Každý z nás si hrdinu dneška představuje jinak. Neoddiskutovatelnými hrdiny jsou patrně pro většinu z nás lidé, jako byl Milan Velíšek, zavražděný v roce 2005 na Karlově náměstí v Praze poté, co se zastal napadené ženy.

Nebo Petr Vejvoda, šestnáctiletý klučina, který se snažil zachránit spolužačku před řáděním
schizofreničky a sám za to zaplatil svým životem. Stejně dopadl i jednadvacetiletý americký student
Severokarolínské univerzity Riley Howell. Postavil se vrahovi, který pronikal do areálu školy s
úmyslem zabít co nejvíce lidí, a ten jej zabil. Spousta ostatních studentů tak ale získala čas, aby se
mohli ukrýt.

Za svůj hrdinský čin byl následně pohřben s vojenskými poctami.

Ale ne vždy jsou hrdinové jen ti, kteří pro dobrou věc položí svůj život.

Hodonín

Před nedávnem jsem byl v lázních Hodonín. Měl jsem tam přednášku o konopí. Musím se přiznat, že
mne velice potěšilo, kolik lidí si ji přišlo vyslechnout. A to nejen lázeňských hostů. Přednáška měla
trvat hodinu, trvala více jak dvě, a to jsme pak ještě diskutovali i v hale lázeňského domu. Ale o tom
nyní psát nechci. Chtěl bych psát o jiné události, která se tam odehrála druhý den v podvečer.

Na plakátku jsem se dočetl, že by tam měla vystoupit písničkářka, textařka, folková zpěvačka a v
dětském věku i herečka, Eva Henychová. Nepamatuji se, jestli jsem ji někdy dříve slyšel zpívat, ale
samozřejmě že mne zaujalo zjištění, že stejně jako naše dcera Martina i ona trpí roztroušenou
sklerózou. Diagnostikována jí byla již v sedmnácti letech. V době, kdy se moc chtěla dostat na
konzervatoř, aby mohla studovat hru na kytaru. A přestože tamní profesoři to považovali za nesmysl
a zrazovali ji od toho, nakonec je přesvědčila, na školu se dostala a vystudovala ji. Příběh této mladé
ženy mne velice zaujal. Chtěl jsem ji vidět a poslechnout si ji.

Její chůze nebyla jistá. K pódiu se blížila opatrně, s rukama neustále připravenýma v případě potřeby
se něčeho zachytit. Pódium je tam vysoké snad jen dvacet centimetrů. Jen takový schod, který my
zdraví snad ani jako překážku neregistrujeme. Pro paní Evu to překážka byla a na její zdolání se
musela připravit a soustředit se. Pak se posadila, všem se nám představila, vzala kytaru a začala hrát
a zpívat. Má nádherný hlas a texty jejích písní, které si sama skládá, chytají za srdce. Bohužel ta první
píseň se nevyvedla tak, jak chtěla. Patrně ta předchozí, snad jen dvacetimetrová chůze způsobila, že
se jí náhle nedostávalo dechu, rozkašlala se a nakonec tu písničku nedozpívala. Všem se nám omluvila
a vysvětlila, v čem spočívají její problémy.

Roztroušená skleróza. Nemoc, která u každého postupuje jinak, ale ke svému cíli postupuje
nezadržitelně.

Paní Eva nám také řekla, že odmítá brát léky, protože se po nich necítila dobře. A tak se svou nemocí
bojuje tím svým hraním a těmi svými písněmi. Dává jí tak najevo, že ona se jen tak vzdát nemíní. Že
pokud jí to její prsty jen trochu dovolí, tak bude hrát. A pokud v jejích plících bude dost vzduchu, tak
bude zpívat. Bude jezdit po ústavech, lázních, domovech důchodců atd., aby i ty ostatní lidi, kteří mají
nějaké zdravotní problémy, povzbudila a nalila do jejich žil a srdcí novou sílu bojovat.

Pak začala znovu hrát a zpívat a vše bylo prostě nádherné.

Znám ještě jednu ženu s až příliš podobným osudem. Také chtěla studovat konzervatoř a také hru na
kytaru. A také ji dostudovala. Měla svá vystoupení a říkalo se, že je dobrá. To jí ale nestačilo. Hru na
kytaru považovala nejen za úžasně krásnou, ale také velmi prospěšnou věc v pronikání do dětských
srdcí. A tak hře na kytaru začala učit postižené děti. I autisty. A opět měla úspěch. Děti se u ní
„otevíraly“ jako kniha. Smály se. Byly šťastné. V sedmadvaceti letech jí diagnostikovali RS. Bohužel její
progresivní formu.

