Teta Kateřina v nádherné knize a stejně krásném filmu „Saturnin“ neustále kolem sebe trousí lidová moudra, koncentrovaná do různých přísloví, a každého ve svém okolí tím pěkně štve. Já nikoho ve svém okolí štvát nechci.
Přesto si dovolím také jedno přísloví vyslovit a tak trochu se nad ním zamyslet. To přísloví zní: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“. V tomto přísloví je uložena celá ta obrovská zkušenost všech lidí o tom, že náš život je složen nejen ze dnů krásných a šťastných, ale také ze dnů a příběhů, která nás mohou velmi potrápit a dokonce i zahubit.
A možná právě proto nakonec lidé přišli k tomu, že si vlastně celý svůj nejistý život chtějí nějak zajistit. Všichni potřebujeme alespoň nějakou jistotu. Jistotu, že když spadneme ze schodů, zlomíme si ruku a nebudeme moci pracovat, nebudeme kvůli tomu muset jít žebrotou či dokonce nezemřeme hlady. A tak si lidé vymysleli všemožné druhy pojištění. Mimo jiné také pojištění zdravotní.
Tady u nás, v Česku, máme zavedený tzv. Systém vzájemné solidarity. Prostě všem pracujícím je část jejich výdělku ztržená z jejich platu a je odvedena státu. Ten pak vybranou sumu rozdělí mezi jednotlivé zdravotní pojišťovny podle toho, kolik pojištěnců ta která shromáždila pod svá křídla. Jinými slovy – všichni jsme pojištěni a nemělo by se stát, že o nás nebude patřičně postaráno, pokud my sami nebo naši blízcí nenadále ochoříme, spadneme z těch schodů nebo se nám narodí dítě s nějakou vrozenou vadou.
Je to tak ale skutečně? Opravdu se nám dostane potřebné pomoci?
Moje dcera trpí progresivní formou roztroušené sklerózy a v současné době je zcela nesoběstačná. A aby toho nebylo málo, tak po deseti letech užívání léků proti doprovodným znakům této její nemoci jí tyto léky přestaly účinkovat. Prostě si na ně její organismus zvykl a přestal je jako léky vnímat. Možná by šlo ještě jednou zkusit jí dávky léků zvýšit. Jenže tam je až příliš velká pravděpodobnost, že místo pomoci by ji ty léky zabily. A to již její odborná lékařka riskovat nemohla.
Naštěstí dceři velmi dobře pomáhá konopí. Pět let jí ho pěstoval její manžel a dalších více jak pět let jí ho již pěstuji a zpracovávám já. Nemoc jí to nevyléčí. Ale už neřve bolestí, nemá pocit, že jí ty její obrovské křeče chtějí zlámat kosti, nelapá po každém doušku vzduchu, protože nemůže dýchat kvůli křečí nefunkčním dýchacím svalům, a také ji již nemusíme vozit do nemocnice na JIP jen proto, že jí hrozí protržení střev, protože ani svaly, které nám umožňují vyměšovat, jí kvůli křečím nepracují.
A to, že jí konopí tak pomáhá, přináší mnohé i mně. Už se nemusím dívat do očí plných bolestí a hrůzy, nemusím už hledat místa, kde by mne nikdo neviděl, jak brečím. Ono když brečí sedmdesátiletý chlap, tak je to tak nějak hloupé.
Od února letošního roku má dcera možnost nechat si konopí předepsat svou druhou odbornou lékařkou, která je taktéž neuroložka a k tomu má povolení léčebné konopí předepisovat. I tato lékařka konstatovala, že žádná klasická farmaka jí již pomoci nemohou, ale že jí skutečně pomáhá léčebné konopí. A také jí ho předepsala. 30 g holandského granulovaného konopí značky Bediol s potencí 6,3 % dronabinolu (THC) a 8 % cannabidiolu (CBD). Od toho února mi ten recept leží doma na psacím stole tak, abych jej neustále viděl, a aby mi neustále připomínal, jaký zdravotní systém to vlastně máme. Recept, který by mohl mé dceři přinést pomoc, ale nepřinese. Za těch 30 g léčebného konopí by totiž musela zaplatit 8.100,- Kč. A to nemůže, protože to je celý její invalidní důchod.
Obrátil jsem se tedy na vedení VZP, u které je dcera pojištěna, aby jí konopí hradili oni. Není to přece tak dávno, co pracovníci Ministerstva zdravotnictví ubezpečovali všechny obyvatele naší země o tom, že vedle placených léků budou v lékárnách na stejné choroby i léky plně pojišťovnou hrazené.
Bohužel revizní lékařka této pojišťovny v Českých Budějovicích, MUDr. Stanislava Fantová, mi odpověděla, že to oni nemohou, protože předpisy, které vydal SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv, pozn. redakce), jim to neumožňují. Obrátil jsem se tedy na ředitele SÚKL, Pharm. Dr. Zdeňka Blahutu, aby to VZP umožnil.
