Ještě v roce 2015 jsme byli přesvědčeni o tom, že se naše snahy o vymýcení chudoby ubírají tím správným směrem. Koneckonců o tom svědčí i dostupná data. Světová banka i OSN, organizace, které se řadí mezi největší bojovníky s chudobou, se rády těmito čísly chlubily. A přidávaly další. Nikdy nebylo tak málo válek ani negramotných, nůžky mezi bohatými a chudými se zavírají, pitná voda a potraviny jsou dostupnější než kdy jindy. Od té doby uplynuly bezmála tři roky a nová data o tom, jak se máme dobře či špatně, chybí. Opravdu je ale nemáme? Jistě, chvíli trvá, než to vše sesumírujeme a „otiskneme“, ale už je rok 2018.

Po dlouhém hledání se přeci jenom dostaneme i k aktuálnějším číslům. Ty ale už nejsou tak lichotivé, jako ty předešlé. Počet chudých lidí, tedy těch, kteří žijí pod 40 Kč na den (PPP 2011), od roku 2015 vzrostl ze 736 milionů na 783 milionů. Jak moc nás mají tato čísla znepokojovat a co za nimi stojí? V první řadě je potřeba si připomenout, že jde o nárůst pouze za poslední tři roky, několik dekád před tím se počet chudých lidí rapidně snižoval. Ještě před dvaceti lety jich bylo více než dvakrát tolik. Před třiceti skoro třikrát. Nezapomeňme, že lidská populace od té doby narostla téměř o 3 miliardy. Úspěchy v bojích s chudobou tedy nelze nikomu upírat. Ačkoli se nabízí otázka, zdali to nešlo dělat lépe a chudobu vymýtit zcela a dávno. To na každý pád už nezjistíme. Co ale můžeme udělat je, že zhodnotíme dosavadní data odrážející vliv lidské činnosti na kvalitu našich vlastních životů.

Nebude to snadné. Ne všechna data totiž máme k dispozici, nebo jsou veřejně dostupná. Jak je zřejmé z výše uvedeného příkladu na chudobě. Tu budeme považovat za indikátor našeho úspěchu či neúspěchu. Navíc se ne všechny vlivy jednoduše sčítají. Některé jdou pochopitelně proti sobě, nebo se dokonce násobí. Nebudeme teď zabíhat do podrobností. K těm se dostaneme v dalších číslech vašeho oblíbeného časopisu ROOTS. Abychom vás ale navnadili, nastíníme na následujících řádkách témata, která budeme přehledně a co nejobjektivněji hodnotit.

Chudoba

V první řadě si v příštím čísle představíme náš indikátor úspěchu. Chudobu. Ona totiž není chudoba jako chudoba a je jasné, že žít za méně než 40 Kč na den pro Čecha znamená něco jiného než pro Kamerunce, kde za částku menší, než je tato, žije polovina všech lidí. Chudoba se odráží nejen v dostatku potravin, ale i vzdělání, ve zdravotní péči, bezpečí a mnoha dalších aspektech, které přímo či nepřímo ovlivňují kvalitu našeho života. V chudých oblastech se také víc válčí a lidé se z nich pochopitelně snaží dostat. Směřují potom tam, kde taková chudoba není. Migrace pak může do nové oblasti přinést jak rozvoj, tak i onu chudobu. Život v chudobě si nevybíráme, jak si mnozí myslí. Vymanění z chudoby může znamenat zlepšení života na všech úrovních. Pokud bychom tak chtěli učinit okamžitě, tzn. každému člověku na světě zajistit alespoň 40 Kč denně, přišlo by nás to na 1,1 bilionu korun ročně. A to přitom počítáme s předpokladem, že všech 800 milionů lidí žijících v chudobě nemá ani korunu. Ona částka je o něco málo menší, než je roční rozpočet armády Spojených států amerických. Chudoba by se samozřejmě nedala měřit, kdyby nebylo bohatých. Rozvor pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými hraje roli nejen v jejím vnímání, ale i dopadu na ty méně movité.

