V tom svém probírání otázky, které články státní moci jsou viny tím, že obrovská spousta nemocných a starých lidí je stupidními zákony a nařízeními donucována léčit své zdravotní obtíže chemickými preparáty, které jim ve své velké většině nejen že nepomohou od problémů, které nyní mají, ale ještě jim další, a mnohdy mnohem horší, způsobí, když by při tom skutečně stačilo, aby si na své zahrádce vypěstovali kytku, která by je naprosté většiny jejich zdravotních problémů zbavila, a žádné jiné by jim nepřinesla.

V tom zářijovém článku jsem se zamýšlel nad působením a jednáním policie.

V říjnovém článku jsem pak rozebíral roli politiků a různých státních úředníků.

V tom dnešním, listopadovém, bych se rád zaobíral uvažováním a jednáním jiné skupiny lidí. Lidí, kteří již z tradice mají naši úctu, protože je zařazujeme mezi ty, kteří zachraňují naše zdraví a životy. Jedná se o lékaře. Jaká je jejich role ve vytváření a udržování té skutečně tristní situace okolo léčebného konopí?

Když byl zákon č. 50/2013 Sb. přijat, začali pracovníci SÚKL velmi horečně vypracovávat své opatření obecné povahy (OOP) 04 – 13, kterým upřesnili, jaké budou podmínky pro získání léčebného konopí z lékárny. Ty podmínky jsou dvě:

1/ Pacient musí mít speciální recept od lékaře vlastnícího licenci k předepisování léčebného konopí.

2/ Pacient musí být mnohonásobný milionář, lépe pak miliardář.

Ta první podmínka je v tomto OOP napsána zcela jasně. Ta druhá je tam skrytě. Ale právě o prosazení této podmínky se Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv jednalo nejvíce. A to i proti vůli zákonodárce!

A to se jim povedlo zařazením léčebného konopí mezi nehrazená léčiva a nasazením nesmyslně vysoké ceny. Moji dceru by to ročně stálo 840.000 Kč.

Kolik znáte invalidních důchodců v našem státě, kteří by si to mohli dovolit?

A proč se domnívám, že tyto podmínky byly přijaty proti vůli zákonodárce?

Ředitel Odboru protidrogové politiky Úřadu vlády České republiky Mgr. Jindřich Vobořil k tomu napsal:

1) Návrh nehradit konopí z veřejného zdravotního pojištění je v rozporu s dosavadními úvahami, které se týkaly ceny a dostupnosti léčebného konopí, a které zazněly v rámci přípravy výše uvedeného zákona ve dvou pracovních skupinách, jichž byli zástupci MZ a SÚKL členy. Kategorická negace úhrady konopí z veřejného zdravotního pojištění na jednání pracovních skupin nepadla. Naopak, diskutována byla spíše možnost úhrady, i třeba částečné.

2) „Návrh nehradit konopí z veřejného zdravotního pojištění je přitom v ostrém rozporu se dvěma právními cíli a nesplní předpokládaný přínos zákona v odstřižení léčebného použití konopí od nelegálního trhu s ním. Hrozí tedy, že oblast legální léčby konopím a konopnými přípravky bude ve značné míře ohrožována dodávkami konopí z nelegálních zdrojů.

3) „SÚKL při formulaci návrhu opatření obecné povahy pravděpodobně nebral v úvahu poslední dostupné důkazy o účinnosti léčby konopím a konopnými přípravky.“

My všichni, kteří konopí potřebujeme pro léčení své či léčení našich blízkých, tak nějak ze setrvačnosti neustále nadáváme na naše politiky. A jen je pokládáme za vinné tou nenormální situací, kdy lidská bytost, aby se mohla účinně léčit, musí překračovat zákon. Jinými slovy kdy léčit se je protizákonné.

Jenže já mám stále víc a víc dojem, že štěkáme na ten nepravý strom.