Napsal mi, že to není možné, a na několika stranách textu mi zdůvodnil proč. Obrátil jsem se tedy na Ministra zdravotnictví tohoto státu. Dostal jsem odpověď, že náš případ je přímo klasický a že pojišťovna by dceři to léčebné konopí skutečně měla proplácet. Odvolal jsem se tedy jménem mé dcery proti rozhodnutí VZP…
Revizní lékařka vše opět zamítla s tím, že zcela určitě ještě dcera nevyzkoušela další legální léky, které by jí také pomohly. A hned k tomu některé možnosti vyjmenovala. Například baklofen, botulotoxin či opium. Také nám doporučila, že s dcerou máme cvičit.
V rámci možností s dcerou samozřejmě cvičíme. Ty léky ale dcera, podle vyjádření odborných lékařek z oboru neurologie, užívat nesmí.
Dost mne tedy udivilo, že revizní lékařka VZP má zcela opačný názor, než jaký mají dvě odborné lékařky z oboru neurologie, z nichž jedna je pracovnicí našeho nejlepšího centra léčby RS a dceru léčí již třináct let. Říkal jsem si, že i ona asi musí být také velkou odbornicí v oboru neurologie a že jí tedy je u VZP škoda. Pro jistotu jsem si ale informace o ní vyhledal na internetu.
A utrpěl jsem další šok. Paní doktorka Stanislava Fantová, která je pod všemi těmi elaboráty VZP podepsána, není neuroložka. Paní doktorka Fantová je zubařka. Jinými slovy zubařka ve funkci revizní lékařky VZP prostě napíše, že neurologové takové instituce, jako je Centrum roztroušené sklerózy 1. FN UK v Praze, vedené kapacitou, jako je Doc. MUDr. Eva Havrdová, CSc., jsou hlupáci, a že dcera nemá otravovat a má se nacpat botulotoxinem nebo opiem…
Naše republika není velká. A tak vždycky, když hledáte nějakou utajenou informaci, najdete nějakého svého známého, který má také známého a ten se k té informaci dostane a sdělí vám ji. Já mám známého v Plzni, kde je centrum VZP pro Jižní Čechy. Tento můj známý má známou, která v tomto centru pracuje. A tak jsem se dověděl asi toto: revizní lékaři, pracující pro VZP, nemusí být vůbec kovaní v nějakém oboru zdravotnictví, a teoreticky by tuto funkci mohl dělat i kterýkoliv zvěrolékař. Důležité je, aby měli nějaký titul. Jejich úkolem totiž není bádat nad tím, jestli někdo bere léky, které mu pomáhají či nikoliv, ale mají dohlížet na to, aby se peníze, získané za zdravotní pojištění obyvatel, k pojištěncům vracely v podobě léčby skutečně jen sporadicky. Jinými slovy revizní lékař by teoreticky ani lékařem být nemusel. Musí to být ale člověk, který má dostatečně silný žaludek, aby snad nezačal, nedej Bože, sám nad sebou před klientem zvracet.
Co ale tedy vlastně VZP je? Je to skutečně zdravotní pojišťovna?
Já se přiznám, že po této mé zkušenosti mi tato organizace připomíná něco naprosto jiného. I v naší zemi s nástupem „demokracie“ vznikly organizované tlupy, které navštěvují různé podnikatele, například v rezortu pohostinství, a nutí je platit jim za takzvanou ochranu. Říká se tomu vybírání výpalného. A říká se tomu tak proto, že ti, kteří odmítnou platit, obyčejně vyhoří.
A já mám dojem, že toto jsou organizace, které slouží VZP za příklad. VZP ale neřídí žádní primitivové, kteří by se snižovali k vypalování domů a bytů těch, kteří by jim odmítli platit. Tato „pojišťovna“ si ten výběr peněz pojistila jinak. Neprovádí jej ona, ale provádí to za ni stát. A to tak, že to obyvatelům nařídí.
Výrobcům pomazánkového másla bylo státem nařízeno, že slovo máslo z názvu jejich výrobku musí zmizet, protože jejich výrobek nemá s máslem nic společného. Nemělo by se u VZP uvažovat s něčím podobném?
Vždyť moje dcera není jediný příklad toho, jak se tato „pojišťovna“ chová. Vzpomeňme si jen na invalidní pacienty v Česku, kterým VZP naprosto bezdůvodně odebrala příspěvek na bezmocnost. Nebo na pacienty, kteří trpí tzv. nemocí motýlích křídel a kteří od pojišťovny dostávají naprosto nedostatečné množství potřebných léků a ostatních potřeb. Nebo na zoufalé matky, které musí nasbírat celé kamiony víček od PET lahví, jen aby mohly nechat léčit své postižené dítě.
Mně prostě u této organizace ten název „Všeobecná zdravotní pojišťovna“ nesedí.
Asi by se měla jmenovat jinak.
Ale jak?
