Září je měsíc hojnosti, měsíc druhé sklizně. Při první sklizni se koncem července sklízelo obilí, při té druhé přichází na řadu ovoce, víno, a také textilní plodiny jako je len a konopí. Pro naše předky to znamenalo konec celoročního úsilí, které chtěli náležitě oslavit. V oblastech s velkými ovocnými sady se konala slavnost dočesná, s vinicemi vinobraní a po sklizni konopí se pořádala bujará matriarchální konopická.

Sklizeň lnu a konopí

Ještě začátkem minulého století byly na našem území konopí a len hojně pěstovány. Potom je však nahradily výnosnější plodiny –  ať už pěstované u nás nebo z dovozu. Do té doby však venkovskému lidu musela lokální produkce stačit. Len i konopí se zpracovávaly ve stodolách umístěných z bezpečnostních důvodů na okraji vesnice, tzv. pazdernách. Ty byly pro svůj obsah vysoce hořlavé a neopatrná manipulace se sušící pecí mohla skončit celoobecní katastrofou.

Hledělo se, aby byl len posekán do oslav svátku narození Panny Marie (8. 9.). Trhačky musely len vytrhávat pečlivě, jinak byly strašeny, že po nich budou paběrkovat divé ženy. Po sklizni posledního lněného snopu se obvykle konala veselka. Sběračky lnu uvily ze snopu lněný věnec, ozdobili jej a nesly hospodáři, kterému patřila lněná pole. Ten jim za něj dal výslužku nebo uspořádal slavnost. V některých oblastech bylo zvykem věnec zahrabat na pole jako úplatek Panně Marii, dříve Matce Zemi.

Konopická slavnost se konala na počest sklizení konopí. Jeho sklizeň a zpracování měly na starosti výhradně ženy, proto měly také dovoleno mít celou slavnost ve své režii. O tomto obyčeji však není v historických spisech mnoho psáno. Je pravděpodobné, že taková událost nebyla po vůli církevním mravokárcům ani národním obroditelům, protože žena se podle křesťanské ideologie neměla moc projevovat a zvláště při veselkách se měla chovat spíše upejpavě a ctnostně. Avšak při konopické se udělala výjimka – ženy šly průvodem vesnicí, seděly v hospodě u významných stolů, zábavu i muziku organizovaly, hlučně se projevovaly a dle libosti nasávaly.

Průvodem chodily účastnice od stavení ke stavení, pronášely vtipné průpovídky na kolemjdoucí nebo na koledované hospodáře, nesly lahve s alkoholem a lahve s vodou, co se tváří jako alkohol a dávali lidem připíjet. Ten, kdo se napil vody, však nesměl dát najevo zklamání, aby nezkazil zábavu. Nikdo se nesměl za popíchnutí urazit, všechna veselá kritika byla v ten den dovolena.

V některých obcích se hrálo i divadýlko ve formě parodie svatby Konopnice a Konopičáka. Ve hře figuroval pár, matka dohazovačka, záškodná babka, oddávající kněz s ministrantem a další. Všechny tole hrály zpravidla ženy. Bývalo to velmi veselé, protože ženy mohly hrát muže a parodovat klasické mužské vlastnosti. Představení se konalo formou lidové hry, takže i samotní diváci se mohli stát herci, pokud se k nim přiblížilo ohnisko příběhu.

Po svatebním obřadu se společnost odebrala do hospody, kde začala muzika. Pořádající ženy si volily tanečníky, které pak předávaly níže postaveným nebo přespolním ženám.

S odbitím půlnoci se však všechno muselo vrátit do starých kolejí a moc připadla opět do rukou mužů.

23. září – přechod do temné poloviny roku

Keltové, včetně ostatních starověkých kultur, též v září slavili sklizeň a připravovali se na chladné a temné období roku. Mezníkem jim bylo 23. září, čili podzimní rovnodennost. V krajině s nulovou nadmořskou výškou lze tento den pozorovat východ Slunce přesně ve východním bodě horizontu a západ zase v západním. Je to poslední den, kdy noční a denní perioda trvají stejně dlouho. Světlá polovina roku přijde zas až po jarní rovnodennosti.

Symbolem tohoto svátku bylo pro Kelty jablko, protože v tuto dobu vrcholí jejich sklizeň. (Zajímavost: název bájného ostrova Avalonu je pravděpodobně odvozen od keltského slova abal, což znamená jablko. Tento ostrov byl prý vyhlášený pro své jablečné bohatství.) Svátku říkali Mabon nebo Alban elfed. Mabon je velšský bůh, jeho jméno znamená doslova božský syn. Alban elfed je v překladu Světlo vody. Byl to bujarý festival druhé sklizně a hojnosti.

