Začátkem prosince 2016 jsem se dověděl o Petici za legalizaci konopí, kterou vyhlásila redakce časopisu Legalizace (pozn. redakce: článek o ní a podpisový arch naleznete na jiném místě tohoto vydání ROOTS). Jejím účelem je sehnat pod ni deset tisíc podpisů, a tím donutit Parlament, aby jednal o problematice dosažitelnosti konopí pro dospělé lidi.

Samozřejmě, že jsem to přivítal. To bylo to, co jsem chtěl. Vyhlásil bych to i sám, jenže jsem to sám zorganizovat a vyhlásit neuměl. Ostatně i na letošním Cannafestu jsem měl přednášku, kterou jsem končil právě tím, že bychom se měli dát dohromady a tlačit na odpovědné politiky spolu. Protože moje dopisy, emaily a články, které píši, jsou pro ně jen skučením jednoho nepříjemného psa, na které oni nemusí, a také neberou, žádný ohled. Pro ty, takzvané odpovědné, není utrpení mojí dcery naprosto nic. Nezajímá je. Je jim naprosto jedno, že zemře v křečích a bolestech, když nebude mít tu jednu jedinou bylinu na celém tomto světě, která ji ještě dokáže proti všem křečím a bolestem pomoci. Nevyléčí ji, protože ani to úžasné konopí roztroušenou sklerózu vyléčit nedokáže. Ale dokáže jí zmírnit všechny ty strašné věci, které tato nemoc sebou přináší, takže i ona může dožít svůj život jako člověk.

Proto jsem si hned vytiskl formuláře této petice a začal jsem obíhat všechny okolní baráky. A samozřejmě, že jsem hned také požádal o pomoc i všechny své známé prostřednictvím emailu, a všechny své přátele na Facebooku, a pak jsem ještě napsal článek se stejnou prosbou na svůj blog.

Ten první den jsem sehnal padesát podpisů. Byl jsem rád a moc jsem doufal, že i na FB se dozvím, že to podepisují lidé i jinde v tom našem podivném státě. Ano, byly tam i vzkazy o tom, že to někteří mí tamní přátelé sdíleli a že to již i podepsali. Jenže byl tam také vzkaz, který se mi vlastně vysmíval. Bylo tam napsáno, proč prý najednou měním své názory. Vždyť prý jsem přece nikdy úplnou legalizaci konopí nechtěl. A že jsem přece chtěl jen legalizaci pro nemocné a ne tu úplnou.

Zaprvé to není pravda. I mým záměrem je, aby jednou i v této zemi si každý dospělý a svéprávný člověk mohl sám rozhodnout, jestli se bude léčit cytostatiky a kortikoidy, nebo jestli se rozhodne pro konopí. I já jsem přesvědčený o tom, že pokud je člověk dostatečně psychicky vyspělý na to, aby směl volit své zástupce do Parlamentu, tak je také dostatečně vyspělý na to, aby si sám rozhodl nejen to, čím se chce léčit, ale i to, jestli si pro svou pohodu se svými přáteli vypije skleničku dobrého pití, nebo jestli si spolu zapálí jointa. Jsem ale také přesvědčený o tom, že před tím, než budu bojovat za to, abych to byl jen a jen já, kdo se rozhodne, jestli si toho jointa zapálí či nikoliv, tak se musím postarat o to, aby se k tomu jointu, k tomu konopí, dostali nejdříve lidé staří a nemocní, kteří to konopí nepotřebují jen pro svou pohodu, ale potřebují ho proto, aby vůbec přežili. A tento svůj názor jsem nezměnil, a vyznávám a hlásám ho i teď.

O co nám vlastně jde? To skutečně záleží na tom, jestli to budu já, nebo jestli to bude Dušan Dvořák, nebo to bude úplně někdo jiný, kdo se bude moci tlouci do prsou a vykřikovat něco o tom, že to je právě jen on, kdo toho zrůdného molocha v podobě našeho státu porazil? Nebo záleží na tom, aby zvítězila dobrá věc? Aby zvítězilo lidství a rozum? Proč ti, kteří mi psali na FB a na email něco o tom, že převlékám kabát, protože mi teče do bot, místo toho prostě nevezmou tu listinu a neobejdou pár svých známých a sousedů a nepřesvědčí je o tom, že i jim se může stát, že jim ze dne na den onemocní jejich dítě, jak se to stalo i mé dceři, a že i oni pak budou zoufale shánět po všech čertech alespoň trochu té zázračné byliny, jen aby i oni svému dítěti ulehčili jeho trápení.

