Původně jsem v tomto článku chtěl psát o svých dojmech z letošního Cannafestu Prague 2018. A bylo by o čem psát. Spousty stánků se spoustou různého zboží nějak souvisejícího s pěstováním, zpracováváním či užíváním konopí. Spousty nádherných setkání s přáteli z „branže“. Fantastické a poučné přednášky od úžasných lidí, kteří se konopím dlouhodobě zabývají.

Kteří na rozdíl od mnohých mocných vědí, o čem hovoří, a o své poznatky se chtějí podělit. Nehovořím o svém vystoupení. To ať posoudí jiní. Já jsem byl nadšený. A ještě dlouho budu ve své hlavě zpracovávat všechny ty dojmy, kterými jsem byl za ty tři dny přímo zavalen.

Jenže stalo se ještě něco, co se do mé hlavy dostalo těsně před zahájením Cannafestu, co se tam někde usídlilo a co mne neustále nutí, abych o tom přemýšlel.

Těsně před naším odjezdem do Prahy mi napsal pan Miroslav Hokeš z Prahy. Psal, že se dověděl, na jaké téma budu mít svou přednášku, a jestli bych tam nevložil i jejich případ. Před patnácti měsíci se jim narodila již druhá dcerka. Malá Růženka. Človíček, se kterým si příroda nepěkně zahrála ještě před jeho příchodem na tento svět. A při tom vše se zdálo být tak dobré. Maminka sice měla během těhotenství potíže, ale lékařka ji uklidňovala. Screening byl v pořádku a v pořádku byla i další vyšetření ultrazvukem. Porod probíhal velmi rychle. Dokonce ani nemohli počkat na sanitku. Sebrali auto a uháněli do nejbližší nemocnice. Pak mamince praskla voda. Z auta ji museli vynášet. Během pětadvaceti minut od prvních kontrakcí byla Růženka na světě. Jenže nedýchala. Nastoupilo úporné oživování. A bylo úspěšné. Jenže všem lékařům i sestřičkám bylo jasné, že je zde další strašný problém. Příliš malá hlavička, deformace nártů, anti-mongoloidní oči, šest prstíků na každé ruce, rozplizlé zřítelnice atd. atd. Patauvův syndrom. Hrůza, která postihne jednoho narozeného z pěti tisíc. Boj o její život byl těžký. A mnozí by ho raději hned z počátku vzdali. Vždyť je to tak jednoduché. Stačí přistoupit na rady lékařů a dítěte se vzdát. To je pak odvezeno do příslušného ústavu, kde se po čase již předem daný osud naplní. Vždyť 50 % těchto dětí zemře do měsíce. Většina ostatních pak do dvou.

To ale maminka odmítla. Bylo a je to její dítě. A otec se bez váhání přidal. Odvezli si ji domů a nastoupily léky. Valporát, Forlax, Omeprazol, Diazepam, …

Jenže výsledky užívání těchto léků byly sporné. Vlastně hlavně se jimi předcházelo epileptickým záchvatům. A když již k nim dojde, tak k jejich mírnění. Růženka nijak zvláště nereagovala. Podávanými léky byla otupělá a apatická. A tak je to u naprosté většiny těchto dětí.

Zeptal jsem se na prognózu. Hloupá a zlá otázka. Jenže já jsem ji položit musel. Chtěl jsem pochopit. Ano, Růženka na důsledky své choroby zemře. Stejně tak, jak na důsledky své choroby jednou zemře naše dcera Martina. Jen u Růženky to asi bude mnohem dřív. Tak proč do toho její rodiče šli? Proč jedni chtějí zachraňovat za každou cenu, a jiní, ve stejném případě, vidí východisko jen v likvidaci?

Napsal jsem na FB o tom, že se premiérovi nelíbí návrh Pirátů na úplnou legalizaci pěstování a užívání konopí a že pověřil ministra zdravotnictví, aby v co nejkratším čase vypracoval metodiku dosažitelnosti léčebného konopí z lékáren pro všechny pacienty se speciálním receptem. A k tomu jsem dodal, že jsem jak panu ministrovi, tak i panu premiérovi navrhl jako nejideálnější způsob model německý, kdy by konopí na recept bylo v lékárně zdarma, popřípadě model izraelsko-kanadský, kdy by konopí bylo v lékárně za symbolickou paušální částku a kdy ti, kteří by si nemohli dovolit ani toto, by dostali speciální povolení na jeho pěstování pro vlastní potřebu. A toto povolení by bylo přenosné na osobu blízkou či na přítele. Zrovna tak by samozřejmě mohly vzniknout neziskové organizace, které by konopí pro tyto pacienty pěstovaly s požehnáním a podporou státu. Vzápětí na to reagovala jedna paní s tím, že to není správné a že jediné správné je jen úplná legalizace. Když jsem se jí pak zeptal, jestli by nebylo lepší nejdříve ho zpřístupnit těm, kteří jsou na něm životně závislí, tak její odpověď byla stručná a jasná – „Ne“. Reagoval jsem tedy otázkou: „Takže ať nemocní raději zdechnou? To je skutečně zvláštní názor. Měla byste ho, i kdyby se jednalo o Vás či Vaše dítě?“ Odpověď byla opět stručná a jasná: „Ano“.

Nejsem si jistý, jestli si ta žena vůbec dokáže domyslet důsledky svého uvažování. Protože prohlásit, že dosažení nějakého ideologického cíle je pro ni přednější než život vlastního dítěte, to už je nad možnosti mého chápání. To je pro ni prospěch celého společenství pro ni víc? To by ho raději nechala zemřít, než by ….

