Víte, co skutečně skrývá slovo „ekologie“? Látat pochroumané životní prostředí kupou dobře viditelných opatření není konečným řešením. Nebudou-li pevné základy, svět nebude pevně stát a k nápravě nedospějeme. Je třeba změnit způsob myšlení!

Co se člověku vybaví, když se řekne „ekologie“? Nejčastěji to zřejmě budou jednotlivá opatření spojená spíše s ochranou životního prostředí než jeho samotným fungováním. Opatření vycházejí ze snahy udržet životní prostředí při životě co nejdéle v co nejlepším stavu. Patří sem například třídění odpadu, náhrada materiálů (plast za papír), opakovaně použitelné obaly, elektromobilita, ekozemědělství atd.

To všechno ve finále není v ničem špatné. Je to dokonce skvělá reakce na zvyšující se plýtvání, znečištění, zkrátka neudržitelný způsob života. Nelze těmto reakcím a opatřením v podstatě nic vytknout, jenže…

Málokdo už doopravdy ví, proč vlastně to všechno děláme. Když něčemu nerozumím, nebo nechápu účel, poměrně logicky mi to v mysli ani paměti nezakoření, snadno zapomenu a hlavně – nezáleží mi přece na tom, co se mě vlastně vůbec netýká!

Toto lze pravděpodobně pokládat za prapočátek veškeré lhostejnosti k životnímu prostředí většiny lidstva – „tohle se mě netýká“. Najde se jen velmi málo těch, kdo se odváží zasáhnout, když je pácháno násilí na cizím člověku. Ještě méně těch, kdo se postaví proti týrání zvířete. A vůbec nejméně těch, kdo seberou odpadek ze země, když jej tam neupustili. Co když se na to podíváme jinak – to všechno se nás ve skutečnosti týká.

Jaký je vůbec rozdíl mezi krávou a psem? A jaký mezi mým psem a psem souseda? Co mezi mým přítelem a cizím člověkem? Pravda je, že žádný… Ať je ubližováno komukoli z nich, je to i moje věc. Mohu si zvolit nebýt k nikomu a ničemu lhostejný. Veřejné prostranství je naše prostranství, tak mi neuškodí udržovat ho v čistotě.

V této otázce samozřejmě existují odlišnosti mezi jednotlivými státy. Kupříkladu Norsko vypadá oproti Česku jako by ho právě někdo vyluxoval. Tyto rozdíly jsou však dány historickým kontextem a je bezpředmětné z toho dnes někoho obviňovat. Minulost změnit nelze, pouze budoucnost.

Nejde ovšem jen o znečištění viditelné na první pohled. Že něco nevidím, neznamená, že to neexistuje. Pro nás, kdo se ale nepohybujeme okolo vykácených pralesů a denně na vlastní oči nevídáme nahromaděné ostrovy odpadků, jsou znečištěné ulice nejsnáze uchopitelné a představitelné téma.

Společnost je nastavena na okamžitá řešení až ve chvíli, kdy problémy vzniknou. Málokdo uvažuje v předstihu, v duchu prevence. Lék nevyřeší příčinu, pouze následek. Příčina bude dál přítomna, dokud se jí neodvážím postavit čelem a nezměním ji.

Jak změnit přístup k životnímu prostředí, ekologie jako životní styl?

Málokdo už vlastně ví, co se za slovem „ekologie“ skutečně skrývá, a nejen co pouze evokuje. Ekologie není soubor řešení (léků), ale souvztažnost veškerého života na zemi. Toto slovo v sobě obsahuje celou koncepci soužití všech životních forem, jak společně spolupracuje život jako sourodá entita v podobě rostlin, tvorů, půdy a vody, včetně člověka, který však tuto přirozenou symbiózu a rovnováhu nechtíc narušuje.

Není to však čistě jeho vina, je k tomu stvořen, aby přemýšlel, přicházel stále s něčím novým, rozvíjel sebe i okolí, aby viděl ve všem existujícím i věci, které pouhým okem pozorovatelné nejsou, či které ještě formálně neexistují. Vynalézat nové cesty, nové postupy a současně také, vcelku přirozeně, tvořit i nová úskalí nebo o něco hrozivěji znějící „problémy“.

Podíváme-li se na pojem ekologie z tohoto úhlu a více do hloubky, ukazuje se, jak jsou jednotlivá řešení v porovnání s mírou a rozsahem dosavadních činů nicotná. Může vůbec být papírové brčko odpovědí na fenomén ostrovů z odpadků? To je jako odpověď šepotem na požární sirénu. Snahou totiž není vymyslet co nejvíce opatření a záplat, stačí jeden zásadní, následkům úměrný obrat v myšlení. Obrat, který přiměje vidět věci ve své pravé podstatě. A pokud se to zatím nedaří, umět pro sebe alespoň zahájit tento vnitřní dialog a tázání se po podstatě věcí. Na nic nemusí být člověk sám, každého se týkají tyto otázky zrovna tak naléhavě.

Lidé už nejsou tolik zvyklí být sami, v tichu se svými myšlenkami. Ticho už se ostatně taky obtížně hledá… Proto bych se pokusil připodobnit případ obratu myšlení k marketingové kampani – tu není nutné složitě vysvětlovat! Každý ví, že cílem takové kampaně je získat si zákazníka na svou stranu, aby si od vás koupil, co nabízíte. A jak toho dosáhnout?

S produktem zákazník kupuje i vaši vizi, váš nápad. Tudíž se s ním musí sám také ztotožnit a přijmout ho za svůj. Uvěřit, že ho potřebuje, že ho prostě musí mít! Nikdo si od vás nic nekoupí, když budete tvrdit, že to dělá pro vás, nebo že tím zachrání někoho na druhém konci planety, s kým se nikdy nesetkal. Jistě, tak to také může fungovat, někteří lidé skutečně upřednostňují ostatní před sebou, ale zaručeně nejefektivnější je vyvolat stav, kdy se zákazník v produktu/myšlence zhlédne. Uvidí v ní sebe: „Ano, toto se mě týká…“

V tomto případě jde ale o víc než o propagaci nového spotřebiče nebo zařízení. Tady jde o esenciální myšlenku, kterou je možné, a dokonce žádoucí převést do hmotné podoby. Jak se ztotožnit s životním prostředím, s životem kolem sebe? Uvědoměním si, že to vše jsme my.

Nakonec už nikdy nemusí být ekologie chápána jako soubor protivných povinností. Jakmile se lidstvu podaří ztotožnit se s přírodou, rostlinami a zvířaty, dojde nám, že zde nejsme pouze hosty, nejsou žádní „cizí lidé“ ani nic jako odpovědnost někoho jiného. Že je vše jedním dokonalým organismem, který je třeba chránit a opatrovat. Když člověku na něčem záleží, jde to úplně samo!