Dnes dopoledne jsem obešel dva panelákové bloky tady, na sídlišti v Týně nad Vltavou, a sehnal jsem dalších sto podpisů. A zítra půjdu zase. Já to ale nedělám proto, aby mne někdo popleskával po rameni a vykládal mi něco o tom, jaký jsem hrdina. Já nejsem žádný hrdina. Jsem jen docela obyčejný otec, kterému, když to konopí nesežene, jeho dcera zemře v bolestech a křečích jako týrané zvíře, nebo jí lékaři nadopují opiem tak, že ji sice nic pak již bolet nebude, ale zároveň ani nebude vědět, jestli ještě vůbec žije.

A nejedná se jen o mou dceru. V tomto státě jsou desetitisíce nemocných lidí, kteří to konopí potřebují stejně zoufale, jako Martina. A nedostanou se k němu, protože pro lidi, kteří vedou tento stát, je přijatelnější jejich utrpení a jejich smrt, než to, že by se jakkoli narušily toky peněz z farmaceutických firem do jejich partajních pokladen.

Pro mne není nepřítelem Dušan Dvořák, ani žádný jiný aktivista, který jakkoli bojuje za legalizaci konopí. A já nejsem jejich nepřítelem. Všichni chceme jedno a totéž. Chceme, aby lidé byli skutečně svobodní, a aby také svou svobodu mohli užívat. My nechceme s konopím kšeftovat. A nechceme také postávat někde před základní školou, abychom sehnali další klienty pro své zprasené kšefty mezi malými dětmi. Tak proč bych se já měl vymezovat proti Dušanovi a proč by se on měl vymezovat vůči mně? Naši nepřátelé nejsou ti, kteří každý rok riskují pokuty a dokonce vězení jen proto, že si potřebují vypěstovat pár kytek konopí pro mast na své problémy, nebo pro sem tam nějakého jointa pro své uvolnění. Naši nepřátelé sedí na velmi výnosných postech ve vládě, v Parlamentu a na státních úřadech a smějí se nám. Smějí se nám, jak jsme hloupí, protože místo toho, abychom ukazovali na ně, jako na ztělesněné morální zlo, pereme se mezi sebou, a nejsme schopni se dohodnout ani na takové maličkosti, jako je sehnání deseti tisíc podpisů pod petici, která by donutila Parlament se tímto problémem zabývat a přijmout k němu nějaké stanovisko, a která by nás opět posunula kousek dál.

Pro mne není nepřítel Dušan Dvořák. Já mám jiné nepřátele. Jsou to ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (toho nového jsem ještě nekontaktoval), ministr vnitra Milan Chovanec, ministr lidských práv Jiří Dienstbier (ani zde jsem toho nového ještě nekontaktoval), předseda vlády Bohuslav Sobotka, šéf tzv. protidrogové centrály plk. Jakub Frydrych, ombudsmanka Anna Šabatová, ředitel SÚKLu Zdeněk Blahuta, ředitel VZP Zdeněk Kabátek a jim podobní. To jsou lidé, kteří tento zlý současný stav vybudovali, a kteří jej také mohou změnit. A nejen že mohou, ale vlastně je to jejich povinnost. Protože jsou to právě oni, kdo se neustále ohání lidstvím a lidskými právy. Neustále se těmito hesly ohánějí a skrývají se za ně jako za nějaké štíty, kteří ale na nás na všechny ve skutečnosti prostě kašlou. A je jim naprosto jedno, jaká zkáza za nimi zůstává.

Je problém si to uvědomit? O co nám jde? O slávu? Nebo o prosazení dobré věci a snahu pomoci těm nejubožejším z ubohých? A co je přednější, abych si já zapálil jointa pro svou pohodu, nebo aby se ke konopí bez problémů nejdříve dostal i ten nejchudší z chudých, který se doma svíjí v bolestech a v křečích, a který to konopí potřebuje pro své přežití?

Už se vám někdy stalo, že by vás vaše dítě prosilo, abyste mu pomohli zemřít, protože to utrpení již nedokáže snášet? Mně ano. A moc vám z celého svého srdce přeji, abyste to nikdy nezažili.

Já zítra zase vyrazím do dalších domů a bytů, a dál budu všem těm lidem vysvětlovat, proč by bylo dobře, aby se i oni pod tuto petici podepsali. Prosím, pomozte mi s tím.

Smějí se nám, jak jsme hloupí, protože místo toho, abychom ukazovali na ně, jako na ztělesněné morální zlo, pereme se mezi sebou

Zítra zase vyrazím do dalších domů a bytů, a dál budu všem těm lidem vysvětlovat, proč by bylo dobře, aby se i oni pod tuto petici podepsali