Jedna z věcí, které mne v době totality štvaly, byla cenzura. Ne že byste hned při otevření novin poznali, že je v nich něco cenzurováno. To ne. Začerněné řádky v novinách, to byla praxe za Rakousko-Uherska. Dokonce se o cenzuře, která byla všudypřítomná, ani nesmělo psát.

Takže jak se dalo poznat, že je něco cenzurováno? Prostě jen tím, že jste se o věcech šířených „šeptandou“ nedočetli. Udržoval se tím klid mezi obyvatelstvem. I komunisté měli z počátku tendenci obsah událostí spíše převracet. A tak když někde někdo demonstroval, tak to v tisku byl protisocialistický živel, který nechápe hloubku myšlenek marxismu-leninismu, a proto musí být ve vězení převychován. Jenže když do ulic vyjde dvacet tisíc zaměstnanců nejen z celé plzeňské Škodovky, ale i dalších místních podniků, a komunistická vláda jim pak vysvětluje hloubku idejí marxismu-leninismu tím, že proti nim vyšle jak svou policii přejmenovanou na Sbor národní bezpečnosti, tak své milice, Pohraniční stráž, StB, a dokonce i pravidelnou armádu, tak to začne drhnout a lidem se pak příliš nechce věřit ničemu. A tak i komunisté pochopili, že tudy cesta nevede, a poučili se.

O problematických věcech se prostě psát přestalo a ty se tím pádem jako nestaly. A účinkovalo to. Staly se tisíce a tisíce nespravedlností, o kterých prakticky nikdo nevěděl. A pokud již něco prosáklo, nastoupili specialisté, kteří celou událost přepracovali a otočili o 180°. Diskutovat o těchto věcech se nedoporučovalo. Proč? No protože diskusí se z občanů státu stávaly živly porušující zákony.

Když se pak poprvé po roce 1968 dostaly některé informace ven, naskakovala nám husí kůže. Nejen nad tím, jaká prasata lidé mohou být, ale i z toho, jak jsme byli…

Jak jsme byli co? Hloupí? Zbabělí? Povědomí lidí je velice snadno manipulovatelné. Je to proto, že každý z nás pracuje a utváří svůj názor jen z informací, které se k němu dostanou. A jestliže určitý druh „správně“ upravených informací zdůrazníte a ty ostatní bagatelizujete, okleštíte, zesměšníte, popřípadě je vůbec mezi lid nepustíte, tak jaký názor si váš mozek vytvoří? Samozřejmě že mylný. A znamená to snad, že proto jste hloupí? Byli lidé hloupí, protože si mysleli, že Země je placatá? Nebo proto, že uvěřili v kdejaké bohy? Určitě ne. Přesto, když jsem si já a se mnou mnozí další uvědomili, jak jsme naletěli, příjemný pocit to nebyl. A trvalo mi hodně dlouho, než se mi ten hořký pocit z těla a mysli vytratil.

Od té doby jsem na cenzuru a manipulace velmi alergický. Nesnáším je a hnusí se mi. A svobodu slova pokládám za ten nejdůležitější atribut demokracie. Za toho nejsilnějšího ochránce lidských práv. (Správně bych měl napsat nejen lidských práv, ale to je jiná kapitola a já bych nyní chtěl zůstat u lidí.) Proto se také rád zapojuji do diskusí. Protože domnívat se, že jsme již vše vyřešili a vše je již jen nejlepší, je hloupost. Stále je co napravovat a vylepšovat. To je nikdy nekončící proces. Proces, který je ale možný jen za předpokladu, že opět někdo nezavede cenzuru a nezačne nás manipulovat.

Jednou z možností, jak můžete říkat svůj názor na nějaký problém, je psát o nich na sociálních sítích. Blog, Twitter, Facebook atd. Je samozřejmé, že každý poskytovatel těchto možností vyjadřovat se má určité podmínky, za kterých nám to povolí. Například asi neuspěje nikdo, kdo se chová jako hulvát a svůj názor není schopen vyjádřit bez hrubostí, nadávek a urážení každého, jehož názor je jiný. Nebo třeba ten, kdo by tímto způsobem chtěl šířit dětskou pornografii či hrubé násilí. Co ale diskuse o zákonech? O tom, jestli jsou správné, či nikoliv? O tom, jestli třeba ten který zákon není přímo zločinný? Máme právo o tom diskutovat? A máme právo na příkladech ukazovat, že některý zákon je ze své podstaty špatný? Zdá se vám, že něco takového přece není možné? Proč by to nebylo možné? Zákony vytvářejí lidé. Jsou to sice lidé námi vybraní, tedy ti, které jsme my sami pověřili řízením našeho státu, a tím i k vytváření zákonů, ale stále to jsou jen lidé. Se všemi svými klady a zápory. Se všemi těmi chybami, které lidé dělají. I zotročování slovanských národů a masové vyvražďování židovského národa bylo posvěceno zákony. Nacisté nedělali nic nezákonného. Oni nezotročovali a nevyvražďovali lidi. Podle jejich řídící ideje a zákonů Slované, Židé a další nebyli lidé, ale podlidé. A proto bylo jasné, že tyto likvidovat je možné, ba dokonce chvályhodné, a pro zachování čistoty rasy dokonce nutné.

