Jako každý rok, tak i letos proběhlo zasedání Komise OSN pro narkotika, a jako každý rok tomu média nevěnují mnoho pozornosti. Přitom se jedná o nejvýznamnější zasedání na poli drogové problematiky na světě, které se koná jednou za rok ve Vídni. Nezájem médií i veřejnosti o drogovou problematiku je zarážející, vezmeme-li v úvahu pokrytectví, které stojí za klasifikací látek. Neexistují podložená fakta dokazující „škodlivost“ regulace ani od počátku neproběhly dostatečné výzkumy, aby látky byly klasifikovány jako „drogy bez léčebného využití“.
Kolem 120 miliónů obyvatel planety (+- nějaký ten milion), kteří ilegálně užívají psychotropní látky, riskuje svobodu a (můžeme předpokládat, že nechtěně) také pomáhá černému trhu a mafii fungovat vesele dál. Triliony dolarů již protekly spárami černého trhu. A jen trilion dolarů již před lety napočítalo USA jakožto částku, kterou investovali do „potírání zločinu s drogami“. Bravo. Přitom alarmující čísla mrtvých na předávkování (Amerika – 64 000 v roce 2016, Kanada – 4000 v 2017, UK – přes 4000 v 2016) ukazují, že situace je kritická. Na Filipínách probíhá pomalá genocida, kdy prezident Duterte nastolil penalizaci smrtí bez nutného soudního procesu všem podezřelým z nakládání s psychotropními substancemi. Filipínci jsou s tímto rozhodnutím spokojení, dokud se to netýká někoho z jejich bezprostředního okolí. Během prohlášení zástupců občanské veřejnosti z Filipín na zasedání CND bylo řečeno, že pokud není podezřelý doma, zastřelí policie toho, kdo je. Za poslední dva roky si toto rozhodnutí, které zcela jednoznačně napadá a porušuje základní lidská práva, vyžádalo přes 20 000 mrtvých. Oko za oko, život za život. OSN mlčí, embargo nepřichází.
Na druhé straně máme USA, kde jednotlivé státy pomalu legalizují konopí (aby jim Kanada, která je na cestě k regulaci všeho, náhodou nevyfoukla byznys, domnívám se). Přitom na poli mezinárodní politiky USA zastává represivní přístupy. Hned v závěsu je Kanada, která v současné době přechází k obecné regulaci všech psychotropních látek. Jak víc odlišné postoje mohou vlády jednotlivých zemí ještě zastávat a u toho tvrdit, že panuje konsensus. Proslýchá se, že drogová politika a její konsensus jsou pýchou OSN, ale vždyť se neshodují ani v základních otázkách, jako je penalizace smrtí. Vlády naprosto ignorují doporučení WHO (Světové zdravotnické organizace), Organizace lidských práv, Organizace spojených národů pro drogy a kriminalitu (UNODC) a dalších odborníků a jedou si svoje. Miliony lidí ročně doplácí na důsledky zastaralých represivních přístupů drogové politiky, která se sice snaží, co může, ale represe vytváří kromě deprese i nechtěnou eskalaci problémů.
Navíc, zavírat lidi do vězení za to, že se rozhodli užívat nějaké látky, že se rozhodli se sebou nějak nakládat, je z mého pohledu čisté porušování lidských práv. Hranice svobody mj. udávají i možnosti, které se lidem nabízejí. Proč by lidé, kteří nemohou nebo nechtějí přestat, neměli dostat nějaký omezený přístup k látce, kterou potřebují či chtějí. Proč nemohou mít možnost dělat se svým tělem a se svým vědomím, jak uznají za vhodné, v důstojných podmínkách a s přístupem ke kvalitnímu produktu. Už dávno víme, že alkohol je mnohem horší než většina těchto látek, a taky ho nezakazujeme. Poučili jsme se, že prohibice nefunguje a že na ni doplácejí nevinní občané.
Zpráva Národního monitorovacího střediska ukazuje, že v roce 2016 bylo v ČR asi 40 000 problematických uživatelů pervitinu (a to zmiňuji jen pervitin). Obecně se říká (tvrdí to WHO), že 90 % uživatelů není problematických. Dovolím si prohlásit, že tady máme přes půl milionu občanů ČR, kteří občas poruší zákon a de facto riskují svou vlastní svobodu, ať už za účelem sebemedikace, zábavy, sebereflexe, osobního růstu, tance, práce, sebedestrukce. Vyberte si.
Je na čase regulovat. Opustit slovní spojení proti-drogová a zaměřit se na „drogovou“ politiku. K tomu je třeba vystoupit z konvencí OSN (které jsou z doby, kdy homosexualita byla považována za nemoc – z let 1961, 1971, 1988), změnit legislativu a uchopit problematiku drog racionálně – inspirovat se dobrou praxí, která u nás již částečně právě díky liberálním zákonům probíhá, a bez ohledu na vlastní přesvědčení přenastavit drogovou politiku naší země. Opustit předsudky, že „drogy zničí naše děti“. Náš přístup je ničí. Mýty, které psychoaktivní látky obestírají, pochybné mediální výstupy, neochota naslouchat odborníkům a následovat data, která ukazují, že současný přístup nefunguje. Mladí lidé končí vyloučení ze škol, v ústavech a ve vězeních s mizernou nadějí na nějakou funkční budoucnost. Uživatelé, kteří se bezhlavě vrhli do spárů psychoaktivních látek, aniž by se poučili o možných negativních následcích, které JE MOŽNÉ naprosto limitovat, střídají detoxy a komunitní centra v naději, že se zbaví závislosti na látkách, jejichž užívání jim neprospívá.
Vrátím-li se zpátky k CND. Letos jsem měla možnost zúčastnit se „side-eventu“ v Tádžikistánu. Ministr tam prezentoval, kolik drog zachytili a jak úspěšní byli v zavírání lidí do vězení. Bravo. Prezentaci doplnil o číslo podle něj určující počet problematických uživatelů: (orientačně) 6783, z toho 123 žen.
Obávám se, že v příštím roce, kdy je na čase předložit vyhodnocení posledního desetiletí aplikování strategie, která se prokázala nefunkční ve všech ohledech a situaci mnohonásobně zhoršila, budou představitelé jednotlivých vlád směřovat k obdobnému zastírání důležitých informací takovýmito bláboly. V horším případě nepřijedou vůbec. Původně se mělo konat zasedání Valného shromáždění OSN, velká událost, kam přijíždějí výše postavení zástupci, ale nedojde k němu. Revizní zasedání UNGASS 2016 prý stačilo. Tehdy se poupravila strategie, s jejíž implementací to však pokulhává. Z pohledu člověka, který se o drogovou politiku a veřejné zdraví zajímá ze všech pohledů, je nepochopitelné, že toto téma zůstává většinové společnosti skryto, ač by se zrovna Češi mohli opravdu pobavit nad paradoxy, které obestírají Kocourkov zvaný OSN.
