Před nějakou dobou jsem psal o mém prvním setkání s konopím jako léčebnou látkou. To bylo před mnoha lety. Snad někdy mezi lety 1950 a 1955.


Byl jsem malý kluk, který po své mamince zdědil těžké migrény, na které nic nepomáhalo. Proto mne vzala k léčiteli-bylinkáři, který jí pro mne dal dva větší sáčky bylinek a dalších přírodních léčiv. Pamatuji si jen dvě věci. Byla tam dubová kůra, ze které mi maminka měla dělat sedací koupele, a pak také konopí. Snad mělo být na čaje. To si již nepamatuji a nepamatuji si ani ty ostatní byliny.

Jak jsem psal, do té sedací koupele mne maminka nikdy nedostala. A to ani přesto, že přemlouvání nakonec vystřídal pořádný výprask. Bylo pod mou chlapeckou důstojnost, abych si sedl do lavoru s odvarem čehokoliv. A tak místo zadku zbarveného výluhem z dubové kůry jsem ho měl slušně zbarvený od dopadů vařečky.

Tehdy jsem napsal, že to bylo mé první, a až do roku 2010 také poslední setkání s konopím. Jenže to nebyla tak úplně pravda. Setkal jsem se s ním ještě jednou, a to dokonce na takovém místě, kde by to asi málokdo čekal. Bylo to v době mé služby vlasti v armádě Československé republiky.

Vojna

Původně jsem v roce 1964 rukoval k výsadkářům. Dokonce jsem kvůli tomu šel na vojnu dobrovolně již v osmnácti letech. V Kyjově jsem prošel kompletním předvojenským výcvikem včetně seskoků a na vojnu jsem se docela těšil. V mé době dostat modrou knížku znamenalo zařadit se mezi „kriply“. A tím já jsem se být necítil. Jenže člověk míní a vojenští páni mění.

Narukoval jsem k výsadkovému praporu v Klatovech. Bohužel tam již žádní výsadkáři nebyli. Armáda tamní výsadkový prapor zrušila a výsadkáře převelela k 22. výsadkové brigádě do Prostějova. Moje snaha o nápravu, kdy jsem psal i ministru národní obrany Bohumíru Lomskému, byla marná. Skončil jsem u tankového praporu.

V roce 1965 jsme byli na cvičení ve vojenském prostoru Doupov. I při vojenském cvičení jsme měli dost volných chvilek. A tak, když jsme s kamarádem zjistili, že na jednom ne příliš vzdáleném svahu je pasák se psem a stádem ovcí, tak jsme se tam za ním vydali podívat.

Pasák

Již z dálky bylo vidět, že jediným pracujícím tam byl jeho pes. Každou chvíli rozlezlé stádo oběhl a ty ovce, které se dle něj vzdálily až příliš z vymezeného prostoru, který jim určil, zahnal zpět. Jakmile zjistil, že se blížíme, přiběhl k svému pánovi a lehl si vedle něj. Neštěkal, nevrčel, jen se na nás koukal.

Chlapík ležel ve stínu stromu na stanové celtě, pod hlavou měl batoh a na hlavě klobouk přetažený přes oči. Oblečené měl nějaké staré manšestráky, kostkovanou flanelku a vojenské ponožky. Zánovní kanady stály za batohem. Vedle něj ležel trochu potrhaný rodokaps. Vypadalo to, že spí. Spící bača na doupovské stráni. Ale nespal. Přestože měl oči překryté kloboukem, tak nás asi viděl, protože najednou řekl „Ahoj armádo, kam jste vyrazili?“. Pak si sedl a klobouk hodil za sebe k botám.

Řekl jsem mu, že jsme se jen chtěli podívat, jak vypadá český cowboy, ale proti tomu se s úsměvem ohradil. „Já nejsem cowboy, ale sheepboy,“ a ukázal na své stádo. Vytáhli jsme cigarety a nabídli mu. Řekl, že má své, ale že se máme posadit. Hrábl do batohu a vytáhl z něj baličku zvanou kombajn. V něm měl několik již ubalených cigaret. Nic zvláštního. I my jsme si týden před žoldem cigarety balili. Překvapila mne ta „vůně“, která z jeho cigarety po zapálení vycházela. To „vůně“ jsem musel dát do uvozovek, protože tak se to skutečně nazvat nedalo. Smrdělo mi to. Zeptal jsem se ho, co za seno to kouří. Zasmál se a řekl, že seno ne, že je to tráva. Přeložil jsem si to tak, že tím míní nějaké bylinky. No co, každý jsme nějaký.

