Zrecyklovat, nebo znovu použít?
Jednou z možností je materiál jen znovu použít, bez nutnosti jeho průmyslové úpravy. Na lidi, kteří staví z cihel z bouraček a využijí i staré dřevo nebo repasovaná okna, se můžeme dívat jako na nemajetné, kteří nemají na výběr, jako na podivíny… Anebo jako na ty, kdo šetří materiál i energii potřebnou na jeho přeměnu. Vždy záleží na úhlu pohledu…
Touto cestou se vydali např. v japonském městě Kamikatsu na ostrově Šikoku, kde třídí až 80 % odpadů (a do budoucna usilují o 100% třídění). Architekti z ateliéru Hiroshi Nakamura & NAP navrhli dům, který je postavený z použitých oken a prken, vnitřní vybavení ze starého papíru, železa, lahví a dalšího materiálu sesbíraného místní komunitou. Obyvatelé na svůj Kamikatz Public House, ve kterém je i obchod a malý pivovar, nedají dopustit.
Pokud máte raději organické stavby, může vás inspirovat tvorba Američana Michaela Reynoldse, přezdívaného „architekt odpadu“, který tvoří zdi ze starých pneumatik nebo skleněných či plastových lahví a kanystrů zaplněných zeminou. Tyto domy kombinuje se solárními panely, skleníky, větrnými elektrárnami a recyklačními stanicemi a dělá z nich skutečně nízkonákladové a soběstačné bydlení. Jeho koncept je známý jako „zeměloď“ (earthship).
Je to jistě zajímavý a velmi levný dům, i co se týká pozdějších výdajů za bydlení v něm. Kvůli použitým materiálům a možnému uvolňování různých látek z nich ale nemůže nabídnout kvality domu z přírodních materiálů, kde máme jistotu netoxického, zdravého prostředí. Tím nechci shazovat projekty, které zpracovávají přemnožené odpady. Navíc musím uznat, že Reynoldsovy zemělodě mají osobitý půvab. Jen chci zdůraznit, že je nelze řadit k přírodním domům, i když k nim velmi často řazeny bývají.
Vraťme se ale ke konceptům, které jsou použitelné (a často skutečně využívané) v našich podmínkách. Osobně jsem velký fanda využívání starých pálených i nepálených cihel. Je jasné, že se musí přetřídit a použít jen ty v dobrém stavu, ale těch může být z jedné bouračky minimálně polovina. Polovina materiálu, který nebude muset nikdo vyvážet na skládku nebo hledat cesty k jeho dalšímu využití (které ani není příliš výhodné – starý čistý beton do nového betonu, ze starých cihel je antuka, zbytek se podrtí a směsí se zaváží kdejaká díra).
Starý čistý a nedrobivý beton ostatně můžeme do nového betonu zalít i na své stavbě. Drť z cihel lze použít na vysypání cest. Ale hlavně celé cihly – ty krásné, staré, zvonivě vypálené cihly jsou mnohdy v lepším stavu než ty, které draze koupíme ve stavebninách. S klidem je můžeme použít na stavbu nových zdí, třeba v hospodářských budovách, kůlnách, ale i v domech. Oblíbené jsou vnitřní „přiznané“, tedy neomítnuté příčky (nahrazovat je koupeným obkladem, který má cihly imitovat, mi přijde smutné), do kterých se cihly skládají tak, aby byly vidět značky, které do nich byly kdysi vypálené. Z takových cihel dýchá historie. Váš dům tak bude nejen krásný a přírodní, ale navíc s úplně minimální uhlíkovou stopou.
Stejně tak lze použít i cihly nepálené – někde se jim říká kotovice, někde vepřovice. Pokud jsou v pořádku, můžeme z nich klidně i po sto letech postavit novou pevnou zeď. Pokud nás stavění zdí neláká, můžeme je zrecyklovat třeba tím, že je využijeme při výrobě hliněných omítek, nebo je rozhodíme na záhonky, kde vytvoří vrstvu velmi úrodné půdy – pravděpodobně totiž obsahují i kravský hnůj.
Nápadité využití dostaly v přírodních stavbách staré kachličky, dlaždice a občas i nějaký ten rozbitý porcelánový hrníček. Šikovní řemeslníci z jejich úlomků skládají mozaiky, které se umisťují do koupelen a kuchyní, tedy tam, kde potřebujeme voděodolný povrch.
Nerecyklovat materiál, ale dům
Jako poslední bych chtěla zmínit úplně opačný pohled na recyklaci ve stavebnictví: místo stavění nových domů ze starých nebo recyklovaných materiálů je přece možné využít (zrecyklovat neboli přestavět) dům starý, kterému by jinak mohlo hrozit zbourání. Je to asi stejný koncept jako nakupování v second-handu namísto toho, abychom si nechali šít nové šaty. Nebo kupovali nové z recyklovaného materiálu.
I já jsem původně zahořela touhou po krásném novém slamáku. Ale nakonec jsem zjistila, že v oblasti, kterou jsem si vyhlídla, je spousta starých domečků. Domečků, které jen čekají, až se jich někdo ujme, strhne z nich nános cementových omítek z posledních desetiletí, které jim neumožňovaly dýchat, a obnoví jejich původní hliněná srdce.
A protože jich je tam tolik a ne každý majitel má s nimi stejné plány jako já, nemám nouzi o pálené i nepálené cihly z nejbližšího okolí. Jistě, část dřevěných desek a trámů musím nahradit novými, zpevnit nebo obnovit část základů, nechat si vyrobit nová okna a spoustu dalších věcí. Ale jak už jsem napsala: většinu cihel z vlastních i sousedových zdí znovu zabuduji do zdí nových. Z části nepálených cihel, které se nepodařilo zachovat celé, vyrobím hliněné omítky, do kterých přidám i seno nalezené na půdě. A do světnice postavím zrenovovaný kredenc po babičce…
Jak konkrétně budeme recyklovat, je na každém z nás. Můžeme postavit celý dům z recyklovaných materiálů, zkombinovat „surové“ přírodní materiály (dřevo, hlínu, slámu) s přírodnímu recyklovanými (dřevovlákno, celulóza, pěnosklo) a k tomu přidat kousky dlaždiček, skleněné lahve nebo jiný inertní materiál. Můžeme udělat krok stranou a minimalizovat svoji uhlíkovou stopu využitím zrecyklovaného odpadu. Nebo znovu přivést k životu to, co se u nás (hlavně na venkově) samo nabízí, a to staré domy nebo alespoň materiál z nich.
Za recyklaci v jakékoliv podobě nám totiž naše společná máma, příroda, jednou moc poděkuje (a když ne ona sama, tak to za ni udělají v blízké budoucnosti naše vlastní děti).
V japonském městě Kamikatsu na ostrově Šikoku třídí až 80 % odpadů (a do budoucna usilují o 100% třídění)
Jak konkrétně budeme recyklovat, je na každém z nás
