Nepatřím k lidem, kteří umí projevovat svou lásku. Spíše jsem tvrdohlavý beran, který tyto své city skrývá. A tak ani moje dcera Martina ode mne moc často neslyšela, jek moc ji mám rád. To spíš chytla lepanec, když se mi něco již až moc nelíbilo.
Lidé, jako jsem já, se asi nějak vnitřně za své city stydí, přitom si ale tajně velmi přejí, aby to ten druhý poznal z „nepřímých důkazů“. Martina je již dlouhé roky nemocná. Ta nemoc, roztroušená skleróza, je velmi krutá. Pomalu, ale jistě likviduje její tělo. A tak nohy kdysi osmnáctileté dívky, která nádherně soutěžně tančila, dnes připomínají nohy hadrové panenky.
Když ji zvedneš, tak se díky fyzikálním zákonům nějak rozhoupou, když ji posadíš či položíš, tak se již nehnou a setrvávají ve stavu, do kterého ty je uvedeš. Její ruce, které kdysi hrály na koncertech na klasickou kytaru tak, že jsem obyčejně měl velký problém skrýt, že mi slzy tečou jako malému klukovi, dnes mají problém udržet lžíci, uchopit a udržet šálek kávy či udržet jointa, aby jí nevypadl do klína. I to se stává. Prsty její levé ruky jsou již trvale zavřeny. Na té pravé, pokud chce například uchopit ten šálek kávy, si je musí pootevřít pomocí té zavřené levé nebo pomocí opěradla jejího invalidního vozíku. Aby si jejich alespoň nějakou funkčnost udržela, musí s nimi rehabilitovat. V Domově sv. Josefa v Žirči, kde již několik let trvale bydlí, na to mají rehabilitační dílnu, kde ona a její přátelé spolupacienti pracují. Vyrábějí košíky, koláže a také keramiku. Celé toto zařízení je úžasné. Je určeno jen pacientům s roztroušenou sklerózou. A já bych vám chtěl nyní tak trochu ukázat, co lidé, které jejich nemoc tak strašně postihla, s těmi svými bolestí a křečemi pokroucenými prsty dokáží.
Proto mi dovolte, abych přiložil pár svých neumělých fotografií. Před tím ale ještě jedna malá poznámka k těm jointům. Martině již čtrnáct let neúčinkují léky proti symptomům její nemoci. A kdyby nebylo těch jointů, Martina by již čtrnáct let nežila.
Moje milá, každý táta je rád, když může říci, že jeho syn či dcera je po něm. Naplňuje ho to pýchou a radostí. I já to říkám, když s někým hovořím o Tobě, i když vím, že pokud se jedná o obsah těchto fotek, tak se chlubím Tvým peřím. Mám Tě moc rád. (Hm, nebolelo to.)
Toto mé povídání by ale nebylo úplné, pokud bych nedodal ještě něco.
Péče o člověka, jehož tělo pomalu, ale jistě vypovídá službu, a který nejen že sám sebe neobslouží, ale dokonce nedokáže pomoci ani tomu člověku, který pomáhá jemu, je velmi problematická. Můžete se snažit, jak chcete, ale i vaše tělo podléhá únavě a toku času. Po určité době prostě zjistíte, že na to nejen nestačíte, ale že dokonce pro toho nemocného člověka začínáte být nebezpečný. Já nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mne při přenášení dcery bodlo v zádech, ona mi vypadla z rukou a já jsem se ještě sesypal na ni. A nikdy nepřestanu být vděčný Domovu svatého Josefa v Žirči za to, že péči o Martinu od nás převzali oni, a za to, jak úžasně se jeho pracovníci o Martinu a o všechny ostatní starají. Je to jediné zařízení tohoto typu v celé naší zemi a spravuje ho Charita. A nemají to jednoduché. Nějaké peníze na svůj provoz dostávají na každého svého klienta od zdravotní pojišťovny, něco přidává stát, spoustu práce pro ně dělají dobrovolníci bez nároku na jakoukoliv odměnu. A samozřejmě že něco také platí i samotní klienti. Přesto jsou také hodně závislí na darech od sponzorů. Proto bych všechny ty, kteří budou číst tento můj článek, chtěl upozornit na jejich stránky. Jsou na www.domovsvatehojosefa.cz. Prosím, otevřete si je a pročtěte. Stojí to za to. Při tom tam také narazíte i na ikonu „Pomáhejte s námi“. Když na ni kliknete, otevře se vám možnost také trochu pomoci. Nic za to od nikoho nedostanete. Dokonce pokud vy sami o tom nikomu neřeknete, tak se to ani nikdo nedoví. Jedinou odměnou vám bude velmi pěkný pocit okolo vašeho srdce. Myslím, že to za to stojí.
Lidé, jako jsem já, se asi nějak vnitřně za své city stydí
Moje milá, každý táta je rád, když může říci, že jeho syn či dcera je po něm
