Červenec, měsíc sklizně a poutních procesí. Poutě jsou náboženské. I když jsme třetí nejateističtější země světa, na křesťanskou pouť se vydat můžeme – třeba čistě z hlediska poznání; křesťanství je přeci jen naše historie, Bible je zajímavá kniha poskytující dobovou autentičnost a pěší pouť napříč krajinou může být to pravé dobrodružství, jaké vyhledáváme v dobrodružných knihách, PC hrách a filmech.

4. července – Odsluní neboli afélium

Jen pro informaci a zopakování, co se děje s planetou dva týdny po letním slunovratu: 4. července – teprve nyní se Země dostává do nejvzdálenějšího bodu své oběžné dráhy kolem Slunce. Vzdálenost činí zhruba 152 miliónů kilometrů. Při perihéliu  4. ledna je to jen 147 miliónů kilometrů a Slunce se nám ze Země jeví asi o 3 % větší než v létě.

Jak se Země zase vrací, její osa zaujímá ke Slunci jiný sklon a noci se opět prodlužují. Zatímco začátkem července Slunce vychází kolem 4:50 a zapadá ve 21:20, na konci července už je to v 5:30 a 20:50.

Žně

Horké letní Slunce rozpaluje meze a pole, obilí zlátne a těžkne. Není tomu tak dávno, co lidé sklízeli polní úrodu pomocí srpů a kos, odvážejíce ji na valnících tažených domestikovanými kopytníky.
Se žněmi se začínalo zpravidla kolem svaté Markéty, čili 13. července. Práce bylo mnoho, na pole se spěchalo co nejdříve za ranního úsvitu a končilo se při západu Slunce. Aby práce lépe ubíhala, lidé si zpívali a rýmovali.
Na žence zpravidla dohlížel šafář, což byl jakýsi mistr či nadřízený dělníků na zemědělském hospodářství feudálního panství. Šafářka obvykle přinesla chase snídani, oběd potom byl polední odpočinek a znovu práce až do večera.
Když se všechna úroda sklidila a do dvora přijel poslední valník, pořádala se velkolepá slavnost Dožínek. To ale až koncem srpna.

Poutě

Náboženské poutě je možné vykonávat celoročně, ale v našich podmínkách je léto přeci jen nejlepší období pro pořádání dlouhých pochodů přírodou. V dřívějších dobách vypadaly poutě docela jinak než dnes. To se sešlo procesí poutníků, kteří společně putovali na poutní místo, což mohl být kostel či klášter věnovaný památce nějakého světce nebo vystavěný kvůli nějakému náboženskému zázraku, který se v okolí stal. Například, že děti zahlédly ducha nějakého svatého, nebo někdo našel v křoví sošku panny Marie, načež se na místě postavila kaplička a podobně.

Mnohdy vyčerpávající cesta krásnou krajinou má smysl v tom, že se člověk díky fyzickému strádání obětuje, což ho činí vnímavějšího pro duchovní prožitky a souznění s vesmírem. S tím souvisela i tzv. barokní kompozice krajiny, což je snaha stavět kostely a jiné krajinotvorné prvky tak, aby maximálně zapůsobily na přicházejícího poutníka či procesí. Poutními místy bývají jak velká města, tak menší vesnice, ale také opuštěné místo v krajině, jako je hora, studna, pramen, jeskyně nebo svatyně.

Poutě byly skvělou příležitostí pro seznámení s novými lidmi z okolí, kontakt se vzdálenými sousedy nebo navštívení starých známých. Za doby nevolnické to byl jeden ze způsobů, jak se alespoň na chvíli dostat z místa svého bydliště, protože rolníci byli připoutáni k půdě, kterou museli pro svého pána obdělávat.

Na poutním místě čekali na chodce kramáři s nejrůznějším zbožím. Bylo zvykem, že lidé kupovali svým nejbližším, kteří se pouti nemohli zúčastnit, různé dary: tátovi tabák do fajfky nebo nový brousek, mamá svatý obrázek, babičce zas nějakou pokroutičku čili cukroví… Dívky kupovaly svým mládencům nový šátek na krk a mládenci svým dívkám zas marcipán nebo perník.

Odpoledne po bohoslužbě se většinou konala muzika v hospodě a poutníci pak přespávali buď v kostele, nebo třeba ve stodolách místních obyvatel.