Ta doba, kdy léčit se konopím bylo protizákonné, totiž již před čtyřmi lety skončila.

Přijetím zákona č. 50/2013 Sb., se konečně otevřely dveře ke konopí jako k léčivce i tady u nás, v Česku. A to, že se z toho stal takový paskvil, který léčebné konopí umožňuje využívat pouze vybrané skupině lidí, již zařídil někdo úplně jiný.

Tak kdo jsou ty šedé eminence v pozadí, kterým legalizace léčebného konopí je pro všechny tak strašně proti srsti? Kdo jsou ti, kteří točí klikou toho mlýnku na maso a melou v něm všechny ty staré, nemocné a bezmocné? A jaké hodnoty tito lidé vyznávají, když lidské utrpení a lidský život pro ně neznamená naprosto nic?

Kdo v té organizaci s tak honosným názvem Státní úřad pro kontrolu léčiv rozhoduje, který lék přijde na český trh (rozuměj do lékáren) a který ne, a také rozhoduje, jestli bude hrazen či nikoliv? Jsou to snad politici? Nebo úředníci?

Ne. Nejsou. Jsou to lidé ověšení medicinskými tituly. Oni posuzují a doporučují. A oni jsou také
spolupachatelé toho naprosto nenormálního stavu, kdy tato organizace rozděluje léky na ty, které jsou pro všechny, a na ty, které jsou jen a pouze pro vyvolené. Pro pacienty, kteří jsou něco víc než ten póvl tam někde dole. A jak se takový TOP pacient pozná? Má peníze. Hodně peněz. A tím pádem má i moc. A on pak také zařídí, aby „drobky“ z tohoto kšeftu spadly i na ně. A to, že „tam dole“ je někdo zoufalý, že mu umírá jeho dítě? „Ale prosím Vás, všichni přece musíme zemřít. A že někomu umožňujeme žít déle? No a co, má peníze. Tak proč by nemohl žít déle?!“ Chce se vám z takového uvažování zvracet? Mně ano.

Když jsem se u VZP obrátil na revizní lékařku se žádostí, aby dceři léčebné konopí propláceli, protože dle odborných lékařek z oboru neurologie v současné době neexistuje jiný lék, který by ji průvodních znaků její choroby zbavil nebo je alespoň zmírnil, aniž by ji při tom neohrozil na životě, tak mi napsala, že dcera ještě nevyzkoušela syntetické THC, opium, botulotoxin a některé další dryáky. Názor odborných lékařek, že tyto léky by pro dceru mohly mít fatální důsledky, tato zubařka prohlásila za neodborný.

Když jsem se pak se stejnou věcí obrátil na ředitele VZP, tak mi napsal, že proplácení léčebného konopí dovolit nemůže, protože on musí postupovat s péčí řádného hospodáře.

Co to je práce s péčí řádného hospodáře ve zdravotní pojišťovně? Že bohatý má právo na přežití a starý a nemajetný jen na smrt?

Ten vzkaz je jasný:
„Máš rakovinu a pomohla by ti biologická léčba? Nedostaneš ji. Podrob se chemoterapii a radioterapii, a když to nepomůže, tak prostě zemři. Trpí tvoje dítě bulózní epidermolýzou (nemoc motýlích křídel), denně má obrovské problémy a ty bys chtěla pro ně prostředky, které by mu jeho umírání polidštilo? Nedostane je. Ber, co ti dáváme, a když nemáš na to, abys pro své dítě další léky nakupovala, tak ho nech zemřít. Potřebuje tvoje dítě speciální lázeňskou péči, která jako jediná ho dokáže zbavit těch nejhorších příznaků jeho choroby? Zaplať si je. A když na to nemáš, tak nasbírej do roka šest kamionů víček od PET-lahví. Že to nedokážeš každý rok opakovat? Nu tak se na to vykašli a své dítě nechej zemřít. Trpí tvoje dcera progresivní formou roztroušené sklerózy, naše léky jí proti symptomům této nemoci nepomáhají a ty bys pro ni chtěl léčebné konopí, které ji již dvanáct let drží při životě a ty symptomy velmi účinně tlumí? Nic nedostane. Kam bychom přišli? Tvrdíš, že kvůli našemu postoji musíš neustále porušovat zákon a že ti jen proto, že chceš dceři opatřit účinný lék, hrozí mnohaleté vězení? No tak to nedělej. My do ní napereme dostatek opia, ona v klidu zemře a problém je vyřešený.“