Zemědělství

Když jsme přestali být schopni uživit celou lidskou populaci, vymysleli jsme zemědělství. Je víc než zřejmé, že na několika místech na světě nezávisle a to zhruba před 10 tisíci lety. Přechod z lovečsko-sběračského způsobu života k zemědělství nám umožnil, nebo nás spíš dotlačil, k tomu se usadit. Umožnil nám investovat víc času do našeho rozvoje. Mohli jsme se více specializovat. Začali jsme psát, dělat vědu, vynalezli knihtisk, spalovací motor, počítače, rakety, sofistikované zbraně hromadného ničení, naučili se využívat sluneční energii nebo vymysleli blockchain. Zemědělství může také za obrovský růst populace z několika málo milionů až k dnešním skoro 8 miliardám. Už přes 180 let nehospodaříme s půdou tak, jak jsme to dělali tisíce let před tím. V kurzu jsou čím dál modernější stroje, umělá hnojiva i pesticidy. Ačkoli v rozvojovém světě si alespoň část tradičního zemědělství zvaného slash-and-burn (žďáření) zatím ponechali. Zemědělství se stalo jedním z nejvýznamnějších zdrojů skleníkových plynů.

Maso

Dalo by se říct, že narůstající počet lidí úzce souvisí i s rostoucím množstvím masa, které na jedince zkonzumujeme. Zkrátka to vypadá, že čím víc nás je, tím lépe se máme a tím více masa sníme. Tedy, tak tomu doposud bylo. Časy se ale zřejmě mění. Chov skotu, prasat i dalších hospodářských zvířat se obrovskou měrou podílí na zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. A to jak díky zvyšujícím se nárokům na plochu k produkci krmiv, tak charakteristice jejich zažívání. Krávy „vykrkají“ tolik metanu, jako málokdo. A nejen to. Některé africké i asijské kultury dobytek nezabíjí ani neprodávají, protože jim to tradice neumožnují, nebo je chrání před chudobou. To má za následek ještě větší nárůst počtu hospodářských zvířat. Ty, především v tropech, postupně nahrazují veškerou divokou zvěř. Navíc přeměňují tropické lesy na nekonečné lány rychle erodujících pastvin.

Voda

Bez vody dlouho nepřežijeme. Ačkoli se množství srážek téměř nemění, půda už nemá na mnoha místech schopnost zadržet dostatečné množství vody na dobu, kdy srážek dost není. A je celkem jedno, jestli je to způsobeno narovnáváním říčních toků, odvodňováním luk, nebo kácením tropických lesů. Vody v krajině ubývá. A tak odsolujeme oceány. Tahat vodu daleko do vnitrozemí je ale drahé a tak prosperují jen místa nedaleko pobřeží. Ne bezdůvodně přes 60 % lidí žije do 60 km od moře. Hladina oceánů ale díky tání ledovců stoupá. Vody je tak málo, až jí je moc, a pokud se s touto proměnou nedokážeme popasovat, nic nás nespasí.

Nadměrná konzumace

Chceme toho čím dál víc nebo je toho jen čím dál víc v nabídce? Je naivní si myslet, že nám kapitalistické uspořádání společnosti umožní vyvíjet dostatečný tlak na konzumenty, aby svou spotřebu rapidně snížili. Jsou tu totiž pořád producenti, kteří mají na naší neustále rostoucí konzumaci velký zájem. Mají se tak díky nám, nenažrancům, čím dál lépe. Přejme jim to. Ale jen pokud jejich hamižnost neudržuje ostatní v chudobě. To by pro nás měl být jasný signál, že je něco v nepořádku. Nakonec jen tlak samotného spotřebitele může přinutit producenty k výrobě kvalitnějších potravin, elektroniky či obalů. Naučme se využívat dostupné zdroje efektivněji a přestaňme s nimi plýtvat. Hodně toho vyrobíme. Moc toho vyhodíme. Recyklace to nevyřeší, potřebuje totiž vždy přidanou energii, která jen zvyšuje dopady daného produktu na životní prostředí.