Venkovany na poutních místech bavili kramáři tzv. kramářskými písněmi. Byly to většinou jednoduché rýmy na melodii nějaké známé lidové písně a kramáři je zpívali podle obrázkové předlohy, přičemž ukazovali průběh písně holí. Písně neboli čtverce s obrázky, pak prodávali. Venkované se tak mohli dozvědět o zprávách z blízkého či dalekého okolí, o mordech, požárech, morových ranách či získat ponaučení, například z písně o nevěře.

Na poutích bylo možné nakoupit spoustu dobrot a mezi nimi i slavnou cukrovinku z Podkrkonoší – Miletínskou modlitbičku. Pekař Josef Erben, příbuzný K. J. Erbena, nabízel tyto perníkové dezerty poprvé na miletínské pouti roku 1864. Nechal se inspirovat kapesními modlitebními knížečkami vázanýmiv kůži, které s sebou poutníci a věřící nosili. Receptura se po léta zdokonalovala, až se ustálila například na verzi, kterou připravili v pořadu Herbář. Aby však nebylo ublíženo žádnému zvířeti, přikládám tipy, jak živočišné přísady nahradit rostlinnými: med se dá substituovat třeba kukuřičným sirupem, sádlo kokosovým olejem, žloutek rozšťouchaným banánem a bílek na potření želatinózním agarem z mořských řas.

Poutě po Čechách

V Čechách jsou oblíbená tzv. mariánská poutní místa. Poutníci směřují na místa zjevení panny Marie či k jejímu obrazu nebo soše, kterým je obvykle přisuzována kouzelná moc. Nejvýznamnější cesty jsou do Staré Boleslavi, do svaté Hory u Příbrami či městyse Křtiny v Moravském krasu.

Poutě po Euroasii

Nejvýznamnější židovské poutní místo je Zeď nářků v Jeruzalémě nebo hora Sinaj. Křesťané také začínají asi od 4. století putovat do Svaté země, domova jejich mesiáše Ježíše Krista. Mezi křesťany je také oblíbený Řím, jakožto místo umučení apoštolů Petra a Pavla.
Asi nejvýznamnější evropskou náboženskou poutí je Svatojakubská cesta neboli pouť do města Santiago de Compostela (západní pobřeží Španělska), kde byly nalezeny ostatky apoštola Jakuba Staršího a místo bylo do objevení Ameriky považováno za „konec světa“. V anglikánské církvi je nejvýznamnější pouť k hrobu mučednického arcibiskupa Thomase Becketa (1118 – 1170) v Canterbury.

Výhodou poutí napříč státy bylo, že cizinec se mohl v zahraničí cítit téměř jako doma, protože zbožní souvěrci měli svatou povinnost přijímat poutníky, jakoby to byl samotný potulný Ježíšem, a pokud se cestovatelé zúčastnili bohoslužby, mohli si s místními zanotovat známé latinské písně jako je Kyrie eleison a odříkat Pater noster.
Lidé si mohli vybírat z množství poutních míst, zasvěcených různým světcům. Výběr mohl být uskutečněn například tak, že v nějaké nepříjemné životní situaci se dotyčný dovolával určitého světce o pomoc (například „Ó, svatý Jakube, když mě vytáhneš z této šlamastyky, vykonám na Tvojí počest pouť do Santiaga!“) a když to dopadlo dobře, věřící to považoval za světcovu zásluhu a cítil se mu pak zavázán. U poutního cíle se obvykle příhoda zaprotokolovala do jakési „Knihy zázraků“, což dále zvyšovalo popularitu světce a poutí se zúčastňovalo stále více lidí.

I dnes lze však podniknout pouť napříč Evropou a nemusíte být ani věřící. Dostanete poutnický průkaz, kterým se můžete prokazovat v poutnických ubytovacích zařízeních a dostat tak slevu na nocleh, popřípadě nocovat úplně zdarma. Například cesta do Santiaga, neboli Svatojakubská cesta, má logo mušle hřebenatky a poutníkům ukazuje správnou cestu či poutnické místo. Správně by se mělo vyrazit z místa bydliště. Pokud by Čech vyrazil z Prahy, do Santiaga je to nějakých 2500 km, což při zdolání, řekněme, 20 km denně, vyjde na 4 měsíce cesty. Dá se samozřejmě švindlovat a dopravit se blíže k místu například letadlem. Pěší pouť k Santiagu by však prý neměla být kratší než 100 km.