Toto je uvažování představitelů takových organizací, jako je SÚKL nebo VZP. Všech. To znamená i těch, kteří tuto organizaci zaštiťují svými medicínskými tituly. Je to normální?

Z korespondence a telefonátů, které s těmito organizacemi vedu, jsem vyrozuměl, že ony, mimo jiné, své jednání ospravedlňují názory odborných lékařských organizací, jako je na příklad Česká neurologická společnost. Tak jsem tam napsal a chtěl jsem vědět, co je k tomu vede.

Od jejich minulého předsedy a současného místopředsedy, profesora MUDr. Karla Šonky, DrSc jsem se dověděl, že je mu sice stavu naší dcery velmi líto, ale on že nikdy nepodpoří názor, že by léčebné konopí mělo být hrazeno ze zdravotního pojištění. „Nemohu v obecné rovině doporučovat, aby zdravotní systém proplácel nějaký postup, jehož efekt a bezpečnost nejsou doloženy,“ napsal.

Jak je možné, že ve Spojených Státech, v Kanadě, v Izraeli nebo v sousedním Německu léčení konopím považují za systém a postup dostatečně bezpečný a doložený, a u nás ne? Pan profesor určitě anglicky umí a odborné časopisy určitě čte. Tak jak je možné, že ještě nenarazil ani na jeden, který se zabývá výzkumem a praktickým užitím konopí v léčbě. Trpí snad nějakou formou slepoty, že vždy, když se objeví slůvko konopí, se mu zavřou oči?

Obrátil jsem se tedy se stejnou otázkou na současného předsedu ČNS, profesora MUDr. Josefa Bednaříka, CSc. Ale od něj jsem se odpovědi nedočkal vůbec. Tak jsem mu zatelefonoval. Vzala to jeho sekretářka a sdělila mi, že tímto se pan profesor vůbec zabývat nebude, a že si mám najít někoho jiného. Pak mi doporučila prof. Doc. MUDr. Pavla Štourače, Ph.D., který prý je na tuto problematiku odborník. Zavolal jsem mu. Vyslechl mne a pak mi řekl, že bych se měl s otázkou, proč představitelé ČNS zastávají tento názor, obrátit na celou tuto organizaci jako takovou. Je to zvláštní názor. Ale udělám to. Jen dnes jsem již na to prostě neměl mentální sílu.

Žijeme v podivné době. Máme učitelky a učitele, kteří souloží se svými žáky a zdá se jim to být normální. Máme kněze, kteří učí slovo boží, a pak znásilňují malé chlapce. Máme politiky, kteří se zapřísahávají, že chtějí sloužit svému lidu a pak je jejich jedinou starostí jak ten lid okrást. Máme lékaře, kteří složili Hippokratovu přísahu, a pak se spolčují s farmaceutickými firmami proti svým pacientům. A lidem, jak se mi zdá, to nijak zvlášť nevadí. Pokud učitel neznásilní jejich dceru, tak je to jen takový úlet, na kterém se docela dobře pobaví. Dál volíme politiky a politické strany, které připomínají odborová sdružení zlodějů a tunelářů, a k ospravedlnění nám stačí, že se v té politické straně vyměnil jeden jediný člověk – jejich předseda. Nad knězi znásilňujícími malé chlapce si mnozí jen odfrknou, že je tam rodiče neměli dávat. A lékaři? Co mám k tomu napsat?

