Vývoj lidské společnosti se ubíral od rodinných klanů ke kmenovým sdružením, až nakonec dospěl k budování státních celků, jako je i dnešní Česká republika. Ten vývoj nebyl samoúčelný. Lidé nebudovali tato společenství proto, aby někdo mohl dělat stařešinu rodu, náčelníka kmene či prezidenta, ale prostě proto, že větší a organizované sdružení lidí těmto lidem dávalo pocit většího bezpečí. Stát si pak vytvořil své právní a mocenské struktury, které to bezpečí měly zajistit. Armádu proti vnějším nepřátelům a policii proti darebákům uvnitř státu. Jenže pak se něco zvrtlo a pocit bezpečí se u mnohých, hlavně u starých a nemocných lidí, vytrácí. Tady hovořím o České republice.

Před časem jsem v jednom svém článku přirovnal poměry v České republice k poměrům za nacistického Německa. A někteří lidé se nad tím dost pohoršili. Jeden pán mi napsal, že chápe, že jsem na všechny naštvaný, ale že bych ty své příměry měl používat opatrněji. Jenže já jsem toto srovnání neučinil ze vzteku. Já jsem jen nedokázal najít nic jiného, s čím bych tuto odpornost, kterou páchají státní orgány v České republice, mohl srovnávat.

Nacisté rozdělili lidi podle ras. Německá rasa byla ta vyvolená a jediná dobrá. Slované byli rasou méněcennou, ale ještě stále byli řazeni mezi lidi. Proto v případných sporech měli určitá práva. Na příklad se mohli obrátit na soud. Židé a Cikáni byli zařazeni mezi podlidi. Jejich práva se blížila k nule, a bylo možné, či dokonce nutné, je postupně zlikvidovat.

Establishment České republiky nás nedělí na rasy, a dokonce nás nedělí ani na třídy, jak to dělali komunisté. Dělí nás na bohaté a na chudé. A podle toho, kam jsme zařazeni, je s námi také zacházeno. SÚKL dal zcela jasně najevo, pro koho se s léčebným konopím počítá, a pro koho tato léčivka není. Měsíční dávka 180 g této byliny dnes stojí 23.400 Kč. To znamená, že tento lék je určen výhradně pro ty, kterým nečiní potíže ze svého příjmu měsíčně vyčlenit 23.400 Kč. Kolik je takových lidí v našem státě? Jistě. Jsou tady. Jsou to úspěšní podnikatelé, manažeři, bankovní a státní úředníci, úspěšní doktoři, podvodníci, tuneláři a mafiáni, poslanci a senátoři. Jestli jsem někoho vynechal, tak se omlouvám.

Ale jak jsou na tom staří a nemocní lidé? Taky si to mohou dovolit?

Můj soukromý odhad je, že pokud má někdo příjem okolo 50 až 55 tisíc Kč měsíčně, tak s tím problém příliš velký nemá. Ale kolik je takových lidí? A ještě jinak – skutečně se někdo domnívá, že ten, kdo skutečně kvůli své nemoci potřebuje měsíčně plnou povolenou dávku léčebného konopí pro své léčení, ještě může pracovat na místě, kde by si vydělával 55.000 Kč?

Konopí potřebují hlavně staří a těžce nemocní lidé. A tito lidé již obyčejně nikde nepracují. Sedí doma v křesle nebo na invalidním vozíku, a denně počítají, jestli si ještě mohou k rohlíku koupit pět deka salámu, nebo jestli tentokrát ten rohlík budou mít suchý. A já skutečně neznám důchodce, který by pobíral 55.000 Kč starobního či invalidního důchodu.

Nacisté vyvražďovali Židy po statisících a milionech na základě norimberských zákonů. Mohli to dělat, protože ty zákony jim to umožňovaly. Oni nevraždili lidi, ale, jak se v těch jejich zákonech říkalo, vraždili podlidi. A to nebylo trestné.

