Pokaždé, když se dívám na svou opět vyrabovanou zahrádku, kde jsem pěstoval konopí pro svou nemocnou dceru Martinu, marně přemýšlím nad tím, co se asi děje v hlavě člověka, který přímo pod tabulkou s její fotografií na invalidním vozíku a popisem její nemoci prostříhá drátěný plot a všechno to konopí ukradne.

Na té tabulce je mimo jiné napsané i to, že bez toho konopí dcera může zemřít. Přesto jej to nezastaví. Pro toho člověka je přednější to, že levně přijde k něčemu, co může zpeněžit nebo sám užívat pro své potěšení, než život jiného člověka. Je to normální?

Jeden přítel mi napsal, že je to výchovou v jeho rodině. Že když se jako morální prasata chovali a chovají jeho rodiče, tak on se ani jinak chovat nemůže.

Určitě je v tom kus pravdy. Ale je to pravda celá?

Vždyť kolika slušným a inteligentním lidem s vysokými morálními standardy se narodí chlapec či děvče, ze kterého pak vyroste zmetek toho nejhoršího ražení. Čím to je?

Neberme teď do úvahy situaci, kdy již to novorozeně má nějak ten svůj mozeček poškozený. A to nemyslím tak poškozený, že by mu snad jeho nějaká část chyběla. Myslím prostě to, že takový člověk má vrozené, že jeho sociální cítění je buď oslabené, nebo není vůbec žádné. S tím prostě žádný rodič neudělá vůbec nic. To je dané a nedá se to, alespoň v současné době, nijak změnit. A takovým rodičům pak zůstávají jen oči pro pláč.

Co vše ale modeluje člověka, který se narodí naprosto normální? Jsou to jen rodiče? Určitě ne. My všichni jsme postupně modelováni nejen svými rodiči, ale také svým okolím. Svými přáteli. Prostředím, ve kterém žijeme. A hlavně prioritami, které má nastavené celá společnost, které jsme členem. To znamená naše širší rodina. Sousedé. Komunita, ve které se pohybujeme. A samozřejmě i stát jako takový, který také svými zákony a nařízeními vytyčuje své morálně mentální priority. Svůj žebříček hodnot.

A toto vše má mnohem větší vliv na to, co z nás vyroste, než jakákoliv snaha našich rodičů.

Jak to je tedy s námi? Jaké hodnoty nám jsou naším okolím a hlavně naším státem předkládány jako náš vzor? Jsou v naší civilizaci vyvyšovány ty kladné příklady a ty záporné ponižovány, nebo je tomu naopak?

Zlo provází lidstvo celými jeho dějinami, a tak by možná bylo dobré se na tento problém podívat trochu zeširoka.

Vytáhněme z lidských dějin pár příkladů lidské zvrácenosti obřích rozměrů a podívejme se na to, jak jsou zrůdy, které je páchaly, vnímány dnes. A začněme pěkně zeširoka, až málem na opačné straně naší matičky Země.

Někdy okolo roku 1160 se v dnešním Mongolsku, v rodině jednoho náčelníka kmene, narodil chlapec jménem Temüdžin. Dětství neměl zrovna radostné. Krutost byla v jeho rodině i v širším okolí normální a tak ji poznal i sám na sobě. Pochopil to tak, že pokud chce, aby mohl vládnout, tak i on musí být krutý. A to dokonce víc, než všichni okolo něj.  A taky se podle toho řídil. Za svůj život, díky jeho krutosti, bylo jím a jeho stoupenci povražděno na šedesát miliónů lidí. Města, která se mu odmítla vzdát, nechal vyvraždit do posledního človíčka. Bylo jedno, jestli to byli ženy, starci či děti. Některé nechal rozsekat, jiné zaživa upálit. Populace tehdejší Číny se díky jeho řádění zmenšila na polovinu. My jej známe pod jménem Džingischán. A Mongolové této zrůdě v nynějším Mongolsku staví pomníky.

V prosinci 1893 se v Číně, v rodině místního statkáře, narodil syn Mao Ce-tung.  Nesmírně miloval svoji matku a ona milovala jej. S otcem si příliš nerozuměl.  Taky se mu nelíbilo, jak bylo vládními úředníky zacházeno s prostým lidem, a rozhodl se, že to změní. Vstoupil do Komunistické strany Číny, kde postupně převzal moc a začal své plány uskutečňovat. Stálo to životy asi čtyřiceti miliónů lidí. Hlavně těch prostých, pro které to prý vše dělal. Dodnes je tato zrůda svými krajany vnímána jako velký člověk, sloužící jim jako příklad a jeho obraty a sochami se to v Číně jen hemží.

