V dnešním díle se vám budu snažit popsat nová zjištění v kontextu mechanismu
působení psychedelik jako je LSD, psilocybin, či ketamin. Dále se zjednodušeně dotkneme toho, jaké jsou implikace mechanismu působení psychedelik na léčbu poruch nálad (např. deprese). Snažila jsem se téma přiblížit ve zjednodušené formě, nicméně nebyl to lehký úkol. Pro hlubší pochopení problematiky tak opět doporučuji zhlédnout konkrétní přednášku přímo na https://slideslive.com/beyond-psychedelics.

Franz X. Vollenweider, ředitel Centra pro psychiatrický výzkum na Ústavu psychiatrie, psychoterapie a psychosomatiky (DPPP) a profesor psychiatrie na Lékařské fakultě Univerzity v Curychu, vede v současnosti výzkum zabývající se základními kameny sebeuvědomování, regulace emocí a společenských interakcí. Již v roce 1999 založil v Curychu na DPPP Heffterovo výzkumné centru a v nedávné době také nadaci Neuromatrix – organizace podporující mezioborové studie zkoumající rozhraní mozku a mysli při změněných stavech vědomí vyvolaných jak farmakologicky (např. psychedeliky) tak nefarmakologicky (např. meditací).

Za svou kariéru publikoval více než 150 vědeckých článků a podílel se také na mnoha knižních publikacích týkajících se neurobiologie psychostimulantů, psychedelik a empatogenů. Jeho výzkum je kontinuálně podporován Švýcarskou národní vědeckou nadací a také Heffterovým výzkumným institutem v USA. Za svůj přínos vědě obdržel mnohá ocenění – např. od Švýcarské psychiatrické společnosti, Heffterova institutu, Univerzity v Curychu či Britské asociace psychofarmakologů.

Současný pokrok v našem chápání neurobiologie psychedelik nás dovedl až k obnově zájmů o klinický potenciál psychedelik v léčbě různých psychiatrických poruch. Zejména, co se týče behaviorálních a neurozobrazovacích technik, bylo dokázáno, že psychedelika skutečně přímo ovlivňují neurotransmiterové systémy a neuronové obvody, jejichž role ve vývoji poruch nálad je již dlouho potvrzena. Vollenweiderova přednáška tedy shrnuje současný pokrok v tomto směru – psilocybin a LSD zvyšují empatii, snižují nervovou odpověď na negativní stimuly a snižují také pocit ublížení (psychické bolesti) v reakci na vnímané emoce či sociální interakce. Abychom se ale dostali k současnému stavu, měli bychom si v rychlosti zopakovat něco málo z historie dané problematiky.

Moderní psychedelika byla nejprve syntetizována v Vollenweiderově rodném Švýcarsku, kde také hned v následujících letech započal rozsáhlý výzkum jejich působení. Prvotní výzkumy týkající se psychedelik se zaměřovaly na modelování psychotických stavů u zdravých dobrovolníků. Oproti tomu dnešní výzkum se zaměřuje spíše na molekulární farmakologii – tedy sledování působení dané látky na organismus a také působení organismu na danou látku. Dalším rozdílem je také fakt, že dnešní výzkumy již často vstoupily do fáze testování na skutečných pacientech trpících určitou poruchou. První pokusy o vyjádření psychedelické zkušenosti pomocí jakýchsi stupnic se datují již do 80. let minulého století, kdy A. Dittrich přišel s psychometrickou hodnotící škálou pro změněné stavy vědomí (viz. obrázek EGO). Tato škála ovšem neměla za cíl popisovat pouze stavy vyvolané působením exogenních látek, ale také stavy změněného vědomí způsobené jinými cestami – meditací, relaxačními technikami, smyslovou deprivací, či naopak specifickou smyslovou stimulací (např. bubnováním).

Vollenweider se se svým kolektivem pokusil tuto škálu konkretizovat a přišel s mírnou modifikací hodnotících kritérií, která se používají dodnes. Oceanická bezbřehost byla rozvedena na noetické vědomí, hluboce vnímané pozitivní nastavení, jednotu, odtržení od tělesné schránky a změněné vnímání zavedených konceptů. O změněném vnímání vjemů se dá hovořit také v kategorii vizuální restrukturalizace – tato kategorie byla dále rozšířena také o synestezii (zaměňování původu vjemů mezi jednotlivými smysly) a pravé vizuální alterace. Původní snížená ostražitost byla doplněna na ospalost a útlum. Při použití této škály k reportování zkušeností jedinců zapojených do výzkumů však byla objevena zajímavá disonance mezi reportovaným stavem a výsledky neurozobrazovacích technik.

Ačkoliv výsledky mapování aktivity v mozkových centrech pod vlivem ketaminu, či psilocybinu jevily známky podobnosti, při kvantifikaci změněného stavu vědomí pomocí výše popsaných stupnic a kritérií byl zjištěn velký rozdíl v působení těchto dvou substancí (viz. grafy u tohoto článku). U psilocybinu byly nejvyšší hodnoty zaznamenány v pozměněném vizuálním vnímání, audiovizuální synestezii, živé představivosti, pocitu blaženosti a jednoty. U ketaminu byl proti tomu jako nejsilnější popisován pocit odtržení od tělesné schránky, snížení intenzity kontroly a vnímání. Jakási podobnost byla vysledována jen u pocitu jednoty a živé představivosti. Ze švýcarské zkušenosti tedy vyplývá, že ideálnějším se jeví být kombinování zjišťování prožívání sledovaných subjektů s následným měřením mozkové aktivity.

