Původně jsem chtěl psát o úplně něčem jiném z oblasti konopné kultury. Jenže od doby, co mi opět tehdy mně neznámý zloděj prostříhal drátěný plot přímo pod fotografií mojí dcery na invalidním vozíku a popisem toho, že jí žádné jiné léky na její nemoc nepomáhají, a všechno konopí opět ukradl, mám problémy s přemýšlením nad jinými věcmi, než je právě toto.
Pořád se mi honí hlavou, co takového človíčka k tak krutému jednání vede. Všichni jsme byli mladí a asi všichni jsme tropili i hlouposti našemu okolí nepříjemné. Ani já jsem ve svém mládí neměl nad hlavou svatozář a poměr mých kladných a záporných skutků si nedovolím odhadnout. Dokonce i do cizích zahrad jsme s kamarády lozili přes ploty, abychom zažili to dobrodružství vyplývající z takové loupeživé výpravy na cizí jablka či meruňky.
V Hodoníně jsem žil v Sušilově ulici. Byla nás tam celá parta přibližně stejně starých kluků, a přestože našimi vzory byly Foglarovy Rychlé šípy, tak občas jsme sklouzli na cestu Bratrstva kočičí pracky.
Souvislá řada domů v této ulici byla na několika místech přerušena jen cihlovou zdí zahrady domu, který byl ve vedlejší ulici. Jedna tato zahrada, a k ní příslušící dům v ulici Sc. Viatora, patřila starším a bezdětným manželům Petrželkovým. A v té jejich zahradě byly jabloně s vynikajícími jablíčky a nádherný strom meruňky, na kterém rostly snad ty nejlepší meruňky z celého Hodonína.
Plot této jejich zahrádky, ústící do naší ulice, měl na svém vrcholu vrstvu cementové malty, do které byly zasázené skleněné střepy z rozbitých lahví. Jenže stejně jako manželé Petrželkovi, tak i tento jejich plot již byl dost věkovitý. A tak na některých místech bylo možno tuto cementovou vrstvu se skleněnými střepy sundat jako jednu desku. Prostě se ta malta i s těmi střepy od cihel plotu odloupla. To ovšem nám, klukům, nemohlo uniknout a tak jsme měli volnou cestu ke svým loupeživým výpravám. Vyhoupnout se na dvoumetrovou zeď pro nás nebyl problém a to jsme pak již vlastně byli v koruně té meruňky, která rostla jen kousek od zdi.
Zajímavé bylo, že pan Petrželka si na nás nikdy nestěžoval. Naopak občas, když jsme se zase pro změnu chystali pytlačit na některém z ramen řeky Moravy, zašel za námi s plechovou krabicí plnou rybářských olůvek, které nám s širokým úsměvem ve své jinak stále ustarané a zamyšlené tváři rozdal.
My jsme věděli, že on ví. Věděli jsme, že nás několikrát na těch svých stromech viděl. Přesto, pokud předpokládal, že my jej nevidíme, tak po nás nevyjel. Jen když jsme si jej sami všimli a začali jsme prchat, tak vyběhl také na ten svůj dvorek a pěkně zhurta nás vyprovodil. Přesto ani pak si nikdy na nás nešel stěžovat naším rodičům. Kdyby to udělal, tak to bych já doma chytil pěkných pár facek. Ale on to neudělal nikdy.
Dlouho jsme nevěděli, proč to tak je. Až pak nám maminka jednoho z mých kamarádů vyprávěla, že i Petrželkovi měli kdysi syna. Jediného syna. Žádné jiné děti neměli. Pan Petrželka jej prý vychovával pevnou rukou. Chtěl, aby z kluka vyrostl pořádný, slušný a vzdělaný kluk. Učení, to bylo to první, co jeho syn musel mít vždy v pořádku a zvládnuté. A když mu něco nešlo, nastupoval trest a domácí vězení. Jenže ruka a nároky pana Petrželky byly někdy asi až příliš tvrdé a v jeho synovi vyvolávaly strach. A tak když jednou dostal špatné známky, neměl odvahu jít domů. Nad vším ostatním u něj zvítězil strach. Místo domů tak šel k řece Moravě. Tam odložil svou školní brašnu a skočil do výrů, které se tam tvořili pod stavidly vodní elektrárny. Už nevyplaval.
Když nám kamarádova maminka tento příběh manželů Petrželkových a jejich syna dovyprávěla, měl jsem hrdlo stažené jako šibeniční smyčkou a skoro jsem nemohl mluvit. Vím, že jsem se tehdy vytratil, šel jsem domů, zalezl jsem na půdu a tam jsem to obrečel. Nevím, proč to na mne tehdy tak zapůsobilo. Možná to byl prostě ten správný okamžik pro vyslechnutí něčeho takového. A já jsem si najednou, přestože mi tehdy bylo dvanáct či třináct let, dokázal představit to neštěstí a zoufalství toho kluka, zmítaného strachem z toho, co by ho možná čekalo doma, a to následné neštěstí a zoufalství jeho rodičů, když jim bylo oznámeno, co se stalo. Jeho rodiče to tehdy naprosto zlomilo. Oni to, co dělali, mysleli dobře. Svého syna měli nesmírně rádi a jediné co chtěli, bylo, aby byl dobře připravený do svého dospělého života. Jenže něco tam bylo špatně. A stalo se to, co se už změnit zpět nedalo, ani kdyby za život svého syna nabídli životy své.