Establishment našeho státu staré, nemocné a chudé lidi nevraždí v plynových komorách, ani je nestřílí

u popravčí zdi. Dělá to jinak a mnohem rafinovaněji. Dělá to tak, že těmto lidem za prvé zabrání v přístupu k léčivce, která by jim s jejich zdravotními problémy pomohla, a za druhé je donutí platit si v lékárnách léky, které jim sice nijak nepomohou, ale na kterých spřátelené farmaceutické firmy řádně zbohatnou. Prostě dobrý kšeft je pro představitele našeho státu víc, než zdraví a životy jeho nemajetných obyvatel.

Tak jaký je rozdíl mezi nimi a nacisty? Pro nacisty lidský život vybraných ras neměl naprosto žádnou cenu. A proto se chovali tak, jak se chovali.

Ale jakou cenu má život starých a nemocných lidí pro zákonodárce, vládu a státní úředníky našeho státu?

Možná si někdo z vás nyní myslí, že mé závěry jsou založeny až příliš na ekvilibristice se skutečnostmi. Ale já si to nemyslím. Pro mne není vrahem jenom ten, kdo nažene lidi do plynové komory nebo k popravčí stěně. Pro mne naprosto stejným vrahem jsou i ti, kteří způsobí smrt jiným tím, že jim zabrání v přístupu k léčebnému prostředku. A v tomto případě je to establishment České republiky a jeho právní a mocenská uskupení. To znamená poslanci, senátoři, vláda, prezident, soudci a policisté. A samozřejmě, že sem patří i představitelé farmaceutických firem, kteří nátlak na politiky a zdravotnickou obec prostřednictvím svých peněz vyvozují.

Dokonce i pan doktor Hanuš v jednom svém vystoupení hovořil o tom, jak si zástupci izraelských nemocnic a klinik v jednou televizním pořadu o léčebném konopí v izraelské TV na tento nátlak ze strany farmaceutických firem stěžovali.

Ostatně provázanost našich politiků s farmaceutickými firmami zcela jasně dokládá i zpráva, která nedávno proběhla našimi sdělovacími prostředky. V té zprávě se říká, že jedna brněnská farmaceutická firma věnovala brněnské ODS třicet milionů korun. Proč asi? A o kolika takových přesunech peněz od farmaceutických firem do pokladen politických stran a do kapes patřičných politiků nevíme? A co za to asi ty farmaceutické firmy chtějí?

Bohužel situace u nás není dobrá ještě i z dalších důvodů. Pohrdlivý a přezíravý postoj státu ke starým, nemocným a chudým lidem se odráží i v tom, jak se k nim chovají někteří mladí lidé. Není pro ně problém je přepadnout, není pro ně problém je zmlátit a není pro ně problém je okrást. V televizi se o těchto případech hovoří prakticky každý den.

Nám letos již potřetí ukradli kompletně celou úrodu konopí, kterou jsem měl pro naši dceru. První jejich nájezd se uskutečnil v červenci. Bylo to sedm nádherných rostlin, které by nám velmi pěkně pokryly potřebu na celý příští rok. Měli jsme je ve zvláštním, ze všech stran, i seshora, oploceném prostoru, a na to oplocení jsem opět umístil tabulky s mojí a dceřinou fotografií, kde dcera je na invalidním vozíku,

a popisem, proč to pro ni musím pěstovat. Zároveň tam byla prosba, aby nám to nebrali, protože pro dceru je to skutečně životně důležitý lék. Přesně pod tou tabulkou jsme pak našli vystříhanou díru do pletiva a všechny rostliny byly pryč. Já jsem to dokonce tehdy i hlídal. Jenže dva dny před tím mi nebylo dobře, a raději jsem tedy šel spát domů. No, neměl jsem to dělat.