V roce 1878 se v Gruzii, v rodině věčně ožralého obuvníka, narodil syn Josif Vissarionovič Džugašvili. Později postupně zloděj, lupič, fízl carské policie a adept na popa. Také se rozhodl, že pomocí komunistických ideálů změní svět k lepšímu. Stálo to život dvaceti až třiceti miliónů lidí. My jej známe pod přezdívkou Stalin. V Rusku, a nejen v něm, je ovšem znovu oslavován jako velký státník a otec ruského lidu. Doposud mu tam stojí jeho sochy a jeho obraz je na nacionalistických a komunistických demonstracích nošen jako ikona. V roce 1889 se v Rakouském městečku Braunan am Inn narodil Marii Schickelgruberové a Johannu  Hiedlerovi nemanželský syn Adolf.  Johan  Hiedler si ještě před jeho narozením nechal změnit své příjmení na Hitler. A tak pod tímto jménem známe i Adolfa.  Později se chtěl stát akademickým malířem. Jenže na akademii nebyl přijat pro nedostatek talentu.

Chtěl být i skladatelem velikosti Wagnera. Ani to mu ale nevyšlo. A tak se rozhodl, že změní svět a Německo zvedne k výšinám. Výsledkem byla rozbitá Evropa a na celém světě díky II. Světové válce zahynulo více jak šedesát miliónů lidí. Jen v Evropě to pak bylo asi čtyřicet milionů lidí. Přesto dnes jiní zamindrákovaní ubožáci opět zvedají svou pravici k nacistickému pozdravu a z této zrůdy opět dělají poloboha.

Ale nemusíme dávat za příklad jen ty obzvláště veliké zrůdy. Každý z nich totiž k prosazování své zvrácenosti potřeboval armádu zrůd těch dílčích. Teď již nepůjdu tak daleko do historie a vyberu jich jen pár z období II. světové války.

Heinrich Luitpold Himmler. Nacistický ministr vnitra v Hitlerově vládě. Také říšský vůdce SS, šéf gestapa a velitel Waffen-SS. Přestože se mu dělalo špatně při pohledu na mrtvoly, s nadšením se ujal role hlavního organizátora hromadného vyvražďování Židů. Jeho přičiněním jich zahynulo na šest miliónů. Když byl zadržen Američany, spáchal sebevraždu. Mnozí Němci na něj vzpomínají jako na velmi dobrého organizátora a oslavují jej jako velkého Němce.

Dr. med. Dr. phil. Josef Mengele. Lékař, člen SS, hlavní lékař v koncentračním táboře v Birkenau.  V Auschwitzu mu byl nadřízený jiný lékař, Dr. med. Eduard Wirths. Prováděl selekci nově přivezených vězňů na ty, které je ještě možno nějak využít a na ty, kteří byli přesměrováni přímo do plynových komor. Tam jich on osobně poslal asi 400.000. Za pomoci Němců a katolické církve se dostal do Latinské Ameriky.  Zemřel v Brazílii, když si šel zaplavat do Atlantiku, dostal křeč a utopil se. O jeho pobytu tam věděli Němci, Brazilci i Američané. A všichni udělali, co mohli, jen aby se nedostal před soud.

MUDr. Shiro Ishii. Japonský armádní lékař v hodnosti generála. Jako mikrobiolog byl pověřen výzkumem pro vedení biologické a bakteriologické války. Tento výzkum prováděl u tzv. Jednotky 731. Pro svůj výzkum používal čínské válečné vězně a civilní čínské obyvatele. Provozní zkoušky vedení takové války pak zkoušel zamořováním čínských měst jejich leteckým postřikem patogenními látkami jako je antrax, dýmějový mor, mor, cholera a mnohé další. Na konci války nechal všechny zbývající vězně popravit a komplex laboratoří vyhodit do povětří. Shiro Ishii a ostatní z jednotky 731 byli Američani zajati. Posléze ale, aby se Američané dostali k výsledkům jejich „vědecké“ činnosti, tak jim všem dali imunitu. Některé tyto pokusy pak Američané po válce prováděli i na vlastních lidech, kdy také patogenními organismy postřikovali vybrané obydlené oblasti v USA.

Všichni ti povraždění lidé ve všech válkách a politických a náboženských čistkách byli lidé, kteří měli své rodiny, své lásky, své sny. A o vše kvůli pár fanatickým zrůdám přišli. I o své životy.

I moje dcera měla a má svůj sen. A není nijak velký. A pro zdravé lidi je možná i dost nepochopitelný. Jejím snem je, aby svůj život mohla dožít bez příliš velkých bolestí, bez křečí, bez zácpy, která jí trhá střeva a bez toho, aby se neustále dusila a zoufale lapala po každém doušku vzduchu, protože i dýchací svaly jsou v křeči a nepracují, jak mají. A od toho všeho jí pomáhá konopí. Tak proč ho nesmí mít?

