Lékořice je známá především v podobě černých „pendreků“. Tato zdánlivě exotická rostlina pochází ze Středomoří, odkud se rozšířila nejdřív směrem do Číny, v 16. století ji benediktini začali pěstovat i ve střední Evropě. V teplých oblastech jižní Moravy, mezi Bzencem, Hodonínem, Mikulovem a Hustopečemi, dokonce zplaněla a dodnes ji tam můžete potkat.
Lékořice lysá je vytrvalá rostlina z čeledi bobovitých, vzhledem podobná bobu, vičenci a dalším zástupcům této čeledi. Z mohutného dřevnatého kořene vyrůstají asi 2 cm široké dlouhé postranní kořeny, které se rozbíhají do všech stran. Na některých místech z nich pak rostou nové rostliny. Na přímém, hranatém, světlezeleném, až 150 cm vysokém stonku najdeme lichozpeřené 4-8jařmé listy, tedy složené ze čtyř až osmi párů malých, vejčitých, celokrajných lístků, které jsou na svrchní straně lysé, na spodní potom opatřené lepkavými chloupky.
Květy jsou uspořádané do bleděfialových rovných hroznů. Jako u všech bobovitých je květ srostlý z pěti lístků, které jsou rozlišeny v pavézu, křídla a člunek, a plodem je lusk. Ten je lysý, světle hnědý a obsahuje 3–5 tmavých semen. Kvete v červnu a červenci. Nejlépe roste v úrodné, hluboké, kypré půdě na slunných místech. Množení probíhá oddělením postranních výběžků časně z jara, výsev ze semen na podzim.
K léčení i konzumaci se sbírají postranní kořeny, a to na podzim, od září do prosince, dva až tři roky po výsadbě. Nejméně účinných látek mají v srpnu, jarní výnos je nižší než podzimní. Kořeny se omyjí a oloupou, aby se odstranily pryskyřičnaté, nepříjemně chutnající látky. Potom se suší při teplotě kolem 30 °C. Správně sušená, loupaná droga má sírově žlutou barvu.
Lékořicový extrakt se vyrábí vařením nasekaného nebo namletého kořene. Vzniklá hmota se vaří, dokud nezíská černou barvu a potřebnou hustotu a nevznikne hustá lékořicová šťáva. Ta může zůstat ve formě sirupu, nebo se dále zpracovává do známého tvaru pendreku a nechá se tak ztuhnout.
Slovo lékořice pochází z řeckého slova γλυκύρριζα (glukurrhiza), sladký kořen. Přes starou franštinu a angličtinu, kde znělo „licoresse“, se dostalo až do novověkých jazyků. V češtině je to tedy lékořice, v americké angličtině „licorice“. Některé jazyky si název přeložily – ve slovenštině je to sladovka, v němčině Süßholz, tedy „sladké dřevo“.
Lékořici znali už ve starém Egyptě. První písemná zmínka se objevila v díle řeckého filosofa a přírodovědce Theofrasta. Ten mimo jiné napsal, že žvýkání sladkého dřeva pomáhá proti trýznivé žízni. Chválí ji i Mattioli ve svém slavném herbáři. Naši předkové ji užívali hlavně ve formě léčivého odvaru k tlumení dráždivého kašle. Ve staré Indii ji považovali za afrodisiakum.
Kořen obsahuje asi 20 % škrobu, 6 % hořčin, saponiny, oligosacharidy s uronovými kyselinami, glykosidy (likviricin, likviricigenin, izolikviricigenin, formononetin), oxykumariny, fytoestrogeny (glabridin) a cyklitoly (pinitol). V semenech lékořice je obsažen toxický kanavanin. Hlavní účinnou látkou je saponin glycyrrhizin, který je 50x sladší než sacharóza.
Léčebně se lékořice používá hlavně proti kašli, lépe řečeno jako pomoc při odkašlávání a hojení sliznic. Dále rozšiřuje průdušnice, uvolňuje křeče a má protizánětlivý a mírně projímavý účinek. Tradičně byla doporučovaná při kataru průdušek, astmatu, kolikách a pro lepší hojení ran a oparů, jako lokální antivirotikum. Prokázané jsou pozitivní účinky při léčbě žaludečních vředů a zánětlivých onemocnění střeva (Crohnova choroba, ulcerózní kolitida). V Japonsku se ordinuje proti viru hepatitidy A. Také chrání játra před účinkem některých jedů a působí na hormonální rovnováhu (upravuje menstruační a menopauzové potíže).
Přestože lékořice nabízí takto široké léčebné využití, setkáme se s ní spíš jako s potravinou. Nejenom dětmi je velice oblíbená cukrovinka zvaná „pendrek“, jehož název je patrně zkomolenina z německého Bärendreck („medvědí lejno“). V minulosti byla jako pěnící přísada součástí piva, dodnes se přidává do alkoholických (v Itálii je oblíbený aperitiv Paolazzi Liquirizia) i nealkoholických nápojů, bylinných čajů a často i ve farmaceutickém průmyslu, kde se používá jako chuťové korigens při výrobě léků i jako plnidlo při přípravě pilulkové hmoty. Lékořicí se často upravuje také chuť tabáku.
V minulosti měla široké využití i v technické sféře. Přidávala se do leštidel, malířských barev, tuše a inkoustů.
Při nadměrném užívání lékořice se může zvyšovat krevní tlak a docházet k otokům. Pozor by si měly dát hlavně těhotné ženy a také lidé s vysokým tlakem, s problémy s cholesterolem, ředěním krve a diabetem. Dlouhodobě vysoká konzumace může mít také výrazný vliv na hladinu ženských i mužských hormonů. I kvůli těmto rizikům se v současné době v cukrovinkách často nahrazuje anýzem a její obsah je i v lékořicových cukrovinkách ve skutečnosti nízký.