Tak jsem ještě honem nasadil další semínka samonakvétacích rostlin s dobou růstu asi devět týdnů. Bylo to na úplně jiném místě, a to místo bylo jen velmi špatně dostupné. Musel jsem se tam doslova prodírat trnitým křovím, a na některých místech jsem se musel dokonce plazit. Abych tam ty rostliny mohl vůbec pěstovat, musel jsem tam nanosit víc jak 100 kg zeminy, plastové kbelíky pro jejich pěstování, plastový sud na vodu a takový malý dětský nafukovací bazének, do kterého se chytala dešťová voda. A pro jistotu jsem tam dal i tu naši tabulku. Vše šlo velmi dobře a i tam nám narostly nádherné rostliny. A přestože jsem si dával velký pozor, abych tam nešel v době, kdy by v dohledu byl nějaký člověk, jednou jsme tam přišli, v těch křovinách byla vylámána přímo dálnice, a všechny kytky byly pryč. Tabulka s našimi fotkami a popisem dceřina problému byla vhozená do těch polámaných křovin. Můžu vám říci, že jak jsem už starý chlap, tak se mi chtělo brečet jako malému Jardovi.

Jenže tento náš příběh má ještě i svou dohru. Za pár dnů u nás doma zazvonili dva kluci ze základní školy, kde jsem měl v loňském roce přednášku o konopí a problematice okolo něj. Ti kluci mi přišli říci, kdo nám to konopí ukradl. A dva dny po nich se mi přihlásil přes internet další mladý muž, který mi jmenoval naprosto stejná jména. Takže já vím, kdo nám to ukradl. Jenže, co je mi to platné? Když jsem o tom hovořil s policistou, tak mi řekl, že on bude dělat, že nic neslyšel, a já že to už žádnému jinému policistovi říkat nemám, protože by se nám taky mohlo stát, že nám dveře od bytu vykopne pár ozbrojenců ze zásahovky, a seberou nám i to konopí, které ještě doma pro dceru máme.

My se dokonce se ženou vypravili za rodiči těch kluků. Nešli jsme tam proto, aby je ti rodiče za to mlátili, ale chtěl jsem jim vysvětlit, že to, co bylo psáno na té tabulce, je skutečnost, a že vlastně tímto svým počínáním oni ohrožují její život. A taky jsme chtěli, jestli to konopí ještě mají, aby nám ho vrátili. Kluci samozřejmě nejdříve tvrdě zapírali, a později pak házeli vše vždy z jednoho na druhého. A z konopí se nám nevrátil ani jeden květ.

V současné době sháním konopí po celé republice od těch, kterým alespoň trochu přebývá. Je to velmi zlá situace, ale snad se nám to opět nějak povede dát dohromady. A samozřejmě musím nějak také vyřešit pěstební místo na příští rok.

Tady, v České republice, se každý rok pořádají dvě velké akce na podporu boje za legalizaci konopí. Je to Milion Marihuana March a Cannafest. Vždy se toho účastní tisíce lidí, a vzhledem k velmi dobré organizaci to vždy má velmi dobrou úroveň. Já se snažím o konopí psát na svém blogu a některé mé články se objevují i v časopisech. Občas nás navštíví pracovníci TV a natočí o našem problému dvou, tří minutový šot. Máme spolek KOPAC, který se snaží povznést jednání s představiteli vlády na vyšší úroveň. Občas sem i mimo dobu Cannafestu přijede pan doktor Hanuš, a svým odborným a logickým výkladem o skutečnostech okolo léčebného konopí se také snaží přesvědčit politiky o nesmyslnosti současného stavu. A mohl bych asi ještě chvíli v tom výčtu pokračovat.

Jenže stačí to?

Konopí pomáhá při mnoha onemocněních. A v naší rodině s ním nemá pozitivní zkušenost jen naše dcera Martina. Já měl od svých deseti let neustále problémy s velkými bolestmi hlavy. Byly to migrény, které jsem podědil po své mamince. Z počátku to bylo jednou či dvakrát za měsíc. Pak se to stupňovalo a poslední dva roky to bylo každý den, někdy dokonce dvakrát za 24 hodin. Nejdříve se to řešilo aspirinem, pak nastoupila Algena a různé speciální a šíleně drahé prášky. Poslední dva roky to byly čtyři až dvanáct Nalgesinů nebo jeden až dva čípky Indometacinu. A když to nezabralo, musel jsem zkusit další lék, nebo jet na pohotovost na injekci analgetik do žíly. Ještě v loňském roce jsem tady říkal, že jsem vyzkoušel i konopí, ale že, bohužel, u mne nefunguje.