Než by co? Kde jsou hranice? Zabíjení dětí před jejich narozením je již pro nás normální. Stalo se to normou, nad kterou se prakticky nikdo nepozastavuje. A je naprosto jedno, z jakého důvodu k tomu dojde. Pro další je možná normální zabíjet ty lidi, kteří jsou nějak na obtíž. Třeba mentálně postižené. Třeba tělesně invalidní. Nebo vyznávající jiného boha. Popřípadě ty, kteří boha nepotřebují vůbec. A co ti, kteří volili někoho jiného? Někoho, kdo sice vyhovuje „tam těm“, ale který nevyhovuje „nám“? Ten by měl právo žít? A co staří lidé? Neměli by se v určitém věku také likvidovat? A v jakém? Kdo to určí? V době odchodu do důchodu? Protože náš důchodový fond je vykradený a ti, co ho vykradli, tam ty prostředky již nevrátí? Nebo se mají hnát do plynu v době, kdy jejich výkonnost začne klesat? Pamatuji si dobu, kdy se mi staří zdáli být lidé po třicítce. Teď se mi blíží třiasedmdesát, a starý se být necítím.

Kdo je ten pravý neomylný, který o tomto všem rozhodne?

Stále mi nejde do hlavy, že se až tak moc od sebe lišíme. Jsme jeden druh. Proč tedy jedni by zachraňovali i za cenu svého života, a druzí klidně řeknou, že život jejich dítěte nemá cenu jejich ideologie? Jistě, jedni to mají doma a ti druzí se na to koukají odněkud zvenčí. Ale právě. Ti, co se s tím dennodenně perou, ti přetékají svou láskou. Nevadí jim, že se kvůli pláči dítěte a starostem o ně pořádně nevyspí a neustále jsou zavaleni starostmi o to, jak dál, jak ještě pomoci. Kdežto ti, co jsou tam někde venku, jsou se vším hotovi raz dva.

Možná si teď říkáte, kde je to konopí z názvu tohoto článku, v tomto příběhu. Je zde taky.

Malá Růženka žije a dělá svým rodičům, i starší sestřičce Libušce, radost. Už není apatická. Když její rodiče nevěděli kam dál, rozhodli zkusit kanabinoidy. Konopí. Jen pokus. Pokus ze zoufalství. Sehnali si v oleji ředěný extrakt s 15% obsahem cannabidiolu a zkusili to. Dvě kapičky ráno a dvě večer. Buď přímo do úst, nebo do jídla. A výsledek se dostavil do tří dnů. Epileptické záchvaty ustaly a Růženka se začala zajímat o své okolí. Spasmy v jejích ručičkách se uvolnily a ony se otevřely. Začala si hrát s hračkami a z gusta je okusuje. A taky si pro sebe každou chvíli něco pobrukuje.

Setkali jsme se na letošním Cannafestu Prague 2018. A Růženka se smála i na mne. Hodně jsem o tom všem přemýšlel. A sedí mi to někde v hlavě pořád. K čemu se to vlastně její rodiče rozhodli? Vždyť čím déle jsme s někým a čím víc si na něj zvykáme, tím víc jej máme rádi a tím horší je pak loučení s ním. A je to loučení čeká asi hodně brzy. Přestože Růženka každým dnem překonává další a další rekordy. Jednou to přijde. Přesto se její maminka Michaela a táta Miroslav rozhodli, že ten žal, co jednou přijde, není to nejdůležitější. Že to nejdůležitější je co nejvíce u nás zpříjemnit pobyt tady tomu malému človíčkovi, který sem přišel jako snad jen na návštěvu.

Stále nad tím přemýšlím a nemohu se zbavit spousty otázek.

Vlastnostmi a účinky konopí se zabývám již osm let. Vím, že jeho užití prakticky nemůže člověku, pokud nemá nějakou predispozici k depresivním či maniodepresivním stavům, ublížit. A jsem všemi deseti pro to, aby jeho pěstování a užívání bylo legální pro všechny dospělé a svéprávné lidi. Tak, jak je to s nákupem a užíváním řádově nebezpečnějších jiných produktů. Například alkoholu, tabáku či aspirinu. To ale přece neznamená, že k prosazování tohoto cíle si budu brát nemocné lidi, kterým nic jiného jak konopí nepomáhá, jako beranidlo, s jehož pomocí svou ideu budu prosazovat, a za které se budu schovávat.

Příběh rodiny Hokešů jsem již do své přednášky na Cannafestu vpravit nedokázal. Bylo to příliš na poslední chvíli. Ale snad to tedy napravím alespoň tímto článkem.

A ještě dodatek:

Četl jsem prognózu, že lidstvo se již díky úspěchům syntetické medicíny dostalo za hranici návratnosti k možnosti dalšího našeho přežití jako samostatného druhu. Tím, že přežívají lidé, kteří by dříve kvůli svému zdravotnímu problému zemřeli, a pak mají své vlastní děti, odolnost lidstva jako celku se neustále snižuje. A v současné době je již prý za hranicí návratu.

Samozřejmě nevím, jestli je to pravda, nebo jestli tento smutný trend není možné zvrátit například genetickým inženýrstvím. Vím ale jedno. Žít ve světě, kde by nějaká skupina vyvolených rozhodovala o tom, jestli někdo má právo žít, či nikoli, bych nechtěl. A před rodinou Hokešů se hluboce skláním.

Kdo se chce o těchto lidech dovědět něco více, ať si otevře jejich web: www.jaruzenka.cz