Nechoďte volit!! Není to zbytečné

Nechoďte k volbám! Na vašem hlasu nezáleží. Jeden hlas nic nezmění. Volby nic nezmění. Kdyby mohly něco změnit, už by je zakázali! Taky jste to už někde slyšeli? Asi ano. Ale – věříte tomu? Chodíte, nebo nechodíte k volbám? A hlavně: půjdete k těm nejbližším?

Jo, a sdílejte, než to smažou!

Musím volit?

Co by se stalo, kdybych nevolila? Tuto (naprosto správnou) otázku mi položil před volbami jeden můj známý. Správná je proto, že je dobré vědět, proč dělám to, co dělám. Nedělat věci jen proto, že „se to tak dělá“. Přemýšlet, jaké důsledky mají moje činy i moje nečinnost.

Takže co by se stalo, kdyby jeden člověk nevolil? Zdánlivě nic. Je to možnost, kterou nabízí náš ústavní pořádek – volit není povinnost. Navíc je tato volba tajná, takže nikdo nemůže nikoho perzekvovat za to, koho volil nebo jestli vůbec volil. Při každých volbách tuto možnost využívá přibližně třetina až polovina obyvatel.

Co by to ale znamenalo pro toho dotyčného? Hodně. Náš volební / politický systém je zastupitelský. To znamená, že si lidé volí svoje zástupce, politiky, kteří v různých demokratických institucích zastupují jeho hlas. Pokud nevolím, ztrácím možnost mít svého zástupce v institucích, které rozhodují o zákonech a jejich aplikaci, nebo reprezentují náš stát na mezinárodní úrovni. Můj hlas není nikde zastoupený. Já nejsem zastoupená.

Zklamání

K tomu, že můj hlas není nijak zastoupený, může ale dojít, i když volím. Třeba proto, že můj zástupce nedostal dost hlasů. Nebo proto, že žádná z nabízených možností neodpovídá tomu, jak přesně to vidím právě já. Nebo proto, že můj zástupce nenašel shodu se zástupci jiných lidí a neprosadil, co jsem chtěla. Nebo proto, že se na svoje sliby vykašlal a po volbách se chová jinak, než bych chtěla.

V takovém případě se můžu cítit zklamaná. Pokud mě zklamal člověk nebo strana, je to asi jednoduché: příště už ji volit nebudu. Pokud jsem ale zklamaná často, můžu začít mít pocit zklamání z celého systému, který mi neumožňuje prosadit moje cíle. Potom snadno propadnu frustraci.

Nebo přestanu volit. Protože můj hlas nic nezměnil. Protože minule stejně volba dopadla jinak, než jsem já chtěla. Protože volit je přece úplně k ničemu.

Skutečně?

Naučená bezmocnost

Tento pojem zavedl americký psycholog Martin Seligman, který se věnuje hlavně osobní pohodě, u nás označované jako „well-being“. Ta podle něj přitom nespočívá v nějaké „dobré náladě“, ale v celkově spokojeném životě, ve kterém mají důležité místo pozitivní emoce, zaujetí pro něco smysluplného, pozitivní vztahy a možnost zažít úspěch. Tvrdí, že tento pozitivní životní postoj lze natrénovat.

Opakem odolného, optimistického postoje, je pocit bezmoci. I ten se lze naučit. Pomocí pokusů na zvířatech, do kterých pouštěl elektrický proud (ano v 60. letech byl tento postup bohužel ještě běžný), Seligman dokázal, že když si živý tvor navykne, že svým chováním nijak neovlivní míru svého utrpení, přestane se snažit – zvykne si, že jeho snaha je marná.

To stejné se může stát lidem. Když jejich snaha třeba už v dětství, ve škole nebo v jiné činnosti, nepřináší žádané výsledky a oni zažívají neúspěch a bezmoc, často tento svůj pocit zobecní a přenesou do dalších oblastní života. Propadnou tak apatii, bezmoci, úzkosti a případně depresím.

Tento koncept rozpracovali čeští pedagogové právě na příkladu školních studentů. Když začne mít žák pocit, že ať se snaží sebevíc, nebo vůbec, má stále stejný neúspěch v podobě špatné známky, protože nebyl nijak oceněn jeho pokrok a snaha, případně pokud není známkování spravedlivé, nebo pokud sám nedokáže posoudit, jestli jeho snaha povede k úspěchu či neúspěchu, začne brát špatné známky jako něco nezměnitelného, daného třeba nedostatkem vrozeného talentu, tedy okolnostmi, které nemůže ovlivnit.

Získá tak přesvědčení, že žádná snaha nemá smysl a propadá pasivitě, negativnímu sebehodnocení a získává nízké sebevědomí. To vede k dalším neúspěchům. Z tohoto kolotoče se během života člověk dostává jen velmi těžko. Zaujímá proto vůči škole a poté i systému negativní postoj a snaží se chybějící úspěch kompenzovat problematickými činnostmi na hraně zákona apod.

Bezmocný nevolič

Když si tyto poznatky převedeme na voliče, najdeme překvapivé podobnosti. Pokud se má někdo v osobním životě pořád stejně, ať už volí kohokoliv, nebo pokud jeho zájmy stále nejsou zastoupené a jeho potřeby naplněné, pokud stále volí někoho, kdo potom nerealizuje slibovaný program (buď že nemůže, nebo se na to vykašle), může snadno uvěřit, že jeho hlas nic nezmění a volit nemá smysl.

Ano, jeden samotný hlas skutečně mnoho nezmůže. Požadavky jednotlivce můžou být natolik menšinové a specifické, že pro ně nenajde zastoupení, nebo i když najde, tak jeho zástupce nenajde dostatečně širokou podporu pro jejich prosazení.

Anebo – je to jenom pocit, který člověk zažil už v dětství a přinesl si ho do dalšího života? Stejně jako jakékoliv jiné trauma, i toto dál ovlivňuje jeho postoje a rozhodování.

A mocný volič

Vraťme se k otázce „co by se stalo, kdybych nešla k volbám“. Odpověď je vlastně jednoduchá: když se člověk vzdá možnosti rozhodnout o sobě a své budoucnosti, rozhodnou o ní a o něm jiní. Ti, kteří volit půjdou. Takovou moc totiž volba v demokracii má.

Možná vás volby v minulosti i zklamaly, protože nevedly k prosazení vašich požadavků a vizí. Ano, může se to stát, z různých důvodů. Tomu, kdo nevolí, se to ale stane pokaždé – to je jediná jistota.

Jeden hlas není mnoho. Ale hlasy se sčítají. Když se pro stejnou volbu rozhodnou dva miliony lidí, můžou vyhrát volby a prosadit, co chtějí. V minulých prezidentských volbách byl rozdíl pouhých 150 000 hlasů. V těchto to možná bude ještě méně.

Volit není povinnost, ale právo. Právo rozhodnout o tom, kdo bude realizovat moji vizi o vítězství pravdy, cti a statečnosti. Navzdory tomu, že existuje možnost, že zvítězí voliči jiného než mého kandidáta, tedy s jinou vizí, jak vést a reprezentovat zemi, ve které žiju. Kandidáta s vizí, kterou možná nechápu nebo odmítám.

A proto: běžte k volbám!!!

Sdílejte tento příspěvek:

Přihlaste se k odběru novinek:

Nepřehlédněte:

Tentokrát vám svěřím rodinný recept na fermentované nápoje - sladkých, mírně alkoholických limonád a podělím se s vámi o výrobě domácího piva.
Dočtete několik základních pravidel a postřehů o kvašení zeleniny pomocí mléčného kvašení prozradím vám tajemství výroby japonské ume.