Slýchali jsme to téměř denně. Pak se ale začalo sklízet ovoce „Zelené revoluce“ a „Rozvojových cílů tisíciletí“ a jako by přestalo platit – Afrika má hlad. Znamená to, že jsme ji už nakrmili? Z čísel to tak nevypadá. Ačkoli v 90. letech hladověla v Africe 1 / 3 obyvatel a dnes je to necelá ¼, počet lidí, kteří nemají co jíst, stále roste.
Stejně tak se i zvyšuje počet těch, kteří nemají přístup k pitné vodě. Nápadně přibývá válečných konfliktů na místech, kde lidé hladoví. A to i přesto a nebo možná právě proto, že se do afrického rozvoje, efektivnějšího zemědělství, infrastruktury, ochrany přírody i humanitární pomoci doslova pumpují stovky miliard dolarů ročně. Co tedy děláme špatně a jak to změnit?
Je celkem nezpochybnitelné, že základním předpokladem míru a spokojenosti všech lidí na Zemi je dostupnost kvalitní a vyvážené stravy. Mohlo by se zdát, že by pro nás neměl být problém nasytit všech 7 mld. lidí, když se podíváme na produkci potravin, která celosvětově dosahuje 30% nadbytku. Ale je. Největšími zemědělskými velmocemi jsou USA, Čína nebo Holandsko. Je jasné, že se z těchto zemí nemůže vyvážet tolik, aby to uživilo celou Afriku. A hlavně by to neměl být náš cíl. Neměli bychom se snažit Afriku nakrmit, ale konečně jí umožnit nakrmit samu sebe.
Zelená revoluce si sice kladla/klade obdobné cíle, větší nezávislost a soběstačnost Africe, jak se zdá, nepřinesla. Navíc se ukazuje, že díky neuváženým krokům a nedotaženým nebo úplně chybějícím vzdělávacím procesům dochází ještě k něčemu daleko horšímu, než že je čtvrtmiliarda lidí v Africe trpící hlady. Kombinace rychle rostoucí populace, anorganických hnojiv, pesticidů, traktorů, motorových pil, požárů a nedostatečného vzdělání a osvěty má za následek drastický úbytek původních biotopů a tedy i druhové bohatosti, degradaci a znečišťování půd i vodních zdrojů a především jejich vysychání. Afričané začínají trpět nemocemi, které byly doposud výjimečné (např. rakovina trávicího traktu) a v neposlední řadě se díky formě, ve které revoluce probíhala/probíhá, ještě více prohloubila propast mezi chudými a bohatými. Kombinace těchto důsledků vede k daleko větší potravinové krizi, než které jsme nyní svědky.
S čím se tedy africký kontinent musí dnes vypořádat? Kromě toho, že velké množství té nejúrodnější půdy je využito na pěstování kakaa, banánů, palmy olejné či jiných tropických plodin, které jsou určené k vývozu na Západ, přichází Afričané o obrovské množství úrody díky špatnému výběru plodin a jejich neznalosti, nekvalitním zemědělským technologiím, malé nebo žádné zkušenosti s marketingem a nedostačujícímu uchovávání a zpracovávání svých zemědělských produktů. Afričané přijdou ročně o 200 mld. tun jídla. To je 170 kg na osobu. Pouhých 5–10 kg z toho je ale vyhozeno spotřebitelem. Pro srovnání – jeden Američan/ka v průměru vyhodí 120 kg jídla za rok (EU 80 kg/rok/osoba), dalších 180 kg na osobu se v USA vyhodí po sklizni, při zpracování a po prošlé lhůtě ze supermarketů.
Dnes se tyto problémy snaží řešit například Africká rozvojová banka především stavbou silnic všude tam, kde je pár farem, bez ohledu na to, jak je oblast důležitou zásobárnou vody nebo druhové bohatosti, výstavbou skladišť na brambory a dovozem geneticky modifikovaných plodin s větší odolností proti suchu s nejrůznější škálou pesticidů a hnojiv, ze kterých jsou na Západě některé dokonce zakázané. Můžeme jen doufat, že se tím alespoň trochu sníží ztráta úrody afrických farmářů. Nicméně to ale neřeší to nejdůležitější – rychlý úbytek a znečištění vodních zdrojů a úrodné půdy.
Naopak, silnice postavené z peněz mezinárodních rozvojových organizací mohou častěji za zrychlení kácení a vypalování lesů a tedy ztrátu schopnosti půdy zadržovat vodu než zvýšení efektivity hospodaření s půdou. V praxi to pak vypadá tak, že se postaví silnice, vykácí se kolem ní veškerý les, který ještě zbyl, dovezou se nové, lepší brambory, „nové a lepší“ pesticidy a hnojiva a první rok se rozdají farmářům. Ti se po první a druhé sklizni radují a v příštích letech začnou ochotně nakupovat drahá hnojiva i neustále vylepšovaná semena. Půda je ale v tropických lesích velmi málo úrodná (v porovnání s odlesněnou tropickou krajinou ale velmi úrodná), a tak farmářům nezbývá než dávku hnojiv každý rok zvyšovat. Mnoho z nich neumí číst a dávkování si tak stejně určí podle sebe. Protože byli místní zemědělci poučení, že na rozsáhlejších monokulturách se lépe hospodaří, množí se jim na polích škůdci. Bez hnojiv a pesticidů nemá farmář šanci prakticky nic vypěstovat. Úbytek vody se pak řeší zmíněnými GMO, o kterých toho ale zatím víme velmi málo, a panují jisté obavy o tom, jaké bude mít jejich využití dopady na původní přírodu i lidské zdraví.
