Je to již víc jak šest let, co jsme naši dceru Martinu poprvé odvezli na dvouměsíční léčebný pobyt do Domova svatého Josefa v Žirči, jediného to ústavu starajícího se o pacienty postižené roztroušenou sklerózou v Česku.
Tam jsem si také naplno uvědomil, že moje dcera není ta jediná, kdo touto zlou a zákeřnou nemocí trpí. Náhle jsem viděl pacienty, kteří na tom byli a jsou ještě mnohem hůř. Když jsme tam poprvé přijeli, a já jsem viděl to koncentrované lidské utrpení a neštěstí, měl jsem stažené hrdlo, do očí se mi cpaly slzy jako malému Jardovi a nemohl jsem mluvit.
Začal jsem o tom psát a začaly mi chodit dopisy a e-maily. Desítky lidí mi psali o svých problémech nebo o problémech svých blízkých. A najednou tou oblastí utrpení nebyla jen naše rodina či Domov svatého Josefa, ale stala se jí celá naše republika.
Před tím jsem se s politiky a státními úředníky hádal o léčebné konopí jen za Martinu. Teď mi při psaní každého dopisu či e-mailu v mysli naskakovaly velmi zlé příběhy dalších lidí. Některým ještě chemické léky proti křečím, bolestem a dalšímu neřádstvu, doprovázejícímu tuto nemoc, působily. Psali mi: „Ano, přinášejí s sebou i nepříjemné vedlejší účinky, ale bolest je menší a i křeče nejsou tak drakonické. Proč to neužívá i Vaše dcera?“ Jiní na tom již byli jako Martina. Z lékárny a od lékařů již nepomáhalo nic a jen trpěli. Další psali o tom, že už je to k nesnesení a že by chtěli zemřít. Jiní již o konopí věděli, tajně si ho pěstovali a neustále žili ve strachu, že je nějaký pitomec ze sousedství práskne, policajti jim ty kytky vytrhají a seberou, a oni se zase propadnou do té nekonečné hrůzy.
Byli rádi, že se našel někdo, kdo se nebojí i o jejich problémech psát „na plnou hubu“. Sami již na něco takového sílu nemají. Vzala jim ji jejich nemoc. A stát, reprezentovaný politiky a státními úředníky, na ně kašle. Možná podle hesla: „Jsou nemocní a nic nám nepřinášejí, tak ať zdechnou.“
To moje útočení proti zdi bezcitnosti, tuposti a pohrdání vším lidským trvá již bezmála sedm let, a tak jsem se rozhodl, že se před vámi, a možná i s vámi, zamyslím nad některými články státní moci, pro které je nemocný, starý, a bezmocný člověk jen přítěží, kterou není třeba se zabývat.
Dnes bych se chtěl zamyslet nad tím nejspodnějším článkem tohoto bezcitného „mlýnku na maso“, nad Policií a policisty.
Před nedávnem jsme se vypravili na jednu vernisáž. Zahájení bylo krátké, věcné, poučné i zábavné. Na stole bylo připraveno něco malého k zakousnutí a také sice teplé, ale přesto dobré víno. Přijeli jsme autem, které jsem sám řídil, ale přesto jsem neodolal a skleničku, ve které toho vína bylo nejméně, jsem si vzal také. Záměr byl takový, že si jen trochu líznu, abych měl v puse příjemnou chuť, a zbytek že dorazí manželka. Jenže když jsem se na ni otočil, abych jí tento svůj záměr vyložil, bylo jasné, že jsem to časově zpackal. Manželka již měla skleničku svoji a zrovna koštovala její obsah. Jako by ale nade mnou bděla nějaká vyšší moc, v tom jsem u stolku s občerstvením zahlédl nějakou známou tvář. Nedokázal jsem ji sice hned správně zařadit, ale když se majitel této tváře ke mně otočil a usmál se, byl jsem doma. Byl to policista. Policejní důstojník z Českých Budějovic, který mne před pár lety vyhledal, abych mu poradil, jak užívat konopí bez nebezpečí předávkování. Nechtěl to pro sebe, ale pro svého blízkého se zdravotními problémy. Stejně jako při tom našem prvním setkání byl i nyní v civilu. Pochopitelně. Na vernisáž se v mundůru nechodí. Usmál jsem se také a svou skleničku jsem nenápadně položil na okenní parapet. Zichr je zichr (pro němčináře dodávám, že vím, že se to německy píše jinak). Podali jsme si ruce a po prvních zdvořilostních frázích jsem se jej zeptal, jestli se něco zlepšilo. Z jeho pohledu bylo jasné, že ví, o čem mluvím. Odpověděl jedním slovem: „Výrazně“. Pak se zase zasmál, ukázal na mou skleničku na parapetu a zeptal se on mne: „To víno vám nechutná?“ Teď byla odpověď na mně: „Ale chutná. Je sice teplé, ale to by se dalo pominout. Jenže dole mám zaparkované auto a tady na vernisáži se pohybuje policista v civilu.“ Zasmál se, podal mi ruku a pak jsme se rozešli. On odešel k dámě, která si prohlížela keramiku ve vitríně. Něco jí řekl a ona se podívala směrem k nám. Také se usmála a kývla hlavou. Udělal jsem totéž a pak již jsme se věnovali jen obrazům a keramice.