Tehdy se něco ve mně změnilo. A díky tomu se nějak přeskupily příčle mé stupnice hodnot a já jsem pak již nikdy nepřelezl cizí plot jen proto, abych tam někomu ukradl pár jablek či meruněk. Dnes je mi sedmdesát. Přesto, pokaždé když si na pana Petrželku vzpomenu, tak se mi stáhne hrdlo.
Na tento příběh jsem si vzpomněl, když jsem se dověděl jméno toho kluka, který nám ukradl všechno naše léčebné konopí pro naši dceru Martinu. Přiznám se, že jsem byl dost nažhavený. A asi by to pro toho kluka nedopadlo dobře. Jenže pak přišla ta vzpomínka a já jsem najednou nevěděl, jestli mám právo udělat to, co jsem udělat chtěl. Ne právo podle zákonů této země. Tam je to jasné. Podle těch zákonů jsem já zločinec, který pěstuje zakázanou bylinu. A byl bych zločinec za to, že bych tomu klukovi domluvil jinak, než jen ústy. On by byl jen přestupce. Přestupce, který vlezl do cizí zahrady, aby tam tu zakázanou bylinu ukradl. Já velmi pohrdám zákony této země, pro které je utrpení nemocného člověka přijatelnější než jeho léčení bylinou, kterou zákonodárci naprosto svévolně a bezdůvodně postavili mimo zákon. Někteří díky své naprosté tuposti, jiní z náboženského fanatismu a ještě další proto, že jim ta rostlina stojí v cestě jejich kšeftaření s cizím zdravím a cizími životy.
Farmaceutické firmy dělají, co mohou, jen aby konopí dál bylo zakázanou bylinou.
Takže na ty zákony já příliš nedám. Ba dokonce jsem přesvědčený o tom, že kdybych je dodržoval, tak bych byl stejný morální šmejd, jako jsou ti, kteří je prosadili, schválili a zařadili mezi ostatní zákony této země. Tyto zákony by mne nezastavily. Jenže je tu ten pan Petrželka a já z té doby před bezmála šedesáti lety. A tak teď již vím, že ten kluk nakládačku nedostane. I když by si to asi zasloužil. Protože krást nemocnému člověku jeho lék, na kterém skutečně závisí jeho život, je pěkné svinstvo. Jemu sice není žádných dvanáct či třináct let, jako bylo mně tehdy. Je mu mnohem víc. A vlastně by již skutečně měl mít rozum a měl by vědět, co se ještě dá, a co je již nepřekročitelné. Jenže kdo všechno by vlastně měl být trestaný? A kdo především? Ten, kdo vleze na cizí pozemek a tam něco ukradne, nebo spíše ten, kdo uměle vytvoří podmínky pro to, aby takové lození do cizích zahrad bylo prakticky beztrestné a naopak aby se i hodně vyplatilo?
Pro naše zákonodárce život starých a nemocných lidí nemá prakticky žádnou cenu. Jsou pro ně jen přítěží, do které je pořád nutné cpát nějaké peníze, které by přece bylo mnohem vhodnější si rozdělit mezi sebe, až se opět bude hlasovat o tom, že naši poslanci a senátoři mají opět málo a opět potřebují zvýšit své platy.
Jistě, já si mohu na toho kluka někde počkat a vyřídit si to s ním. A vlastně bych to ani sám dělat nemusel, protože hned poté, co jsem se o tom našem případu zmínil na internetu, tak se mi přihlásili dva chlapíci, kteří to chtěli udělat za mne. Nepřijal jsem to. Možná si mnohý řekne, že jsem hlupák. Že chlapec by dostal pořádně za vyučenou a příště by to již neudělal. Jenže já si myslím, že za vyučenou by měli dostat spíše ti, kteří toto vše způsobili a kteří tento zvrácený systém, kdy zisky farmaceutických firem jsou víc, než utrpení starých a nemocných lidí, stále udržují při životě.
Televizním zpravodajstvím nedávno proběhla informace, že dvě propojené farmaceutické firmy z Brna věnovaly ODS na její předvolební kampaně třináct milionů korun. Proč asi? A pochybuje snad někdo o tom, že takové sponzorské dary se dávají pouze tehdy, když se ví, že se to takové firmě stonásobně vrátí? A které všechny politické strany takové dary dostávají a berou?
Farmaceutické firmy dělají, co mohou, jen aby konopí dál bylo zakázanou bylinou. A jsou ochotny platit miliony politickým šmejdům, kteří nejsou v Parlamentu proto, aby tato země vzkvétala a aby se její obyvatelé v ní cítili bezpečně, ale jen proto, aby bobtnala jejich konta někde ve švýcarských bankách.
U toho kluka je ještě stále nějaká naděje, že si i on vyslechne nějaký příběh, který mu bude stahovat hrdlo a změní jeho žebříček hodnot. Toho se ale jen těžko dočkáme u profesionálních politiků, pro které je politická prostituce jejich každodenním chlebem.