Tak tuto informaci teď tady musím opravit. Letos jsem na ten můj problém, spíše jen tak z hecu, vyzkoušel místo jointa kapku pryskyřice. Ty takzvané Fénixovi slzy. Deset dnů po sobě jsem si večer před spaním dal na piškot malou kapku a pak ho snědl. Za tři dny se ta pravidelnost každodenní bolesti narušila a já jsem měl problémy co druhý, třetí den. Po deseti dnech bolesti zmizely úplně.  Pak jsem to dva týdny nebral a problémy se částečně vrátily. Od té doby to praktikuji každý druhý den a bolest hlavy přijde jen velmi zřídka. Tyto problémy jsem měl 60 let. A celých těch 60 let jsem od lékařů dostával další a další medikamenty, které sice na migrénu neměly naprosto žádný účinek, zato mi perfektně poničili játra a způsobily mi tvorbu žaludečních vředů. I toto je naše zdravotnictví.

V České republice je asi 17.000 nemocných roztroušenou sklerózou. Z toho polovina zemře v přímém důsledku této choroby. To znamená, že tato choroba jim ochromí některý životně důležitý orgán a oni zemřou. Další umírají na to, že jim léky, které dostávají na mírnění průvodních znaků této choroby, což jsou cytostatika, kortikoidy, analgetika atd., vyvolají jiný zdravotní problém, který je ve svém důsledku zabije. Sem patří na příklad žaludeční vředy, rakovina žaludku, rakovina tlustého střeva či rakovina jater, atd.

A pro další je to soustavné fyzické a psychické utrpení tak devastující, že raději ukončí svůj život sami.

Jejich přesný počet se mi, bohužel, v žádné statistice nepodařilo zjistit. Ta čísla se pohybují od několika desítek až po bezmála tisíc ročně.

Když si z toho tedy udělám nějaký statistický průměr, tak mohu říci, že každý den se takto rozhodne ukončit své trápení jeden člověk. To znamená, že i dnes, a možná právě v tuto chvíli, to jeden zoufalý lidský tvor vzdává. Jeho bolest je tak strašlivá, že to dál snášet nedokáže a raději se zabije.

A proč to?

Protože se jeho poslanci, senátoři a státní úředníci rozhodli, že pro ně je přijatelnější, aby ten ubožák zemřel v křečích a bolestech, než aby si pomohl léčebným konopím, a tím jim narušily jejich kšefty s farmaceutickými firmami. Protože to je to, co naši poslanci, senátoři, vláda a státní úředníci České republiky svými skutky říkají.

A proto bych vás všechny chtěl o něco poprosit.

Víte, mně se nezdá, že děláme dost. Každý by si měl uvědomit, že i on, nebo jeho blízký, může onemocnět nemocí, kde jeho poslední šancí může být Cannabis. A všichni se tak mohou dostat do situace, v jaké je dnes moje dcera, celá naše rodina, a tisíce dalších nemocných a jejich rodin v tomto státě.

Nechoďme jen na Milion Marihuana March a na Cannafest. Ty dvě akce nestačí na to, abychom donutili představitele tohoto státu k tomu, aby také staré, nemocné a chudé začal vnímat jako lidi, a ne jen jako obtížný odpad, který oni mohou svou přezíravou nelidskostí hnát až k sebevraždám.

Já, dokud budu žít, se ozývat nepřestanu. Budu dál psát svoje články, budu psát emaily našim politikům. Ale myslím, že to je málo. Prostě bych s tím potřeboval pomoci. Už kvůli těm chudákům, kteří se zabili včera, zabíjejí se dnes, a bez naší pomoci se budou zabíjet i další a další dny jen proto, že pro politiky tohoto státu jsme my všichni jen bezcenný póvl.

Stejně bezcenný póvl, jako byli v koncentrácích pro nacisty bezcenným póvlem Židé.