Proč to vzpomínám dnes v souvislosti s našimi zákony?

Existuje zákon, který říká, že kdo pěstuje a užívá konopí či deriváty z něj získané, dopouští se přestupku či dokonce trestného činu a hrozí mu až pět let vězení. A je naprosto jedno, jestli ho pěstuje pro své uvolnění, nebo proto, že je to ten jediný lék, který ještě dokáže jeho dítě zbavit přímo strašných křečí a bolestí, které mu přináší jeho nemoc. To zákonodárce při jeho tvorbě neřešil. Proč? No protože jej přijímal pod vlivem určitých informací.

Každý, kdo se alespoň minimálně zajímá o historii využívání konopí lidskou společností, ví, že zákaz pěstování a zpracovávání konopí byl naprosto účelovou záležitostí, která měla odstranit příliš dobrého a příliš se rozvíjejícího konkurenta několika mocných. Novinový magnát William Randolph Hearst, ropný magnát J. D. Rockefeller, bankéř a vlastník společností Alcoa a Gulf Oil Andrew Mellon, vedení chemicko-farmaceutického koncernu DuPont. To byli ti hlavní, kterým konopí leželo v žaludku. Samozřejmě, že ani oni sami by na prosazení takového podvodu nestačili. Potřebovali ještě další lidi a organizace, pro které manipulace s lidmi a podvody byly denním chlebíčkem. A tak se spojili s křesťanskými církvemi a politiky. Tím nejvýše postaveným, který se velmi rád za patřičnou sumu nechal koupit, byl tehdejší americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Chtěl být znovu prezidentem, ale neměl na kampaň. A tak přesto, že i on sám byl velký pěstitel konopí, přistoupil na obchod. Výše jmenovaní pánové a firmy mu zaplatí kampaň a on nejen že přestane konopí pěstovat, ale z moci svého úřadu podpoří jeho plošný zákaz. A podařilo se. Nu a to, co se podařilo jemu v USA, jeho následovníci prachsprostým vydíráním prosadili přes OSN na celém světě. Stačilo pohrozit, že kdo konopí nezakáže, s tím Amerika nebude obchodovat.

Dalo by se tedy předpokládat, že když již se toto vše ví a když již dokonce i v kolébce tohoto obrovského podvodu, ve Spojených státech amerických, zatroubili k ústupu od něj, tak ani u nás nebude problém na něj ukazovat, vše vysvětlovat a žádat nápravu. A kde jinde, když máme svobodu myšlení a slova, když ne ve sdělovacích prostředcích a na sociálních sítích. Jaká je ale skutečnost?

Před šesti lety jsem zveřejnil na svém blogu svůj první článek pod názvem „Podle zákonů této země jsem drogový dealer“. Měsíc poté jsem tam zveřejnil další, další měsíc další atd. Každý měsíc aspoň jeden. Je jich již víc než sto. V těch článcích jsem dopodrobna popsal, co dělám a proč to dělám. Teď najednou již tak činit nesmím. Proč? Jak jsem to z korespondence se správcem blogu na iDnes pochopil, na jimi vytvořeném a spravovaném blogu nemohu veřejně přiznávat, že porušuji nějaký zákon. A je naprosto jedno, jestli ten zákon je dobrý nebo špatný. Je naprosto jedno, že díky tomu zákonu trpí obrovské množství lidí a že mnozí z nich pak řeší svou jinak neřešitelnou situaci sebevraždou.