Moje dcera Martina a s ní tisíce dalších lidí postižených roztroušenou sklerózou, Alzheimerovou chorobou, cukrovkou, Parkinsonovou nemocí, některými druhy rakoviny, křečemi, fantomovými bolestmi a dalšími a dalšími nemocemi jsou nuceni užívat léky, jejichž léčebný účinek je velmi sporný. Co ale není sporné, jsou jejich velmi nebezpečné vedlejší účinky.

Dcera dlouhá léta brala různá cytostatika, kortikoidy a chemické léky na odstranění křečí, bolesti a zácp. Výsledkem byly žaludeční vředy, velmi dramatické odvápnění kostí a totální pád psychiky. Po deseti letech léky přestaly účinkovat a dcera se dověděla, že již jí není možné, bez závažného ohrožení jejího života, předepsat žádné jiné léky.

A tak Martina již víc jak deset let užívá konopí a jeho léčebné účinky na ni jsou víc než zřetelné. Přesto nemá šanci se k němu legálně dostat. VZP, na kterou jsme se obrátili se žádostí o proplácení odebíraného konopí, postupně tvrdila, že o konopí se neví, jestli skutečně léčí. Že má nebezpečné vedlejší účinky.  Že Martina ještě nevyzkoušela jiné léky jako je opium či lék Fampyra, či že místo toho konopí přece může provádět rehabilitační cvičení. Jedna výmluva za druhou a všechny naprosto iracionální. Ostatně i dnes nám toto „odborné“ zdůvodnění, proč Martina to konopí nedostane, za VZP napsala její patrně největší medicínská „odbornice“ – zubařka MUDr. Stanislava Fantová.

Léčebné účinky konopí byly již dávno prokázány a to nejen amatérskými uživateli. Opium je vysoce návyková látka, která sice potlačí křeč a bolest, ale zároveň vyvolává silné zácpy. Lék Fampyra se podává lidem s RS, kteří ještě jsou schopni chodit, aby se jim ta chůze zlepšila, ale pro pacienty se zcela ochrnutýma nohama jsou naprosto k ničemu. Navíc vedlejší účinky toho léku jsou zvracení, bolesti hlavy, potíže se spánkem, třes, dechové potíže, zácpa, úzkost atd. Proč tedy VZP chce, aby Martina užívala tyto léky? Aby se jí ještě přitížilo? A jsou představitelé Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva spravedlnosti, VZP, SÚKL, Ministerstva vnitra, Ministerstva lidských práv a rovných příležitostí, ombudsmanky a další, na které jsme se obrátili s prosbou o pomoc, motivovaní lidskostí nebo jen vidinou zisků, pocitem absolutní moci a přímo zrůdnou nelidskostí?

Jaký rozdíl je mezi lékařem, který provádí nelidské pokusy na válečných zajatcích, a lékařem, který v době míru raději nechá staré a nemocné lidi trpět a z nevýslovné bolesti páchat sebevraždy, než by jim zpřístupnil lék, na kterém sice žádná farmaceutická firma nevydělá, ale těm lidem pomůže?

A jaký rozdíl je mezi příslušníkem Gestapa, který v rámci „očisty“ národa shromažďuje a vraždí tzv. méněcenné lidi, a příslušníkem policie tzv. demokratického státu, který vykrádá balkony a zahrádky lidí, kteří si konopí pěstují pro své léčení. Kdo je větší zrůda? Ten, který vás nažene do plynové komory, nebo ten, kdo se jen zpovzdálí spokojeně dívá, jak se trápíte, protože on vám v přístupu k léku zabrání.

Proč se ještě dnes představitelé tohoto státu a jeho státních organizací ke starým a nemocným lidem chovají jako sadistické bestie typu Himmlera, Mengeleho či Shiro Ishii?

Neslouží náhodou i toto jejich jednání k tomu, že různí takoví zlodějíčkové, kteří i nám vykradli nasazené konopí, prostě o lidství ani nic vědět nemohou?

Dnešní zrůdy nevraždí tak otevřeně. Nepotřebují k tomu zbraně ani plynové komory. A ani nemusí provádět postřiky kdejakým biologickým svinstvem, aby se těch, kteří jim překážejí, zbavili. Metody se dnes prosazují jiné. Takové, díky kterým je možné i ještě na těch nejubožejších vydělat, a zároveň aby vše vypadalo tak, jako že všechno jednání těch novodobých pánů je přímo prosyceno lidstvím.

Jak se to dělá? Je to prosté. K léčení pacientů nejsou vybírány léky podle svých léčivých účinků a podle nebezpečnosti svých vedlejších účinků, ale podle toho, jestli jejich předepisováním je možné na nich vydělat a kolik.

A kam tedy vlastně tento náš vývoj spěje? Střídají snad jen masové vrahy se zbraněmi a plynovými komorami jiní, vyspělejší masoví vrazi na státních a politických postech, kterým k témuž masovému vyvražďování starých, nemocných a bezmocných lidí stačí jen tzv. chápavý úsměv a silný žaludek?