Bydlení

Bydlet a nebydlet v tropech a na polárním kruhu je velký rozdíl. Tak jako tak nám život určitě zpříjemní střecha nad hlavou či v arktické zimě vytopená ložnice. Materiálů na stavbu našich ubikací je nespočet. Nicméně jeden svými dopady na naše životní prostředí převyšuje. Cement.

Doprava, cestování

Vozíme se, necháme se přivézt. My, suroviny, jídlo, zkrátka všechno, co můžeme převézt z místa A na místo B, taky převážíme. Často tak nesmyslně, až se nestačím divit. Spotřebováváme obrovské zásoby uhlíku, které se pod zemí nebo mořskými dny usazovaly miliony let. Nemůžeme se pak moc divit, že se koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře celkem rychle zvyšuje. A to, jak asi už tušíte, může dlouhodobě ovlivňovat klima na celé planetě. Když k tomu přičteme podvod zvaný biopaliva a nekonečné plantáže palmy olejné nebo řepky olejky, zaděláváme si na větší průšvih, než by se mohlo zdát.

Komunikace

Naše společnost je čím dál propojenější. Mobilní signál, wifi připojení. Víme ale, jak na nás nejrůznější a všudypřítomné vlnění působí? Jak ovlivňuje fyziologii nejen nás, ale i divokých zvířat a rostlin? Mnoho otázek a velmi nejasné odpovědi, které bychom rádi nalezli.

Války

Za válkami nejčastěji stojí nedostatek potravinových či vodních zdrojů, náboženství i jiné formy xenofobie. Ačkoli jsme podle všeho nikdy neválčili tak málo jako dnes, vynaložíme na zbrojení a boje biliony korun. Navíc jsme se dostali díky technologickému vývoji a pokroku do stavu, kdy už ani nemůžeme náš nejsilnější nástroj k vymáhání moci použít. Tedy pokud nechceme odsoudit celé lidstvo k rychlé záhubě.

Oblečení

Kdybychom se neoblékali, tak zmrzneme. Alespoň tedy mimo tropické regiony, kam jsme odmigrovali z naší nejpravděpodobnější původní domoviny – Afriky – už před mnoha tisíci lety. Móda ale, zdá se, zcela nahradila účelovost a my ji konzumujeme pomalu jak chleba. Obrovské lány bavlny v tropických oblastech ale vyžadují mnoho chemického ošetření, které se pak usazuje v půdě a vodním sloupci. Asijské fabriky vyrábí nejnovější módní výstřelky jak na běžícím pásu a nikoho už moc nezajímá, v jakých podmínkách místní šičky pracují a jak jsou za svou práci ohodnocené. Další přehlížený problém nastává ve chvíli, kdy se nám náš nový kousek úboru přestane líbit, nebo se nám už nevejde do skříně. Hodně oblečení tak končí v nejrůznějších charitách, které je pak posílají do rozvojových zemí, kde po nedlouhém využití končí podpálené na ulici mezi domy. Nebezpečné výpary pak dýchají všichni.

Chemikálie

Pesticidy, umělá hnojiva, barviva, konzervanty, těm všem se podíváme na zoubek, abychom odhalili, jaké dopady tyto chemické koktejly mají na kvalitu života všech organismů na světě.

Pomoc

A nakonec si rozebereme, jak reálně se nám daří pomáhat těm, kteří neměli takové štěstí jako my a nemají zatím jistotu, že budou mít zítra co jíst, ani jestli jim ještě poteče čistá voda z pramene nebo studny. Ačkoli to může znít až rouhačsky, ne všechna pomoc pomáhá. Najdeme určitě příklady, kdy naše rozhodnutí spasit přineslo více škody než užitku.