Hlavním smyslem tohoto i každého jiného lidového svátku bylo upevňování rodinných svazků, setkávání přátel, anebo i celého kmene. Pořádaly se hostiny s těmi nejlepšími pokrmy, na stolech byly košíky ve tvaru rohu – tzv. rohu hojnosti, naplněné sklizenými plodinami, lidé oblékali do svých nejlepších časů a slavili po celoroční práci. Bardové obveselovali hosty zpěvem či recitací toho, co se za rok mezitím ve světě naučili – oblíbené byly zejména tzv. triády neboli krátké moudré verše. Proto byl tento měsíc také zván Cantlos – čas zpěvů, vinné révy a veselí. Po festivalu se bardi na zimu usadili a putovat začali zase až na jaře.

Lidé též obětovali svým bohům pokrmy, zaorávali je obřadně do brázd a věřili, že Velká matka – Bohyně, Zima nebo Cailleach, která bere i dává život, je přijme a za rok se jim za věrnost odvděčí hojnou úrodou. Cailleach během roku měnila podoby, jednou z nich je stařena v kápi, která se někdy zjevovala u lože umírajících hrdinů nebo králů – odtud možná pochází postava Smrtky. Caileach však nebyla bohyní smrti, byla bohyní životního cyklu, kterého je smrt neoddělitelnou a nezbytnou součástí.

Germánské kmeny v tuto dobu pořádaly tzv. Velký ding, čili výroční shromáždění všech dospělých mužů s povolením nosit zbraň, při kterém musel panovat mír a na programu byl třeba soud.

Slované zas tomuto svátku říkali Hody, loučili se s obdobím plodnosti, jejíž představitelkou byla Matka země Mokoš a smířlivě se vítá období chladu, jehož původcem je bohyně Morana – obdoba keltské Cailleach.

Posvícení

Po nástupu křesťanství vystřídala Velkou matku Panna Marie a oslavy rovnodennosti se přeměnily na posvícení – oslavy spojené s výročím posvěcení kostela. Aby církev potlačila moc původního přírodního náboženství, hanila co nejvíce všechna jejich božstva a tradice. Z rohatého lesního boha se stal čert, z Morany čarodějnice. Byla nastolena patriarchální společnost, kde jsou na prvním místě války, moc a majetek. Žena se tak ve středověku stala podřadným tvorem a nástrojem ďáblovým. Toto přesvědčení doznívá v lidské společnosti dodnes.

Průběh oslav se však po pokřesťanštění příliš nezměnil, většinou se stejně jednalo o úkony spojené s uctíváním přírodního principu. Se slavením posvícení začal prý jako první král Šalamoun, který vysvětil svůj chrám v Jeruzalémě a každý rok pak ve stejný den pořádal hostinu na tuto počest.

Na každé farnosti se posvícení konala v jinou dobu. Lidé chodili na posvícení i do sousedních vsí, aby navštívili své příbuzné a přátele. Trpěla tím však pracovní morálka. Císař Josef II. tak nařídil slavit jen jedno celonárodní posvícení, a to po svatém Havlu. Lidé ho tedy slavili, ale svá vlastní posvícení slavit ani pod pokutou nepřestali. Záliba v kalení a neposlušnost vládnoucí vrstvě je možná zvláštním znakem našeho národa. Už ve středověku nás totiž jistý cestovatel popsal jako lid, který příliš nerespektuje zákony, pije mnoho piva a se zbožností to také nepřehání.

Posvícení se většinou slavilo od sobotního večera do úterního rána. Čím více hostů, tím větší pocta pro hostitelku. Posílaly se zvací koláče, tzv. zváče, zabíjela se husa a jiná zvířata, stavěla se májka na návsi jako svědek nadcházejícího veselí. V neděli zahajoval posvícení slavnostní oběd, který se podával po návratu ze slavnostní mše, zpravidla až kolem druhé hodiny odpoledni. Na Sokolovsku to bývala například jáhlová kaše s rozinkami a praženými mandlovými lupínky.  Po obědě se šlo ještě jednou do kostela, aby se požehnalo připravenému pohoštění i celkově hodovní náladě. Po něm začalo konečně to pravé nevázané veselí.  

Vezměme si tedy příklad z našich pohanských předků a zasvěťme v září jeden večírek oslavě úrody, prodiskutujme postavení ženy ve společnosti, vzpomeňme na přírodu a nadcházející zimu – ať žijeme ve městě, předměstí nebo na vesnici. Život na vesnici je stejně, přes všechno to nepohodlí, nejlepší. Je to balzám na duši.