Hořec žlutý je vytrvalá rostlina z čeledi hořcovité, kam mimo hořců patří např. také zeměžluč nebo potálie, rostlina tvořící podrost jihoamerických deštných pralesů a využívaná k léčení otrav, hadího uštknutí a proti sifilis. Tato čeleď zahrnuje na 350 druhů rostoucích po celém světě, nejvíc však v mírném pásu a v horských oblastech.
Tento hořec se přirozeně vyskytuje v Alpách, Vogézách, Schwartzwaldu, v Pyrenejích a na Balkánském poloostrově. V České republice není původní – na rozdíl od hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea), šumavského hořce panonského (G. pannonica), hořce tečkovaného (G. punctata), křížatého (G. cruciata) a hořce hořepníku (G. pneumonanthe). Tyto druhy ovšem nemají téměř žádné léčivé účinky.
Hořec žlutý byl u nás za první republiky uměle vysazován pro farmaceutické potřeby a kvůli výrobě likérů, a to v Krkonoších, v Krušných a Orlických horách, na Šumavě a v Hrubém Jeseníku. Na některých těchto místech zplaněl. Ani to ale neznamená, že si jej můžeme nasbírat v přírodě – stejně jako ostatní hořce je totiž přísně chráněný.
Z toho důvodu je nutné jej koupit, nebo vypěstovat na zahrádce. Množí se semeny, která jsou dostupná ve specializovaných zahradnictvích, nebo dělením trsů, pokud se o ně s námi podělí jiný zahradník. Výsadbu provádíme v březnu, výsev ze semen v pozdním jaru nebo brzkém létu.
Hořce jsou statné byliny s tlustým nevětveným stonkem, který je dutý a vysoký až 1,5 metru. Na něm vyrůstají široce vejčité, přisedlé listy, které jsou asi 20–30 cm dlouhé a u země tvoří růžici. Listy mají výraznou žilnatinu, tvořenou 5 až 7 souběžnými žilkami. Na vrcholku stonku najdeme několik pater žlutých, pětičetných, oboupohlavních květů. Plodem je tobolka obsahující světle hnědá, asi 3 mm dlouhá semena.
Tyto rostliny začínají kvést nejdříve ve čtvrtém roce svého života a od této doby lze také sbírat léčivé kořeny, tedy přesněji oddenky. Dožívají se až sedmdesáti let. V tomto úctyhodném věku může být jejich kořen silný jako mužská paže, měřit až 1 metr a vážit několik kilogramů.
Jeho léčivé účinky znali už v antice. Řecký lékař a znalec bylin Pedanius Dioskurides, stejně jako slavný Galén z Pergamu řadili kořen hořce žlutého k nejsilnějším hořkým (žaludečním) lékům a přičítali mu velkou čisticí sílu.
Vlivný středověký filosof Albert Veliký přisoudil objev léčivých účinků hořce illyrskému králi Gentiovi, proto bylo jeho jméno zvoleno pro celý rod hořců – latinsky Gentiana. Díky tomuto znalci antiky přešlo povědomí o hořci do středověkých klášterních zahrad a lékáren. Známá bylinkářka Hildegarda z Bingenu o něm píše: „Kdo horkost má v žaludku, ten nechť encián práškovaný v teplém víně často pije (…) a jeho žaludek bude od horkosti očištěn.“
Oddenky obsahují hořčiny amarogentin a gentiopikrin, také terpeny, alkaloidy, slizy, pektiny, inulin a další látky. Z léčebného hlediska jsou zajímavé především uvedené hořčiny, tedy obecně látky rostlinného původu, které povzbuzují vylučování slin a žaludeční šťávy, zlepšují pohyb žaludku a střev a podporují trávení. Chemicky jde o glykosidy.
Jejich hořkost lze vyjádřit veličinou zvanou „číslo hořkosti“, která udává, jak moc lze látku naředit, aby ještě byla stále cítit její hořkost. Stanoví se porovnáním s chinin-hydrochloridem, jehož číslo hořkosti je 200 000. Číslo hořkosti gentiopikrinu je pouze 12 000, zato amarogencinu 58 000 000 a jde o nejvíce hořkou látku rostlinného původu. Pro srovnání: hořčiny obsažené v pelyňku mají číslo hořkosti kolem 10 000 000.
Hořčiny začínají působit už v ústech, kde podporují produkci slin a enzymů v nich obsažených. Tlumí a hojí různé poruchy trávení, žaludku, jater, žlučníku a slinivky. Navíc podporují krvetvorbu, funkci centrální nervové soustavy a pomáhají při rekonvalescenci. Opatrnost je na místě pouze v případě žaludečních nebo dvanácterníkových vředů, různých poraněních žaludeční stěny, při vnitřně krvácivých onemocněních, při hypertenzi a v těhotenství. Naopak se doporučuje při kojení, protože podporuje laktaci a s trávením a proti kolikám pomáhá i miminku.
Oddenky, které se sbírají vždy v září nebo v říjnu, se suší a melou na prášek. Ten se užívá asi 20 minut před jídlem. Ze sušených kořenů lze také vyrobit tinkturu, kterou lze užít vnitřně i zevně, na nehojící se rány a na klouby postižené revmatismem. Oblíbené je využití hořce v homeopatii (tomu napovídá i vysoké číslo hořkosti a tedy možnost vysokého ředění při zachování účinnosti). I tady se užívá při trávicích problémech a pro celkové posílení organismu. V duchovní rovině (např. ve formě Bachovy esence) prý hořec dodává víru v konstruktivní síly života.
Hořec je spolu s dalšími bylinkami součástí prastaré léčebné směsi nazývané švédské kapky, které proslavila léčitelka Maria Treben. Velké oblibě se těší jako součást hořkých likérů – z toho důvodu byl také u nás vysazován. Sama vděčím domácímu hořcovému likéru za záchranu dovolené ve Vysokých Tatrách, kterou bych jinak proležela s nevolností v posteli.
Foto: Hořec žlutý (Zdroj: wikimedia.org, autor: Teun Spaans)