To naše setkání bylo velmi krátké. Trvalo jen pár minut. Ale já jsem pak měl o čem přemýšlet. Vzpomínal jsem na naše první setkání. On si tehdy klidně mohl vymyslet, že je třeba eizenboňák. Neudělal to. Na rovinu mi řekl, že je policajt. Policejní důstojník. Také mi tehdy řekl, že se velice stydí za to „nesmyslné a přihlouplé“ rabování growshopů policisty v roce 2013. Ale zároveň je omlouval plněním rozkazů.
Jenže od té doby se toho událo mnohem víc. A tak jsem si mohl připomenout i jiné akce naší Policie.
Třeba tu v Bukovanech u České Lípy. Kde koncem září roku 2015 vlítli českolipští policisté na pole legálně pěstovaného technického konopí, a romským pracovníkům, kteří ho tam legálně sklízeli, nejdříve nastříkali do očí slzák a pak je zmlátili teleskopickými obušky (pozn. redakce: článek „Díky policistům tekly při sklizni technického konopí slzy a krev“ o tomto zásahu jsme zveřejnili v ROOTS v říjnu 2015).
Nebo policajty, kteří na loňském prvním ročníku ostravského Konopexu buzerovali majitele legálně otevřených stánků se svými výpěstky stupidními příkazy bez jakékoliv opory v zákonu. Nařizovali jim, aby okamžitě uschovali i certifikované technické konopí, protože tím prý dělají propagaci drogám. Pak jim spoustu tohoto technického konopí zabavili a jejich majitele obvinili.
Také jsem si připomněl policajty, kteří vpadli do nemocnice, a tam sebrali krabičku s drceným konopím staré, nemocné ženě na lůžku. Ta žena konopí užívá proto, že jí jiné léky buď nepomáhají vůbec, nebo jí ještě naopak vyvolávají další zdravotní problémy.
Před pár lety policisté, patrně z Protidrogové centrály plukovníka Frydrycha, ostentativně natáčeli všechny přednášející v konferenčním sále pražského Cannafestu. Když jsem na ně ze svého postu právě přednášejícího upozornil, přirovnal jsem je k estébákům a vyjádřil jsem svůj odpor k tomuto jejich jednání, tak se mi po mém vystoupení přišli omluvit. Říkali, že se jim to také nelíbí, ale že to mají nařízené, a jako policisté prostě musí poslechnout.
Jak tenká je hranice mezi tím, kdy se člověk chová jako idiot, a kdy se začne chovat jako člověk?
A co se musí stát, aby i zamindrákovaný ubožák, který se dá k policii jen proto, aby si ten svůj mindrák trouby neschopného vykonávat jakoukoliv jinou práci léčil uniformou, slzákem a obuškem, se opět změnil v myslícího člověka? To skutečně nejdřív musí těžce onemocnět ti, které i oni mají rádi a na kterých i jim záleží, aby pochopili, že i ti druzí jsou lidé se svými, možná ještě mnohem horšími, problémy?
