Už jste zkoušeli bylinné preparáty čínské medicíny? Pro někoho to může znamenat zajímavou alternativu našich bylin, nebo dokonce konvenčních léků. Mají úžasně poetické názvy, jako Stín brokátového závoje, Vichřice z nomádských stepí, Křehkost svinutého lístku nebo třeba Pilulka propuknutí v smích. Nebudu tady rozebírat jejich účinnost, ale pouze to, jaké byliny nejčastěji v těchto preparátech najdeme.


Jujuba, které má v češtině krásné jméno cicimek čínský, je drobný opadavý strom (dorůstá do výšky 5–8 metrů) z čeledi řešetlákovité (Rhamnaceae). V České republice se vyskytují jiné dva druhy z této čeledi: krušina olšová a řešetlák počistivý. Oba tyto keře jsou jedinými hostiteli žluťáska řešetlákového a oba mají černé plody. Krušina mírně jedovaté a tvrdé, řešetlák v menším množství jedlé, ale silně projímavé (pročišťující – proto „řešetlák počistivý“).

Jujuba pochází ze subtropických oblastí Asie, pěstuje se hlavně v Číně (mimo jiné i v současnosti těžce zkoušené provincii Hubei), ve Střední a Přední Asii, Středozemí, na jihu USA a v Austrálii. Ve své domovině roste i na horských svazích a pláních, od pobřeží až do nadmořské výšky okolo 1700 m. Může růst i na suchých, kamenitých půdách. Přestože se jedná o subtropickou rostlinu, pravděpodobně by rostla i v teplých oblastech České republiky, dospělý strom krátkodobě snese i –20 °C. Plody však zrají dlouho a potřebují hodně tepla, proto za chladného podzimu nedozrají.

Mladé větve má tento strom rovné a trnité, starší bývají uzlovité, červenohnědé a rostou neuspořádaně. Čerstvé výhonky mají olivově zelenou barvu a jsou ve dvou řadách porostlé střídavými listy s krátkými řapíky, vejčité nebo eliptické, 2–4 cm dlouhé, mírně asymetrické, krátce špičaté, vroubkovaně pilovité, kožovité, lysé, svrchu tmavě zelené, lesklé. Palisty jsou přeměněny v opadavé trny, borka je hnědá.

Z úžlabí listů vyrůstají krátké větévky nesoucí drobné, pětičetné, nenápadně žlutozelené květy rostoucí buď samostatně, nebo někdy až po osmi seskupené v koncových vrcholících. Jejich trojúhelníkovité kališní plátky bývají vespod srostlé v krátkou trubku. Květy rozkvétají v květnu až červenci a jsou opylovány hmyzem. Plodem jsou lesklé peckovice, 2–5 cm dlouhé, v době zralosti tmavě červené až hnědé. Dozrávají v srpnu až říjnu a jejich dužnatý mezokarp je bílý až nazelenalý, sladké nebo navinulé chuti a obsahuje špičatou pecku kryjící vlastní semeno – pecku.

V Číně byla jujuba pěstovaná už v dávném starověku. Podél Hedvábné stezky byla karavanami přenesená i do Střední a Přední Asie, na Blízký východ a později i do Středomoří. Podle historika Plinia Staršího byla  do Říma přivezená právě z Blízkého východu již na počátku našeho letopočtu. U nás se pěstovala a pěstuje jen minimálně.

Hlavním důvodem pro pěstování jsou plody, tzv. čínské datle. Ty jsou výborným zdrojem vitamínu C, jehož množství je zde vyšší než v citronu. Dále obsahují vitamin B2, B3, B6, provitamín A, stopové prvky (zejména měď, kobalt, jód, draslík, vápník, fosfor, železo, hořčík, zinek, mangan), rutin, bioflavonoidy, škroby a sacharidy (cca 20 %, sušená jujuba až 64 %), bílkoviny (1,2 %, sušená až 4 %) a tuky (0,2 %).

V tradiční čínské medicíně se jujuba (čínsky da zhao) používá pro tonizaci energie čchi, ducha (shen), žaludku a krve. Pokud přijdete k léčiteli s únavou, nechutenstvím, nespavostí nebo průjmem, může vám doporučit právě plody jujuby. Je užívaná také při revmatismu, bolesti svalů, vysokém tlaku, srdeční arytmii a nedostatečnosti, chřipce a respiračních onemocněních, horečce, bolesti hlavy, anémii, slabosti, nepravidelné menstruaci a vyčerpání. Podle potřeby se kombinuje se zázvorem, lékořicí, kořenem pivoňky, skořicí, rehmannií nebo s konopnými semínky. Hlavní doménou jujuby je funkčnost trávicí soustavy a detoxikace a vzpruha celého organismu.

Plody jujuby se pojídají buď v čerstvém stavu, případně i sušené nebo kandované, zpracované do kompotů, šťáv, používají se při pečení, přidávají se i do některých druhů chleba, nezralé se nakládají do soli i octa. Čerstvé se tradičně přikusují ke kávě, v Číně a Korei se z nich dělá sirup nebo ovocný čaj. Pro Čínu a Indii je specifický jujubový ocet, který je základem pro některé druhy pickles (sladkokyselá kvašená zelenina).

V Číně je oblíbené také nakládání plodů do alkoholického nápoje zvaného baijiu. V něm plody vydrží až do konce zimy. Jsou také součástí tradičního rýžového koláče jing gao. V Dalmácii se vyrábí jujubová marmeláda, džus a ovocná pálenka. Jujuby si od starověku cenili beduíni putující arabskou pouští, kteří si ji s sebou s oblibou nosili sušenou, buď vcelku, nebo v podobě placek z rozdrcených plodů. Speciální sladký alkoholický likér s názvem brodo di giuggiole se z nich vyrábí v Itálii.

Své využití našly i listy jujuby, které se v Asii zkrmují domácím zvířectvem a slouží jako náhradní krmivo pro housenky bource morušového. Listy obsahují zizifin, látku blokující receptory vnímání sladkosti, proto po jejich požvýkání necítíme sladkou chuť. V Číně z listů připravují chutný bylinný čaj.

Dřevo jujubových stromů má hustou strukturu, dobře se strojově opracovává a je používáno pro výrobu soustružených výrobků. Největšího věhlasu dosáhlo ve formě lakovaných krabiček na čaj, které se používají při japonském čajovém obřadu.


Jujuba pochází ze subtropických oblastí Asie, pěstuje se hlavně v Číně