„Konej dobro a dobrem se ti odvděčí“. Bohužel někdy spíše platí jeden mírně upravený starozákonní citát: „Podej potřebnému chléb a on se již najde někdo, kdo tě sejme kamenem“.

Ne všechna manželství se vydaří. I Danielini rodiče se rozešli. To pro děti nikdy dobré není. Ona ale měla alespoň to štěstí, že její rodiče se nerozešli ve zlém. Táta odešel a založil si rodinu novou. Svou dceru měl ale vždycky moc rád a nic na tom ani rozpad manželství s její maminkou nezměnil. A i ona jej velmi milovala. A tak se dál setkávali a povídali si o „problémech života“.

Ne každý kluk má sen stát se pilotem či popelářem. A ne každá dívka se chce stát herečkou. Danieliným snem bylo pracovat v hoteliérství. A první krok se podařil. Po dokončení základní školy se přihlásila na příslušnou školu odbornou a byla přijata. Bylo to studium s maturitou, kterou také toužila získat. Nastoupila do prvního ročníku a zdálo se, že budoucnost, kterou si vybrala, již nic zkazit nemůže.

Pak začala mít problémy se zády. Šla na vyšetření a dověděla se, že bude muset jít na operaci páteře. Hned jí také řekli, že to není operace jednoduchá a že je tam nebezpečí ochrnutí. Do toho umřel děda. Tátův táta. A pak se od maminky dověděla, že i táta je velmi nemocný. Že má rakovinu slinivky. Vše se začalo sypat. Bylo jasné, že i s dokončením ročníku to nebude mít jednoduché.

Táta šel na operaci v květnu a ona v červnu. A zdálo se, že se vše podařilo a problémy přestanou. Je fakt, že se musela znovu učit chodit, ale ochrnutí již nehrozilo. A i s uzavřením ročníku to nedopadlo špatně. Zvládla vše kromě občanské výchovy. Tam musela na reparát.

Od táty se dověděla, že i on se cítí dobře, jen ještě musí docházet na chemoterapii, aby se zlikvidovaly poslední zbytky rakovinových buněk v jeho těle. Kvůli tomu měl u klíční kosti instalovaný port.

Jenže se ukazovalo, že ne vše, co se jim táta snažil namluvit, byla pravda. Slábl a vypadal stále hůř a hůř. Vídali se jednou, dvakrát do měsíce. A vždy to byl viditelný krok k horšímu.

Při jedné návštěvě si její maminka všimla podivné vybouleniny na jeho tričku. Táta jim se smíchem tvrdil, že jsou to jen zvětšené uzliny a že se to zase napraví. Jenže se nelepšilo naprosto nic. Trpěl průjmy, zvracel a měl velké bolesti, na které žádná farmaka nezabírala. A že jich měl. Na bolest. Na tlak. Na nervy. Proti průjmům. Na podporu chuti k jídlu. Jedl je po hrstech.

Jednou, když u něj Daniela byla na týdenní návštěvě, za ním přišel kamarád, který si občas ubalil jointa. A nabídl i tátovi. Je hloupé si myslet, že Danielin táta nevěděl, že umírá. On sám věděl nejlépe, jak se vše zhoršuje. A bylo mu jasné, kam to spěje. Také ale věděl, že nějaký joint to zhoršit nemůže. A tak si vzal. Na zkoušku. Daniela na to koukala spíše jako na srandu. Sama konopí neužívala, ale od kamarádů věděla, že je po něm dobrá nálada. Že se lidé smějí a je jim líp. Tak byla docela zvědavá, co to s tátou udělá. A udělalo. Tátova svěšená ramena se narovnala a jeho bolestí zkroucený obličej se uvolnil. Najednou, po dlouhé době, se zase dokázal i smát. Kamarád pak odešel, ale trochu konopí mu tam nechal. Pak přišel ještě několikrát a přinesl další. A táta se lepšil. Za ten týden, co u něj
Daniela byla, byl ten pokrok úžasný.

Jenže pak kamarád odjel dlouhodobě do zahraničí, konopí došlo a tátův stav se zase začal horšit.

Co má udělat šestnáctiletá holka, když vidí, jak jí její milující táta v bolestech před očima umírá? Jak se má zachovat? Stejně jako doktoři a stát, kteří jej již zaživa pohřbili, nebo má něco aspoň zkusit? A má se při tom ohlížet na nařízení a zákony, které tu jednu jedinou pomoc, která tady ještě zbývá, staví mimo zákon?