Co to je za člověka, který sebere nemocné ženě v nemocnici její lék z nočního stolku u její postele? A je to vůbec člověk? Je to ČLOVĚK nebo jen POLICAJT? A co to pak tedy ten POLICAJT vlastně je? Je to něco, čeho si máme vážit a respektovat to? A na základě čeho? Je vůbec možné vážit si něčeho, co vám neustále vyhrožuje, že vám sebere ten poslední lék, který vás ještě drží při životě?
Hrdí se heslem POMÁHAT A CHRÁNIT.
Komu pomohli a koho chránili ti policajti, když masakrovali ty naprosto nevinné a nic nepáchající brigádníky na poli legálního technického konopí?
A jak pomohli té ženě v nemocnici? Jak a před čím ji ochránili?
Říkají, že jsou ozbrojenou složkou vnitřní ochrany státu, a musí plnit rozkazy. Jenže totéž tvrdili i čeští policisté/četníci, kteří shromažďovali, hlídali a mlátili cikány v kárném, později sběrném, a na konec cikánském táboře v Letech u Písku, než je v závěru nacpali do vagonů a poslali do Osvětimi. A zrovna tak ti, kteří nacistům shromažďovali údaje o obyvatelích Lidic a Ležáků, aby tito pak mohli být shromážděni, zaevidováni a zlikvidováni.
Jsem nespravedlivý a mám nepřiměřené příměry? V čem je můj příměr nespravedlivý?
Jistě. Hledají ztracené či unesené děti. Nasazují život, když honí násilníky, zloděje a vrahy, nebo idioty nacpané perníkem v ukradených autech. Jenže také kradou starým a nemocným ženám u nemocničního lůžka jejich lék. Naprosto nejsem schopen pochopit způsob jejich uvažování.
Říkají, že tyto zákony přijali zástupci lidu a tím pádem je to zákon správný. Je ale správný, když za ním jsou stovky a možná tisíce trpících a mrtvých? Říkají, že zákon je zákon a oni že nejsou ti, kteří by nad jeho správností měli uvažovat.
Ale přesně takto uvažovali i strážci zákonů a pořádků tehdejší moci v ne v tak ještě příliš vzdálené době a zůstaly za nimi miliony mrtvých.
Dovedu si představit, že v případě vnějšího ohrožení naší země bych poslouchal rozkazy svých nadřízených i v případě, kdy bych věděl, že splnění těchto rozkazů bude se vší pravděpodobností znamenat moji smrt.
Nedovedu si ale představit, že bych v době míru poslechl rozkaz nějakého oprýmkovaného atamana, který by mne poslal sebrat nemocnému jeho lék.
Já nejsem stroj. Jsem člověk. Myslící člověk. A domnívám se, že i policisté by měli jednat jako myslící lidé a ne jako „požárníci“ z románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, nebo jako psi z Orwellova románu Farma zvířat.
Všichni tvrdí, že jen plnili či plní rozkazy, a že nic jiného udělat nemohli a nemohou. To je lež. Každý z nich se sám a dobrovolně rozhodl, že bude dělat policajta. A zrovna tak se každý z nich mohl a může rozhodnout, že když jej tato práce nutí přestat být člověkem, tak že z ní odejde.
Jenže až příliš často zde rozhodují peníze. A jak je vidět, tak mnozí lidé jsou za peníze ochotni prodat i své člověčenství.
Nejen policistu, který zrovna čte tento můj článek, musí napadnout, jak si tedy představuji, že by Policie měla být organizována a jak by policisté měli pracovat. A já se musím přiznat, že nevím.
Nevím to. Přemýšlím o tom od toho okamžiku, kdy se mi policisté na Cannafestu přišli za své konání omluvit. A skutečně o tom přemýšlím často. Ale nepřišel jsem na nic.
Vím ale jedno – nikdy bych nedělal práci, kde bych se musel za své konání stydět.
Policisty potřebujeme. Jsou to lidé, kteří nám mohou vrátit náš ukradený majetek, mohou najít našeho starého otce, který se někde ztratil díky nemoci stáří, mohou najít a zachránit naše ztracené či unesené dítě, a za cenu vlastního života mohou zachránit život náš. Nás všechny chrání před chaosem a zvůli, která by zcela jistě bez nich všude vypukla. Ano, potřebujeme je a jejich práce je záslužná.
Jen kdyby tak šlo ještě dosáhnout i toho, že budou jednat jako lidé a ne jako šílencem naprogramované stroje.