Jistě, technologie nás ze všech našich průšvihů, alespoň tak, jak je vnímáme my na Západě, vždy vysekaly. Ve skutečnosti to ale spíš vypadá, že technologický pokrok umožňuje bohatým ještě více bohatnout a ty chudé (rozuměj 80 % celé lidské populace) udržovat chudými.
Lidí nebylo na naší planetě nikdy tolik, co dnes. Nikdy jsme nebyli tak propojení jako právě teď díky internetu a sociálním sítím. Jen malá akce může vyvolat lavinovou reakci, jako jsme tomu v posledních letech svědky. Budeme mít ještě vůbec někdy lepší příležitost změnit principy, na kterých stojí naše, zdá se, kolabující civilizace, než právě teď? Stihneme to?
Co tedy můžeme udělat pro to, aby nikdo nemusel žít ve strachu, že nebude mít zítra co jíst, a tím i výrazně snížit riziko migrace až stovek milionů Afričanů do už teď ve švech praskajících afrických velkoměst nebo do Evropy, kde je, zdá se, nikdo nechce? Poučme se z historie a neopakujme stejné chyby, kterých jsme se doposud úspěšně dopouštěli, a to i neúmyslně. Dejme větší šanci vědě a výzkumu, sami se pokoušejme víc přemýšlet nad dopady našich skutků a nechme se svými myšlenkami dovést k sebereflexi. Učiňme sami kroky ke zlepšení života vlastního i lidí kolem nás, ale i daleko za hranicemi našich domovů.
Návod, co přesně by to mělo být, zatím neexistuje, ale věřím, že jsme dostatečně uvědomělí a vzdělaní na to, abychom jen přihlíželi a nedělali nic. Dobrým začátkem může být zvýšený zájem o to, co jíme – kde to vyrostlo, za jakých podmínek, kolik to urazilo kilometrů, než se to dostalo na naše talíře, i jak se mají zaměstnanci nadnárodních společností a kolik z ceny, kterou jste za to zaplatili, dostanou oni ve formě výplaty, zdali potravina obsahuje palmový olej a mnoho dalšího. Nemůže být pomalu nic šetrnějšího k přírodě i ostatním lidem, než si opět začít pěstovat alespoň část svého jídelníčku pro vlastní či sousedskou spotřebu a to ostatní si dobře prověřit.
Největší důraz bychom ale měli klást na vzdělávání nás samotných a především našich dětí. Ačkoli by určitě pomohla důslednější implementace environmentální výchovy ve školní výuce, výchova a vzdělání v rodině stále hraje významnou roli ve formování mladého člověka a neměli bychom na to proto nikdy zapomínat.
Vzdělání hraje klíčovou roli i v Africe. Když projíždíte africkými vesnicemi, zdá se, že jsou školy i děti v uniformách na každém kroku. Pravda je ale taková, že kdyby se teď postavilo na africkém kontinentě jednou tolik škol, co stojí, a zaměstnalo se dvakrát tolik učitelů, pořád by to bylo málo. A to nemluvíme o kvalitě metodických postupů a proškolenosti dosavadních učitelů. Zkrátka podporou kvalitního vzdělání bychom měli v každém případě začít. Vzdělání se ukazuje jako jediná dlouhodobě vhodná zbraň v boji proti chudobě. Jedinou relevantní námitkou může být předpoklad, že pokud se v afrických (rozuměj v Africe používaných, nikoli vymyšlených) zemědělských postupech něco zásadního brzy nezmění, nebude pro dnešní mladou generaci v Africe místo. I tak budeme určitě radši, když k nám přimigrují miliony vzdělaných než nevzdělaných Afričanů. Navíc podpora vysokoškolského vzdělávání a výzkumu přímo v Africe může vést k pozitivním změnám ještě rychleji.
Než mladí Afričané dospějí, měli bychom svou pozornost věnovat novým zemědělským technologiím, které vyžadují podstatně méně vody, hnojiv i pesticidů, nesmíme samozřejmě zapomenout na absenci kvalitní uchovávání a zpracovávání potravin, která společně s převozem stojí za jejich obrovskými ztrátami. Hlavně bychom ale měli zastavit úbytek tropických lesů a začít s jejich rychlou obnovou. Bez lesů se Afrika může rozloučit s dostatkem vody i přírodních živin pro jakékoli zemědělské aktivity.
Je vidět, že nám dnešní uspořádání společnosti, kdy 1 % lidí dohromady vlastní stejný kapitál jako zbylých 99 %, příliš neprospívá. Samozřejmě bychom nikomu neměli upírat nárok na úspěch. Platí to ale i tehdy, kdy úspěch jednotlivce udržuje v chudobě jiné? Náš svět zkrátka potřebuje víc lidí, kteří si postaví svůj životní úspěch na zlepšování životních podmínek jiných, ne snad proto, aby se vykoupili ze svých hříchů, ale spíš proto, aby vyvažovali ty, kterým jsou lidské osudy ukradené. Tak výraznou změnu může odstartovat například nová technologie na trhu – blockchain, jehož hlavní výhoda tkví ve schopnosti snadno decentralizovat moc i kapitál. Přestaňme opakovaně zkoušet prověřeně nefunkční a investujme víc do experimentování a vědy. Budoucnost stojí na technologii, která se nebude snažit „vytěžit“ ze Země co nejvíc a nejlevněji, tak jako tomu je dnes, ale na takové, která bude minimalizovat naši ekologickou stopu a ještě nás všechny uživí. Pojďme ji společně najít!
Data: fao.org
Web autora: ww.kedjom-keku.com