Na kytaru již dávno hrát nemůže. Chtěla by. Moc by to chtěla. Jenže ruce, které nejdou zcela otevřít,
a prsty pokroucené křečí to prostě nedokáží. Tak se rozhodla dělat sobě, ale i jiným, radost tím, že na
svém počítači vytváří k přemýšlení nutící koláže a v rehabilitační dílně těma svýma pokroucenýma
rukama plete krásné košíky a z hlíny vytváří zajímavé plastiky. Lidé je kupují, a tak Domov svatého
Josefa získává alespoň část peněz, které musí do rehabilitace svých klientů vložit, zpět.

Ta žena se jmenuje Martina Kafková. Je to moje dcera a já jsem na ni velmi pyšný.

Nedávno měla trochu problém. Udělala velmi pěknou plastiku jednoho velmi nepěkného vyjádření
názoru, které známe spíše z Poslanecké sněmovny. Bylo jí řečeno, že to někteří považují za nevhodné.
Jenže Martina tu plastiku neudělala proto, aby urážela jiné lidi. Udělala ji proto, aby té zlé a kruté
bábě, Roztroušené Skleróze, ukázala, co si o ní myslí. A to je, jak se domnívám, nejen omluvitelné, ale
dokonce obdivuhodné.

Poselství

Obě tyto ženy se nelitují. Nesesypaly se nad svým osudem. Obě s tou bestií s monogramem RS bojují.
Přinášejí tak štěstí těm, kteří si přišli poslechnout pěknou hudbu a duchaplné písničky či prohlédnout,
a třeba si i domů odnést, krásný košík či zajímavou plastiku. Možná i tu poslední, která vyvolala malé
pohoršení.

Od obou těchto žen je zcela zřetelně a velmi hlasitě slyšet poselství všem těm, kteří také bojují s
nepřízní osudu. Ale nejen jim. Jak paní Eva, tak také Martina do určitého okamžiku nevěděly, že právě
ony by se mohly stát kořistí bestie. Každý z nás se můžeme dostat do velkých problémů. Problémů,
které se mohou zdát naprosto neřešitelné. Víc než polovina lidí postižených roztroušenou sklerózou
ukončuje svůj život vlastní rukou. A kolik je asi těch, které k podobnému konci přivede jiná bestie.
Jiná neléčitelná nemoc, zlé poměry v manželství či v celé rodině. Kolik bych toho mohl vyjmenovat.

Eva s Martinou mají pro všechny tyto jinou radu. Vlastně možná to poselství:

„Nevzdávejte se. Nikdy nic nevzdávejte. A bojujte jako lvi o každou, i tu sebemenší možnost, abyste
se mohli vyjádřit. Svou prací, svými myšlenkami. Přinesete tím radost nejen sobě, ale i druhým. A s
radostí se přeci jen žije lépe. Žádná bestie si nezaslouží mít pocit, že nad námi vítězí.“

A já, když dovolíte, tak to trochu rozvedu.

Jsou děti, které nemají ruce, a přesto malují nádherné obrázky nohama nebo svými ústy. Já od nich
dvakrát do roka dostávám prostřednictvím nakladatelství UMÚN balíčky s takto namalovanými
pohlednicemi, které pak věnuji Charitě, aby udělali radost dalším lidem.

Závěr

Snad všichni lidé na celém světě znali člověka, který již nedokázal pohnout ani jedinou částí svého
těla. Dokonce bez speciálního počítače se syntetizátorem lidské řeči nedokázal ani hovořit. Přesto
celý svět vždy s napětím očekával každou jeho myšlenku. Ten člověk se jmenoval Stephen Hawking.

Když se u něj před mnoha lety, na počátku jeho vysokoškolských studií, projevila jeho nemoc,
amyotrofická laterální skleróza, lékaři mu předpovídali jen pár let života. Ale on se rozhodl bojovat.
Vystudoval Oxford a Cambridge, dožil se 76 let a obohatil tento svět tak jako málokdo jiný.

Já vím. Ne všichni jsme jako Vejvodové, Velíškové, Howellové či Hawkingové. Ale to přece nemusíme.

Co kdybychom si jen vzali k srdci to poselství těch dvou žen? Evy Henychové a Martiny Kafkové.

Když nám něco radí hrdinové, není ostudou je poslechnout.

“Paní Eva nám také řekla, že odmítá brát léky, protože se po nich necítila dobře”

“Od obou těchto žen je zcela zřetelně a velmi hlasitě slyšet poselství všem těm, kteří také bojují s nepřízní osudu”