Lékaři by měli léčit tím, co pacienta skutečně léčí a co má zároveň na pacienty nejméně škodlivé dopady. Ostatně to také ve své přísaze slibují. Místo toho máme naši medicínskou scénu rozdělenu na dvě skupiny. První skupinou jsou lékaři tam dole, na úrovni prostých lidí. Lékaři, kteří své pacienty znají a skutečně se jim snaží pomoci. A to třeba i netradičními prostředky a postupy. Prostě plní svou přísahu, a své povolání považují za poslání. To jsou v našem případu například lékařky Nováková a Skrášková, nebo třeba další člen obce lékařské, který pro mou dceru již několik let pěstuje konopí na své zahrádce, a nikdy za to nic nechtěl.

V té druhé skupině jsou jiní lidé. Mají vysoké postavení a sedí na vlivných a rozhodujících funkcích. Tito lidé mají výborné styky s politiky a také s farmaceutickými firmami. Pro tyto lidi již není až tak důležité, jestli pacienti dostávají pro ně ty nejvhodnější léky. Důležitější pro ně je jednat s péčí řádného hospodáře.

Ze zásady také nevěří přírodním léčivům, jako je na příklad konopí. A tak přesto, že konopí ještě nikdy nikoho nezabilo a obrovskému množství lidí pomohlo a pomáhá, dělají, co jen ze svých vlivných postů mohou, aby se k němu lidé nedostali. Naopak na syntetické léky, které již zabily miliony lidí, a to i tehdy, když je dávkovali jen lékaři, nedají dopustit.

Všichni lékaři skládají Hippokratovu přísahu. Je v ní i tato věta:
„Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě (pacienta) a co by nebylo správné.“

Jak je s touto větou v souladu konání lékařů napojených na SÚKL či VZP, kteří vyvozují tak zuřivou snahu v zabránění dostupnosti léku s přímo úžasnými léčebnými účinky a přitom s minimálními nepříznivými vedlejšími účinky? Kolik znáte léků, u kterých se nemusíte bát předávkování? Kolik znáte léků s léčebným rozsahem od zánětu kloubů či dýchacích cest až po jinak neléčitelné druhy epilepsií, a od Crohnovy a Alzheimerovy nemoci až po rakovinu kůže, tlustého střeva či intrakraniální nádory?

Pomáhají ještě tito lidé primárně pacientům, nebo mají ve zřeteli hlavně své konto?

A co ta Hippokratova pro ně znamená? Jen šaškárnu? Jen nepříjemný detail na cestě k velkým penězům?

Dříve byli lidé, kteří porušili svou přísahu, popravováni. Dnes takoví lidé sedí na velmi vlivných místech a svými rozhodnutími popravují ty nejubožejší z ubohých. Ty, kteří již nemají sílu bránit se.

Myslím, že bychom se měli zamyslet nad tím, jestli děláme dost pro to, aby se tento stav změnil. Já žádnému člověku nepřeji, aby se jednou dověděl, že jemu, nebo někomu, koho on má velmi rád, diagnostikovali progresivní formu roztroušené sklerózy či nějakou jinou zlou nemoc, která by ho odsoudila k utrpení a k neodvratitelnému čekání na předčasnou smrt. Skutečně to nikomu nepřeji. Ale stát se to může. A tak by bylo dobré, aby tito lidé již nemuseli absolvovat to dlouholeté martýrium, kterým jsme museli a ještě stále musíme procházet my. Martýrium žebrání, dohadování se a procházení člověku naprosto nedůstojnými procesy dokazování, kdy ani ten nejpádnější a nejprůkaznější důkaz prostě není, bez jakékoliv argumentace, přijat.

Dnes jsem v takové situaci já, moje žena a hlavně naše dcera. Zítra to můžete být vy, nebo vaše dítě. Myslíte si, že děláme dost pro to, aby se to nestalo?