Kamejce se někdy přezdívá „český čaj“, to proto, že se z ní nápoj podobný čaji (hlavně jeho tmavou barvou) skutečně připravoval. Tato na našem území dříve hojná rostlina z mnoha původních lokalit v souvislosti s mýcením lužních lesů vymizela a dnes je zařazená mezi silně ohrožené druhy naší květeny.
Kamejka lékařská je vytrvalá bylina vysoká 30 až 100 cm. Druh je poměrně variabilní, rozdíly se projevují zejména v šířce a tvaru listů. Lodyha je bohatě větvená, oblá, chlupatá. Listy jsou také chlupaté, střídavé, přisedlé, úzce kopinaté, 3–13 cm dlouhé a 0,5–3,5 cm široké, celokrajné, špičaté, s nápadnou střední žilkou.
Květenstvím je krátký vijan, který najdeme na konci větvičky. Kališní cípy jsou úzce kopinaté, štětinaté, koruna je trubkovitě nálevkovitá, korunní trubka světle zelená, korunní cípy jsou zaokrouhlené a mají bílou barvu. Kvete od června do července. Plodem je vejcovitá, lesklá tvrdka bělavé barvy připomínající malý kamínek.
Podle toho dostala rostlina své latinské jméno – lithospermum znamená „kamenné semeno“. Podobně v češtině: v názvu slyšíme slovo „kamej“, které značí vybroušený kámen. Kamejek je na světě více druhů, ale pouze o této se ví, že má léčivé účinky. Ostatní se pěstují na skalkách pro svoje barevné květy, podobně jako příbuzná rostlina, která bývá také označovaná jako „kamejka“ – modrokvětá Lithodora diffusa.
Z lékařského hlediska by měla podobně působit pouze kamejnice modronachová (Aegonychon purpurocaeruleum), která je roste v teplejších oblastech (Balkán, Bulharsko), ale i na jižní Moravě.
Areál přirozeného rozšíření kamejky lékařské zahrnuje skoro celou Evropy, na severu kontinentu zasahuje až do Skandinávie, na východě pokračuje Pobaltím a Ruskem přes Sibiř až na Dálný východ (Mongolsko, severní Čína), na jihu sahá až na jihozápad Asie, na Kavkaz, do Střední Asie, Pákistánu a severní Indie.
Roste hlavně v lužních lesích, na hrázích rybníků, v pobřežních porostech, také v lesních lemech, na písčitých i štěrkovitých půdách, na bazickém podkladu (tedy tam, kde je v půdě víc vápníku než křemíku), od nížin po pahorkatiny. U nás se vyskytuje především v teplejších oblastech – v Polabí, na jižní Moravě, ale i na Těšínsku a v Moravském krasu.
Kamejka je blízká příbuzná brutnáku a kostivalu. Podobně jako tyto rostliny má chlupaté lodyhy a listy a také obsahuje léčivé látky. Na rozdíl od těchto dvou rostlin jsou ale zatím léčivé látky (konkrétně flavonoidy, třísloviny, vápenaté a křemičité soli) obsažené v kamejce poměrně málo probádané.
V plodech je obsažený uhličitan vápenatý, slizy, mastné kyseliny, dusičitan draselný a další látky. Celá rostlina, stejně jako brutnák, obsahuje pyrolizidinoné alkaloidy, kvůli kterým může být ve větším množství nebo při delším užívání potenciálně nebezpečná pro naše játra.
Naši dávní předkové si kamejky cenili hlavně pro její schopnost „rozlámat a odstranit z těla všechny kameny“, jak píše už římský lékař Plinius. Možná i proto dostala svoje jméno, které si ve všech jazycích ponechalo odkaz ke kamenům. Kameny, které kamejka léčí a o kterých se zmiňuje i slavný Matthioliho herbář, jsou převážně močové a ledvinové.
K odstranění těchto kamenů se používal odvar ze semen. Matthioli ho doporučuje „při močové řezavce“, při močových a ledvinových kaméncích a při chorobách doprovázených horečkou, tedy zánětech močového ústrojí. Tento odvar je silně diuretický a pomáhá i s vylučováním nadměrného množství soli.
Při potížích s močovými cestami se doporučuje mimo pití odvaru absolvovat také sedací koupele s přísadou kamejkové tinktury. Tuto koupel můžeme bez obav zkusit i my. Ve starověku se kamejka používala i na vyhánění některých cizopasníků. Nať kamejky, která se sbírá od dubna do září, tlumí hyperfunkci štítné žlázy, potlačuje srdeční potíže a také tlumí krvácivost a zmírňuje horečky.
Zajímavostí může být užití kamejky jako údajného antikoncepčního prostředku. Tuto funkci by měla zajišťovat kyselina litospermiová, která působí na gonadotropní hormony.
Mimo léčivých účinků dovede kamejka i barvit. Její kořeny obsahují červené barvivo, které se užívalo k přibarvování másla a alkoholu. Když ji evropští přistěhovalci přivezli na americký kontinent, indiáni z kmene Mohawků ji začali používat po výrobu válečné barvy a také pro barvení obřadních rouch.
Protože je zařazená mezi silně ohrožená druhy, chtěla bych důrazně varovat před jejím sběrem ve volné přírodě. Snadno si ale tuto nenáročnou rostlinku můžeme vypěstovat na zahrádce. Buď ji můžeme zasít přímo, v chladnějších oblastech se doporučuje předpěstování, nebo je možné ji množit dělením trsů. Nejvhodnějším měsícem pro dělení i výsev je březen.