Prosím, aby každý čtenář tohoto mého článku pochopil, že já tímto nechci shazovat administrátora tohoto blogu. Ti lidé dělají jen svou práci a dělají ji dle nějakých pravidel, která musí dodržovat. I já, pokud chci na nějaký problém na tomto blogu upozorňovat, musím dodržovat pravidla. Jmenují se „Kodex blogera iDnes.cz“. Je samozřejmé, že než jsem tam začal psát, tak jsem si tento „Kodex“ pročetl. Nenašel jsem tam nic, co bych nyní svými články, a to i těmi zakázanými, porušoval. Dokonce ani ten předposlední odstavec, kde se píše:

„Bloger nese zodpovědnost za to, aby obsah jeho blogu nebyl v rozporu s obecně závaznými právními předpisy České republiky. Pro blogery platí i zákaz zveřejnění identity obětí vybraných trestných činů…“

Pochopil jsem to tak, že pokud mne můj vlastní stát svým nesmyslným, nelidským a zvráceným zákonem donutí tento zákon porušovat, tak o tom sice napsat mohu, ale jsem za to zodpovědný. Mělo by to logiku. A já jsem na tuto logiku přistoupil. Píši o tom, že jsem v situaci, kdy musím porušovat zákon. Stát mne zahnal do kouta a nedává mi jinou možnost. Já se k tomu veřejně přiznávám a jsem srozuměn s tím, že mne stát za to může potrestat. Jenže to stát učinit nechce a raději dělá mrtvého brouka. Co tedy zbývá mně? No jen dál o tom psát. Psát politikům a žádat je o nápravu. Pokud ale napíši jen politikovi, jaký to má smysl? Napsal jsem mnohým a většina z nich mi prostě ani neodpověděla. Prostě je jim to jedno. Prostý člověk je zajímá jen před volbami, když nese svůj hlasovací lístek do volební místnosti. Proto musím o tom všem psát i do veřejného prostoru, aby se nad tímto problémem zamýšleli další a další lidé a aby se tím tlak na politiky zvyšoval. A když chci o tom, že pravdu mám v tomto případě já a ne stát, přesvědčit co nejvíce lidí, musím jim nesmyslnost situace ukázat na konkrétním případě. Proto píši o případu své dcery a celé naší rodiny. Protože tento případ znám do posledního detailu. A zároveň píši, že my nejsme žádná výjimka. Nejsme, protože v naprosto stejné, a mnohdy v ještě horší, situaci jsou tisíce a tisíce rodin v našem státě.

Jenže teď se mi najednou říká, že i přesto, že až doposud jsem to na blogu iDnes dělat mohl, tak teď již nesmím. Mám si najít jinou formu. Ale jakou, když příklad je tou nejlepší formou, protože jako jediný ukazuje skutečnost. Vše ostatní jsou jen úvahy.

Bylo mi řečeno, že pokud bych takto pokračoval, tak o tento otevřený kanál také mohu přijít.

Cenzoři za komunistů si přečetli knihu, scénář divadelní hry, novinový článek nebo cokoliv jiného, co se mělo dostat jako informace do veřejného prostoru, a rozhodli. Pokud šly tyto informace na ruku režimu, nebyl problém. Pokud tam bylo dle nich jen občas něco závadného, musel to autor předělat a „závadné“ informace odstranit. Zdálo-li se jim, že celá ta informace je závadná, nesmělo vyjít ani písmeno a řečeno nesmělo být ani slovo.

U mého posledního článku jsem taktéž dostal na vybranou. Buď odstraním dva odstavce, ze kterých je zřejmé, že porušuji zákony země, nebo článek zveřejnit nesmím vůbec.

30. dubna 2013 jsem na blogu iDnes zveřejnil svůj první článek pod názvem „Podle zákonů této země jsem drogový dealer“ a vše bylo v pořádku. Po šesti letech již nic takového učinit nesmím. Co se za těch šest let změnilo? Zase někdo přišel k názoru, že ti, co píší, jsou hloupí nebo nebezpeční a je nutné na ně dávat pozor? Zase potřebujeme moudré cenzory, kteří nejlépe vědí? Nebo se jedná o ochranu manipulací a velkému manipulátorovi mé informace nevyhovují? Je toto ta správná cesta?

Když někdo demonstroval, v tisku to byl protisocialistický živel, který nechápe hloubku myšlenek marxismu-leninismu, a proto musí být ve vězení převychován

Zákaz pěstování a zpracovávání konopí byl naprosto účelovou záležitostí

Zase někdo přišel k názoru, že ti, co píší, jsou hloupí nebo nebezpeční a je nutné na ně dávat pozor?