Tato přirozeně krásná dřevina je lidmi od starověku dodnes uctívána a využívána v mnoha směrech. Jako účinný lék na srdeční potíže hlohu znávala jak antická, tak čínská a „indiánská“ medicína. Pro Kelty byl hloh magickým stromem, v temnotě středověku lidé věřili, že je hloh ochrání před blesky a ďábly.
Legenda říká, že z hlohu byla Ježíšova trnová koruna, a jisté je, že velmi tvrdé hlohové dřevo (odtud název rodu Crataegus – z řeckého krataiós – silný, pevný) bylo vyhledáváno např. na topůrka seker. Kulinářské využití hložinek, jak se říká plodům hlohu, je na samostatnou knihu – všude po světě, z Irska přes Střední východ do Číny, přes Koreu do Mexika a Kanady, z nich lidé od nepaměti dělají koláče, želé, džemy, alko i nealkoholické nápoje (džusy, vína, pálenky), bonbony, atd.
Hloh (Crataegus l.) je početný a taxonomicky složitý rod dřevin z čeledi růžovitých. Hlohové keře a stromy rostou na všech kontinentech mírného pásu severní polokoule. V Evropě, Severní až Střední Americe i v Asii (Čína) se tak vyvinulo mnoho druhů, které mezi sebou navíc úspěšně hybridizují. Dopočítat se přesného počtu je tak asi nemožné a udávaná čísla se liší řádově: většina botaniků odhaduje celosvětových cca 200 druhů, ale jen v Číně jich rozeznávají přes tisíc. V ČR se dnes vyskytuje asi 9 původních druhů (včetně hybridů). Rozpoznávacím znakem je počet čnělek květů a následně peciček v plodech. Hloh obecný má dvě, ostatní druhy (v ČR) jen jednu. Hybridní rostliny hlohu obecného mají květy s jednou i se dvěma čnělkami.
Hloh obecný (Crataegus laevigata) se přirozeně vyskytuje hlavně v Evropě, roste ale i v severní Africe a v „blízké“ Asii. Na slunných stanovištích s propustnou půdou, na okrajích lesů, remízků, podél cest, plotů a luk vytváří často souvislé neprostupné houštiny. Lidově ložek, loh, pluháč či prostě trní je bohatě větvený, až 8 metrů vysoký keř nebo strom s lesklými tří či pětilaločnými listy. V pozdním jaru (od května do června – v angličtině may-tree), kdy kvete, je nepřehlédnutelný záplavou bílých pětičetných květů v chocholících, kterými je doslova obalen. Zároveň nás už na dálku „uchvátí“ silou své typické, málokomu libé „vůně“. Na podzim je pak hloh obtěžkán jasně červenými malvičkami. Různé druhy hlohu mohou sloužit jako dekorativní součást zahrad či parků, ve volné přírodě poskytují hlohové houštiny potravu a přístřeší mnoha druhům ptáků, savců i hmyzu, pro které jsou bohatým zdrojem nektaru a pylu.
Účinné látky obsahuje kůra, listy i plody, nejvíce jich je ale v květech. Čistě bílé květy planě rostoucích druhů se sklízejí nejlépe při rozvinování poupat, přičemž se celé květenství odštipuje i se „stopkou“. Hložinky sklízíme zralé, jasně až tmavě červené a nečervavé. Oboje sušíme ve stínu a skladujeme v temnu v uzavřených nádobách.
Výtažek obsahuje flavonoidy, saponiny, třísloviny a aminopuriny – látky ovlivňující krevní oběh. V plodech je navíc množství vitaminů C a B, karoteny, cukry a pektiny. Moderní lékařské studie potvrzují prastaré zkušenosti s hlohem jako významným prostředkem při léčbě kardiovaskulárních onemocnění. Zlepšuje prokrvení samotného srdečního svalu a průchodnost cév při ateroskleróze, používá se zejména ke snížení krevního tlaku při „bušení srdce“, srdečních arytmiích a neurózách, srdeční slabosti (seniorů), poruchách prokrvování, doporučuje se jako prevence, podpůrná léčba i při rekonvalescenci po infarktu myokardu, ale též při klimakterických potížích, migrénách. Hloh má také uklidňující účinky na nervovou soustavu a je vhodný na podrážděnost, nespavost, nervozitu, únavu a vyčerpanost při dlouhodobém stresu.
Tradiční čínská medicína předepisuje sušené plody některých tamních a japonských druhů hlohu (C. pinnatifida, C. cuneata) při potížích s trávením. Hloh se užívá ve formě odvaru (ve směsích třeba s rakytníkem, srdečníkem či mátou) nebo účinnější lihové tinktury. Okamžité účinky hlohové léčebné kúry však nečekejte, projeví se pomalu, po delším a pravidelném užívání. Vyhnout by se mu měli lidé užívající léky „na srdce“.