Fyzika a další texty

Když v batohu hledal ten svůj kombajn, tak mu z něj vyjela nějaká knížka, blok a pěkně tlustá kancelářská složka. Všiml si, že se na to dívám, a tak se mne zeptal, jestli se chci podívat. Kniha byla psána anglicky a dnes si již pamatuji jen to, že v tom názvu byla dvě slova. Nuclear physic. Spousta grafů, obrázků a hlavně textu v jazyce, ve kterém jsem tehdy neuměl ani pozdravit. Tím nechci říci, že by to dnes s mou angličtinou bylo o mnoho lepší. Bohužel. Tak jsem ji zavřel a podíval se do té tlusté papírové kancelářské složky. Opět angličtina s přibližně stejným obsahem.

Většina papírů v ní byla z cyklostylu, ostatní byly psány ručně. Do bloku jsem se již nedíval. Položil jsem ji na celtu a on to vše zasunul zpět do batohu. Pak jsme asi hodinu probírali běžné důležité věci, jako je pivo, holky, vojna, svoboda pastevce atd. S kamarádem jsme se pak shodli, že to byl fajn chlapík, jen trochu jiný, než bychom u pastevce čekali.

To vše jsem dávno zapomněl. Zapadlo to do nějaké té paměťové schránky v mém mozku a asi by se dalo předpokládat, že se to již nikdy na světlo boží nedostane.

Nedávno jsem ale nemohl spát. Byl jsem nějaký rozklepaný, ne silně, ale vytrvale mne pobolívala hlava, a tak jsem si vzal jointa a šel si s ním „pohovořit“ na balkon. Tady musím dodat, že se jedná o léčebné konopí, které mám předepsané lékařem. To jsem udělal již mnohokrát a nikdy se žádná asociace neobjevila. Tentokrát to ale bylo jiné.

Závěr

Hned v prvním okamžiku, jak jsem ucítil vůni hořícího konopí, mi blesklo hlavou: „pastevcova tráva“. Teprve teď, po sedmapadesáti letech, se celá ta moje malá story uvolnila ze zapomnění a já jsem pochopil, co to bylo za trávu toho doupovského sheepboye. Hulil konopí. Tehdy, kdy tady prakticky nikdo o kouření konopí nevěděl naprosto nic.

Stál jsem na balkóně, potahoval z jointu a vzpomínal. Byly to vzpomínky příjemné, které mne ale zároveň donutily přemýšlet o podivnostech našich životů.

Je škoda, že se již nikdy nedovím, jak ten jeho příběh pokračoval dál. Už se nikdy nedovím, proč tam ten člověk měl ty anglicky psané knihy o jaderné fyzice. A jak to vůbec vše jde dohromady. Pasák ovcí, jaderná fyzika, rodokaps a joint. Asi jsme se tehdy neměli bavit o holkách a pivu, ale o něčem naprosto jiném. Jenže byli jsme mladí a spousta věcí, nad kterými se zamýšlíme dnes, procházela kolem nás jen tak, bez povšimnutí. Škoda.

Já jsem se ke konopí dostal až 55 let poté. Musel jsem ho pěstovat pro svou nemocnou dceru. A vlastně jsem se dostal i k té jaderné fyzice, i když ne jako vědec, ale jako praktik. Dlouhá léta jsem pracoval na Jaderné elektrárně Temelín, kde jsem měl na starosti jaderné palivo. To čerstvé, i to vyhořelé. Ale to je již jiná story.


“Byl jsem malý kluk, který po své mamince zdědil těžké migrény, na které nic nepomáhalo.”

“Já jsem se ke konopí dostal až o 55 let později”

Foto: shutterstock.com