Počáteční úspěchy výzkumu vlivu psychedelik na poruchy nálad (jinak také afektivní poruchy) se datují již do 70. let 20. stol., kdy Leuner s kolektivem popsali při léčbě psilocybinem zlepšení stavu u 64 % pacientů s depresí. Od té doby bylo v tomto výzkumném odvětví zaznamenáno mnoho úspěchů – od zlepšení stavu u terminálně nemocných pacientů po zjištění možného mechanismu působení.

Při zkoumání vlivu halucinogenů na emoční prožívání bylo potřeba nejprve zevrubně charakterizovat pacienty. Popsat vyčerpávajícím způsobem jejich stav, tedy proč a jakým způsobem se u nich deprese projevuje, je esenciální pro správné uchopení léčby. Jedním ze základních měřitelných rozdílů mezi deprimovaným a nedeprimovaným člověkem je reakce na fotografie zobrazující lidské obličeje zrcadlící různé emoce: strach, radost apod. Deprimovaní pacienti tráví statistický mnohem delší čas zkoumáním fotografií zobrazujících negativní emoce. Nevyhnutelně se také déle oddávají negativním asociacím odvíjejícím se z těchto pozorování. Depresivní stavy se totiž vyznačují existencí určitých pokřivení, zkreslení – tzv. bias. Nejčastěji se v tomto případě můžeme setkat se zkreslením pozornosti, vnímání a emočního prožívání. Deprimovaní pacienti tedy evidentně tíhnou k negativním stimulům, percepcím a také emocím. Takto charakterizovaným pacientům jsou poté v rámci výzkumu podávána známá psychedelika a je pozorován jejich účinek. Doplňkově k tomuto výzkumu paralelně probíhá také výzkum na zvířecích modelech týkající se hledání struktur nových syntetických psychedelik s lepšími farmakologickými vlastnostmi.

V rámci sledování reakcí deprimovaných pacientů na negativní stimuly byla zjištěna aktivace amygdaly (centra úzce souvisejícího s úzkostí) a naopak snížení aktivity ve frontálním kortexu hrajícím klíčovou roli ve vnímání reality a reakcích na ni. Pomocí dalšího experimentu postaveného na promítání sekvencí krátkých videí (některá kratší než 20 ms) zobrazujících emoce bylo možno pozorovat, zdali psychedelika ovlivňují podvědomou reakci na stimuly. Stimuly kratší než 20 ms totiž lidský mozek nezaznamenává vědomě ale pouze podvědomě. Tato podvědomá reakce je však měřitelná moderními přístroji, a tak bylo možno zjistit, zda je tato reakce psychedeliky nějakým způsobem pozměněna.

Pomocí EEG i MRI bylo zjištěno, že psilocybin (narozdíl od ketaminu) nesnižuje podvědomou reakci na kladné emoce, ale naopak snižuje podvědomou reakci na emoce negativní – proto se také psilocybin jeví pro pokračující výzkum léčby depresí jako vhodnější kandidát. V rámci výzkumu reakcí na emoční stimuly byla pozorována také role serotoninového receptoru (konkrétně 5-HT2A) – receptoru, který je během psychedelické zkušenosti vyvolané psilocybinem dominantně stimulován – ve zlepšeném rozpoznávání emocí z fotografií lidských očí. Další zajímavý experiment měl napomoci ke zkoumání reakce pacientů v kontextu hraní společenské hry. Jedinec, který je ze hry vynechán, zpravidla pociťuje negativní emoce (pozorovatelné pomocí neurozobrazovacích technik) – cítí se být vyloučen z kolektivu. Při ovlivnění psilocybinem však tento jev pozorován nebyl, což bylo potvrzeno jak neurozobrazovacími technikami, tak následným měřením chemické rovnováhy v mozku.

Co se týče nových poznatků ohledně molekulárního mechanismu působení psychedelik, byly provedeny experimenty s cíleným blokováním receptorů. Při blokaci 5-HT2A serotoninového receptoru byly významně omezeny psychedelické účinky psilocybinu, kdežto při blokaci 5-HT2A serotoninového receptoru byly omezeny jen vizuální efekty této látky, ale psychologický efekt byl zachován. Tyto vědomosti mohou být důležité právě pro požadavky na nová syntetická psychedelika, která budou mít kýžený psychoterapeutický vliv. Bylo také zjištěno, že psilocybin v mozku způsobuje zvýšení hladiny excitační kyseliny glutamové v mozku. Právě kyselina glutamová (neboli glutamát) je pak horkým kandidátem na původce již zdokumentované schopnosti psychedelik iniciovat proces obrody a restrukturalizace mozkové hmoty. Kuriózní je také fakt, že samotná aktivace glutamátových receptorů vyvolává u testovaných zvířecích subjektů efekt připomínající psychedelický zážitek i bez požití psychedelik a bez stimulace receptorů serotoninových (5-HT2A či 5-HT1A).

Do budoucna se tato zjištění mohou projevit tak, že začne existovat úplně nová skupina psychedelik, které prakticky obchází charakteristický mechanismus působení našich dnešních „moderních“ psychedelik. Tato nová psychedelika by díky odlišnému principu působení (např. odstranění vizuálních halucinací, zkrácení doby účinku apod.) mohla být použita v případě jiných onemocnění, nebo u pacientů, kterým současná psychedelika z nějakého důvodu nevyhovují.