vzkaz pro čtenáře ROOTS?

Ota: Teď aby to nebylo nějaký klišé… Nalaďte si rádio Rastafari, protože vibrace a energie, kterou tam posíláme, jsou pozitivní a můžou vám pomoct strávit vaše dny s úsměvem. Takže mrkněte na web www.rastafari.cz. Jinak v rádiu Rastafari jsme nadšený z projektu časopisu ROOTS a rádi ho v rámci možností podpoříme.

004
Ota na koncertě Jahtec Jammin’ Job v Domažlicích, léto 2015.
007
Jahtec Jammin’ Job v Domažlicích, v popředí přepíná Otovi efekty nejmladší člen kapely, dcerka Eliška.
012
Ota s ženou Terkou a dcerkou Eliškou (nebo jenom s rodinkou?) na chatě v Tisu u Blatna
013
Tým Radio Rastafari na Cannafestu 2016 vpředu vlevo spoluzakladatel Pepe „Injah“ Minařík
015 Revolver mapa listopad 2016
Mapa zahraničních připojení na stream Radio Rastafari aktuální k listopadu 2016
019 mala RR a Wailing Souls
Ota při rozhovoru s další reggae legendou Wailing Souls, Praha 2016
018 mala Vevi Jahtecky a David
Část terénního týmu Radio Rastafari (Ota a Petr Veverka) při rozhovoru s reggae legendou Davidem Hindsem z kapely Steel Pulse
Sdílejte tento příspěvek:
Přihlaste se k odběru novinek:

seedbank -30%

Další články:

Nepřehlédněte:

Časopis Roots se stává mediálním partnerem prvního ročníku Festivalu konopí Growfest, události slavící Světový den konopí v roce 2024.