Pro Danielu to bylo jasné a neváhala ani chvilku. Vyrazila za kamarády, o kterých věděla, že konopí hulí, a chtěla vědět, kde se k němu může dostat. Nakonec jí to řekli.

Na sídlišti je pán, který ho prodává.

Daniela vzala úspory ze svého kapesného a šla jej najít. Pán vůbec nevypadal jako drogový dealer. Spíše profesor na penzi. Jenže jí hned řekl, že jí nic neprodá, protože děti on v tom nepodporuje. Daniela se rozplakala a pověděla mu o svém tátovi. Taky mu řekla, že ona konopí nekouří a že zatím ani nechce. Že chce dobře dokončit školu a získat dobré zaměstnání. Možná někdy v budoucnu, ale teď určitě ne.

Když má člověk bolest ve svém srdci, tak divadlo hrát nemusí. Pán chvíli přemýšlel, pak jí řekl, že velmi dobře ví, co je to mít nemocné rodiče, a to konopí jí prodal. A dokonce levněji, než ho prodával běžně. Jeden gram měla za 150 Kč, tři gramy za 400 a pět gramů za 700 Kč.

Mamince neřekla nic. Nechtěla, aby o ni měla strach. Měla svých starostí dost, tak proč by jí měla přidávat další. Každou korunu, kterou od ní ale dostala, měla teď jen na jediné – konopí pro tátu. A táta se zase začal lepšit. Přestal zvracet. Přestal se svíjet bolestí. A přestaly i průjmy. Zase se dokázal normálně najíst. Že to konopí pro něj kupuje za své kapesné, to mu neřekla. Namluvila mu, že ho dostává od kamarádů.

Začátkem dubna loňského roku měla opět pro tátu nachystáno sedm gramů. Chtěla za ním zajet rovnou ze školy, a tak to měla u sebe. Uprostřed hodiny němčiny se náhle otevřely dveře a do třídy napochodovalo vedení školy s policisty a psem. A ten si to namířil rovnou k Daniele. To se tak dělá. Je to již stará praxe. Takový zásah musí být zároveň i divadlo. Divadlo pro odstrašení ostatních. A taky jako prezentace moci. Dělalo se to za císaře pána, dělalo to gestapo, po nich to dělali komunističtí estébáci a dnes to dělá naše demokratická a lidská policie, která pomáhá a chrání. Účel světí prostředky.

Žádné testy na drogy jí nedělali, přestože o ně žádala. Proč taky. Měli pytlík se sedmi gramy. A ty řeči o nemocném tátovi? „Co to ta holka na nás zkouší?“ Pohrozili jí trestním stíháním a pak jí dali na výběr – když odejde ze školy, policie zastaví vyšetřování.

Měla strach, co tomu řekne maminka. Když jí vše pověděla, maminka ji vzala do náručí a do ucha jí zašeptala, že je hrdá na to, jakou má dceru.

7. 4. 2017 jí její vysněná škola skončila.

Ti správní lidé se pak postarali o to, aby o „incidentu“ vědělo celé město. Najít pak jinou školu byl problém. O šestnáctiletého feťáka zájem nebyl. Ale i v našem školství se občas najdou rozumní lidé. Paní ředitelka jednoho učiliště ji vzala. Dokonce hned do druhého ročníku. Jenže všechno to napětí, stresy, urážky a pohrdlivé pohledy udělaly své. A když se k tomu připočítají i rozdíly v učebních látkách, které by musela zvládnout během dvou měsíců, tak se není co divit, že to nevyšlo. Zopakovala si ho a úspěšně dokončila. A dokončí i celé učení. Bude z ní kadeřnice. Je jí líto, že nebude mít svou vysněnou maturitu, ale kdo ví.

Její milovaný táta pak v bolestech zemřel.

Na závěr by to chtělo dodat nějaké poučení. Jenže pro koho?

Daniela si z toho všeho ponaučení vzít nechce. Říká, že by to udělala znovu. Že táta je přece víc než všechny školy tohoto světa.

A ti druzí? Ti, co do školní třídy chodí se psy, aby ukázali, jak jsou mocní? Skutečně se někdo domnívá, že lidé s tímto nastavením svého lidství jsou vůbec schopni pochopit, jak moc a hloupě ublížili? Já myslím, že ne. Někdo jim řekl, že bojovat proti drogám je potřeba i za cenu zmařených lidských životů, a oni to přijali za své. A nyní se patrně dmou velkou pýchou a hrdostí. Jsou přece hrdinové. Porazili šestnáctiletou holku a jejího nemocného tátu.

(Jméno dívky jsem změnil. Ti výše zmínění lidé jejího města tam stále jsou. A bdí.)